Tak, a je to tady, pánové - samá teorie hudby, samý jazz, samá hudební kompozice, samá akademická půda - hrající metal, vyprdli další řadovku. Na Unorthodox Creative Criteria se mísí polyrytmy, progresivní nálady, art rockové kytary a jazzové handrkování. Recenzovanému albu předcházelo vydání chilské (mimochodem pánové Alvarez, Vergara, Astro a Ruiz jsou z Chile), které bylo prosto bonusů (viz. živeni trusem). Unorthodox Creative Criteria s podtitulem Final Edition se honosí novým remixem a masteringem, obé procedury proběhly (musím říci, že na výbornou) v zemi vydavatelské firmy, tedy Francii. Zvuk je jedním slovem úchvatný, jeho jiskřivá průzračnost si nezadá s pohledem ženy po promilované noci. Síla skvělého technického zpracování se projevuje i při nižších hladinách hlasitosti, kdy se nevytrácí kouzlo pořádně vytočeného tlačítka volu ne. Coprofago, mimochodem divnej název – dokonce mi i nějaký čas zrazoval si kapelu pustit (do kebule), bál jsem se, co se to na mě vyřítí za úchylnej prasopal (i když na Images of Despair asi byl, což?). Juj, tak Coprofago se předvádí jako dokonale schizofrenní těleso, kterému nedělá problém zkomponovat a zahrát ultra srací palby plné meshu rytmiky, nadpozemských sól (Allan Holdsworth, že pane Bi? > pan Bi: na na na, no jéééééé… a pan Allan live?! UF!) a agresivních zpěvů, nebo jazzově laskat nástroje a předhánět se jak malí kluci kdo to dá víc. Čím je deska obdivuhodná, je její genialita v nepropadnutí do opakování se sama sebe a nezabřednutí do klišé bezbřehé nudy, snad vyjma bonusů. Coprofago natočili desku, která splňuje veškeré požadavky pro ocenění kovem nejvyšší hodnoty – muzikantský um se kloubí s duší, která tomu všemu dává něco navíc, možná jen prachobyčejnou touhu poslouchat Unorthodox Creative Criteria pořád dokola.

Rozjezd je silným zážitkem, Crippled Tracker ukáže drsný meshu formát podbarvený nějakou tou elektronikou, následující The Inborn Mechanics (mp3 zde) je proložena jazzy basovým klídečkem a zakončena ohromně poutavou bicí smrští. Neutralized (tu fragment) je největší peckou, deathová mlátička, při zdi kálející hukot první třídy, ukrutně silně nejsilnější silná síla, intenzivní slast, hergot já je miluju. Doomově zabarvené Fractures předchází syntezátorová Merge into (pan Bi: nenechá vzpomenout jen na Allna, ale aj na Patricka Mameliho a jeho Sféry), která se mi jeví zbytečností, jež maličko naruší získanou náladu. Fractures zabrnká na citlivější notu posluchače a snad i dokáže olíznout žiletku v srdci. Také velmi plynule a nenásilně přejde v šestou Hostile Silent Raptures, plnou šílených sekaných riffovaček a mrtvolného zápachu zpěvu. Stream – první bonusovka, až rocková kytara, progresivní sólo (ve smyslu stylového zařazení), klávesy. Rockový jazz, jazzový rock, jenom jazz, kdo se v tom má vyznat, ale zřejmé je, že v Isolated Through Multiplicity slůvko džez Coprofago obhájí, avšak zakončují metalově. Zkontrolovat si to můžete tadyma. Individual Choice onanuje na kytarovém hmatníku, art, progres. Třetí a poslední bonus Glimpses se rozezní smyčci a opět je z mého pohledu postradatelný jako Individual Choice. To však neplatí o šicím stroji Constriction – koktavý parní kotel před výbuchem. Obrovská hravost se projevuje v největší džezovině Motion – saxík, povinná sóla zúčastněných nástrojů. Wavelenght zakončuje třináctku skladeb pořádnou porcí metalu, smyčců, basového a kytarového předvádění.

Coprofago jsou neskuteční muzikanti, kteří, i když hrají nášup či pohodičku, neustále přivádí posluchače do transu. Jejich obdivuhodný instrumentální základ je posvěcen citlivým darem skladatelského nadání. Každý nástroj je rovnocenným „soupeřem“ ostatním, je zajímavým sám o sobě, ale nenarušuje celek svou dominancí. Jsou kapely, u kterých lze nalézt oblíbení a opravdový fištrón jen u jednoho nástroje, ale u Coprofago mám dojem, že to bude plný počet ze čtyř. Jediným zklamáním jsou dva bonusy, OK, asi jsou nutným zlem finální verze, ale i přes to dávám desítku. Možná někdo může navrhnout, že Coprofago jsou plagiát bohů Meshuggah, ovlivnění nelze popřít a možná někdy až moc, ale nesouhlasím, že je to bohapustá kopírka, snad něco z horkokrevného chilského temperamentu zaselo sémě originality.

Čučím čučím, bo již nějaký čas nedal panko VQ za plné gule. Hovno-žrouti se ale se svou novinkou opravdu ukázali dle skladatelských kritérií jako neortodoxní. Čisté, otevřené a svobodné hudební mysli – převážně tedy mysl páně Pabla - bořící škatulata prakticky jakékoli hudby! Jak to doplnit? Rok 2005 se projevil jako velice úspěšný a “šíleným“ kapelám trochu uvolňující svaly, šlachy, končetiny…, protože i Coprofago, s přihlédnutím k minulosti (Genesis), trochu slevilo. Zato ale zas pomotalo hlavy všem dychtivým očekávajícím a před dobou vydání na DC, SLSK, KZ, XW… slídícím. Jejich sekaný progresivní, kdysi Meshu, metal (protože ten odpálili v dál a jdou vlastní cestou), se přetransformoval místy až do “worldmusic“ a fusion vod. Ačkoli jsem takovéto zalternativnění u Copro neočekával, určitě nezklamali a dali další proteinovou injekci všem těm, kteří beznadějně uctívají jména zesnulých jako Cynic, Atheist or Pestilence, ač hudebně se jedná o jinou mjuZig. Fuck off metal, fuck off jazz… let live metazz!