Poslední dobou mě hodně udivují ty enormní kvalitativní poklesy několika skandinávských veličin a kdysi zářících hvězd, které v minulosti udávaly směr, tempo a trend celému dalšímu pelotonu kapel, uhánějících v jejich stopách a snažících se zkrátit jejich náskok. Jedním a všeříkajícím příkladem za všechny budiž nová deska In Flames, kde skoro ani nenacházím sílu o nich něco dalšího psát. Bohužel Plamínci v tom nejsou sami, tenhle mor se šíří dál. Dalším nakaženým jest i jezerní družina páně Laiha, i když u nich musím hned zkraje dodat, že životní funkce zůstaly zachovány a ještě je poměrně velká naděje na obnovu zasažených tkání.
Nejpoškozenějším orgánem zdá se tzv. Centrum pro tvůrčí invenci. Nejde mi ani tak o nějakou explozi progresivity, a už vůbec ne o symptomy unáhlené „stagnacefobie“ a snahy o „vývojzakaždoucenu“, přeci jen tihle frackové od Bodomské louže si tu svojí poměrně originální metalovou formu dokázali během let uplácat do takřka dokonalosti, spíš mě štve, že novinka je (až na pár momentů) vlastně dost tvůrčně impotentní. Fakt mě zaráží, že i po spoustě opakovaných a skoro až násilných posleších mi toho v hlavě z téhle desky moc nezůstalo a neúmyslná ztráta pozornosti vůči právě přehrávanému kotoučku (toto berte pouze obrazně ;-) se objevovala až politováníhodně často.
Blooddrunk můžu směle označit za doposud nejslabší článek v bodomské diskografii a i s přihlédnutím k tradičně velkohubým hláškám doprovázejícím vydání většiny hudebních nosičů, upřímně nechápu, jak může někdo tohle album srovnávat s majstrštykem Hate Crew Deathroll. Prostě bych po těch letech čekal něco víc než několik kvapíkových rytmů, invence jak z několika zaprášených b-sidů a pasáží, které si jsou svou nudností podobné jak vejce

vejci… A to ani moc nepřeháním. Pověstná bleskurychlá sóla a souboje sekerníka Alexiho a klapkaře Janneho jsou tady samozřejmě opět zastoupena víc než hojně, ale žádných oslňujících spojení virtuozity s melodiemi jsem se tentokrát nedočkal (oázu v poušti jsem v tomto ohledu našel snad jen v duelu z Roadkill Morning a LoBodomy), spíš jen staré známé a čím dál tím míň nápadité běhy po hmatníku a klaviatuře… Proklamovaná agresivita a nasranost, která má z desky údajně prýštit, mi taky tep nijak nezrychluje.
Na druhou stranu, i přes raritní přítomnost výrazných nápadů (na každou skladbu je to tak 1 až 2 třicetisekundové pasáže) deska jako celek splňuje něco, co lze pro kapelu jejich formátu stanovit jako určitý kvalitativní standard a jen proto nesahám po ještě nižším hodnocení. Jako důkaz, že to jde, když se chce (nebo když to samo leze?), nelze nezmínit Tie My Rope, která, jako jediná z celé té novinkové porce, obsahuje nejméně hluchých míst. Kontrastně vůči tomu pak taková Banned from Heaven vyznívá na desce jen jako jakýsi pomalý song „z povinnosti“ (dodejme, že hlavní kytarová melodie není žádný tribut, ale přímo transparentní plagiátorství Hypocrisy) a svým předchůdcům Angels Don’t Kill (z Hate Crew Deathroll), natožpak Everytime I Die (Follow the Reaper) nesahá ani po kotníky.
V takových chvílích už zklamanému fanouškovi nezbývá nic jiného než upnout veškeré naděje na bonusy v podobě předělávek cizích skladeb, ve kterých Children Of Bodom vždycky vynikali a dokázali je šikovně pojmout. No nebudu to natahovat, ani tady žádná sláva. Neslyšel jsem tu překopávku od Suicidal

Tendencies, ale Kenny Rogers, Stan Jones, ani Creedence Clearwater Revival se nezdají být v jejich podání zrovna tou nejvhodnější volbou. Určitá atraktivita sice už sama pramení z toho, kolik zajímavých možností skýtá tvorba těchto jmen pro metalovou kapelu a jak je lze vtipně obléknout do kovového kabátku, respektive do CHoB mundůru, a je pravda že spojení metalu s country/western music, případně s různými jejich psychedelickými variacemi z 60.let je zatím ještě vážně docela neotřelý a důmyslný nápad, ale na covery z minulosti, jmenovitě hlavně bodomácké podání Ramones (Somebody Put Something in My Drink) nebo nedávné skinheadky Britney (Oops!…I Did It Again) to fakt nemá. No, i když… taková kredencovská Lookin‘ Out My Back Door s excentrickými banjo sólovými výpady jak od naspeedovaného Ivana Mládka má rozhodně taky něco do sebe!