Po EP Hammerfight vydaném v roce 2003 o sobě dali coloradští Cobalt poprvé pořádně vědět na svém debutovém albu War Metal. A byť by k tomu název nabádal, nejedná se o bestiální black/death metal a už vůbec ne o zpívánky typu Sabaton. V blackových vodách se ale samozřejmě pohybujeme, pouze silně říznutých thrash metalem. První řadovka je však jedinou deskou, na které zněli Cobalt takto syrově. Na následující nahrávce Eater of Birds už udělali, v jejich diskografii doposud asi největší, krok k experimentu. Jednak začali znít mnohem progresivněji a hlavně do stále dost rychlého blacku začali míchat prvky z dalších žánrů. Posluchačovo ucho nejvíce zaujmou nejspíše akustické country vyhrávky a prvky jižanského rocku. Někoho by rovněž mohla zaujmout hostující Jarboe. Třetí dlouhohrající deska Gin na tom není jinak. Zesílil na ní i vliv stoner rocku a sludge. Cobalt se také naučili zpomalit a místo neustálého sypání zní o dost úderněji. Akustických elementů rovněž přibylo a jejich hudba je hitovější. V recenzích lze nalézt označení jako avant-garde či post-metal. Na to jsou ovšem Cobalt málo divní a atmosféričtí. Mnohem více sedí rockec jak hovado.

Po roce 2009 se ale po Cobalt slehla zem a sedm let trvalo, než americká dvojice přišla s novým albem. Mozek kapely Erik Wunder již však není nadále doprovázen zpěvákem Philem McSorleym, který nařval první tři. Místo něj se k multiinstrumentalistovi přidal Charlie Fell, jehož vokál můžeme slyšet například na albech Lord Mantis. Jeho hlasový rozsah sice není tak široký jako ten Philův, drží se především ve vyšších polohách, ale i tak se mu dokázal přiblížit natolik, že autenticita Cobalt zůstala na loňské desce zachována.

Pokud je na nahrávkách Cobalt něco, co jim lze vytknout, jedná se určitě o přehnanou délku. Byť jsou všechny zábavné a obsahují skvělé pecky, je celkem náročné je soustředěně doposlouchat až do konce. Menší cenzura by přišla vhod. Proto jedinci znalí předchozí tvorby jistě při zjištění, že Slow Forewer je dvojalbum, jehož celková délka přesahuje 80 minut, protočili očima. Poslechnout jej tedy celé vkuse žádá trochu úsilí. Jde na něm však poznat, že si Erik (kromě svého akustického projektu Man’s Gin) dal pauzu a během oněch sedmi let zamakal na songwritingu. Sice o novince nelze říct, že by byla nejexperimentálnějším, nejvíce nářezovým, či snad albem s nejsilnějšími momenty, rozhodně je ale nejlépe poslouchatelné. Skladby dobře plynou, snadno se do nich dostává a díky své chytlavosti dovedou posluchače i dobře strhnout. Zároveň ale po více než deseti posleších stále neomrzí.

Obě části alba (recenzuji CD verzi) navíc začínají parádní vypalovačkou, která navnadí na následující minuty. Jak Hunt The Buffalo na Slow, tak Elephant Graveyard na Forewer jsou totální hitovky. Na druhé jmenované je navíc i nejlepší tancovačka z celé nahrávky. Co se stylu jako takového týče, ten se od Gin o moc nezměnil. Cobalt opět lehce ubrali na rychlosti, což ovšem vůbec neznamená, že by songy neměly koule. Pouze se ještě více vzdálili od ryzího black metalu a jedná se spíše o našlapaný black’n’roll. Ani americana v intermezzech a klidnějších pasážích, po kterých vždy vytáhnou nějakou valivou pecku, nezmizela. Lze zde najít i noiserockové prvky a značný podíl stále tvoří southern rock. Podobný přístup k hudbě zkusili i Francouzi Glorior Belli, nutno však říct, že provedení Cobalt je mnohem povedenější.

Jak tomu v žánrech, ve kterých se Američané pohybují, bývá, některé jednodušší motivy se opakují a jsou na nich postavené poměrně dlouhé skladby. Dva songy dokonce překračují desetiminutovou stopáž a jistě by šly zkrátit. Jednotlivé riffy jsou naštěstí většinou utnuty před tím, než začnou štvát. Díky tomu na albu není song, který by vyloženě zasloužil vyhodit. Cobalt se přiblížili dospělosti, nahráli jedno z nejlepších alb loňského roku a patří mezi to nejzajímavější na současné USBM scéně. Momentálně jsou navíc na společném turné s finskými psychedeliky Oranssi Pazuzu, v jehož rámci i s Demimonde zahrají dnes 11. května v pražském Futuru. A vzhledem k tomu, že lístek na koncert stojí pouhých 200 Kč, byla by škoda o premiéru Cobalt v ČR přijít.

Je to tak, Cobalt jsou rokec jak hovado. V době, kdy na blackmetalové scéně cítím především urputnou snahu vpasovat se do nějakého stylu, proudu, image, je tohle překvapivě vzácná charakteristika. A zatímco mě křečovité okultní umění, křečovité disharmonie, křečovité uctívání přírody a křečovitá undergroundová autenticita ve výsledku ukrutně nudí, Cobalt jsou výborná zábava.

Americké duo totiž především hraje písničky. Nepotřebují být zlí, děsiví nebo moderní, prostě si našli výraz, který směřuje z blacku do thrashe a který neustále vylepšují. Oproti starším deskám se pročistil zvuk, zpěv je agresivnější, k hudbě lépe sedne, i když ji posouvá více do thrashe, také instrumentace je promyšlenější, byť pořád základní, hlavně ale Cobalt dále pracují na songwritingu. Výsledek připomene Nachtmystium – díky schopnému skladateli může znít fúze dvou bytostně kolovrátkových stylů nakonec progresivněji a mít silnější atmosféru než sofistikovaně jalové kopírky DSO. Drhne opravdu jen délka a občasné sklouznutí do rutinní hoblovačky, přesto ale platí, že jde o jeden z mála světlých bodů současného metalu a zejména druhé CD s výjimkou první skladby je vynikající.