Osobnostně-umělecký vývoj Chelsea Wolfe se dá označit za jeden z nejzajímavějších, alespoň v rámci posledních let hudebního undergroundu. V průsečících, kde se setkává folkové autorství se střídmou elektronikou a metalovým outsiderstvím, šlo pozorovat nejistotu posmutnělé skladatelky, ze které se posléze stala sebejistá persona častovaná přízviskem „The Dark Queen“ se zálibou v čarodějnictví a podobou s archetypem velekněžky.

Chelsea Wolfe se pomocí ezoterních i běžnějších praktik postupně popasovala s vlastním já, ale i ženstvím jako takovým. Z ulity obskurní písničkářky, která se nemohla vydat na pódium bez viktoriánského pohřebního závoje, se vyvinula svéhlavá ikona s charakteristickým rukopisem i nepřehlédnutelnou estetikou.

Audio, vizuální i lyrické aspekty gotiky, metalu a čarodějnictví zachovává i poslední deska. Ústředním tématem She Reaches Out to… je však obrození: nové začátky a osvobozování se ze spárů minulosti. V daném ohledu hraje největší roli abstinence, ke které umělkyně přistoupila během covidu. Novinka tak má nabídnout nové a střízlivé pohledy na různé životní epochy. Název desky rovněž napovídá, že nosným motivem je i cyklení: návraty, konce a nové začátky.

V rámci zvuku a pojetí se deska rovněž vrací – zejména do dob alba Pain is Beauty, tedy k elektronice, která si ovšem nyní půjčuje spíše z trip-hopu, industrial rocku a art popu. Portishead, Tricky, Massive Attack, Björk, ale i trocha z Nine Inch Nails a Radiohead. Toť výčet, který poslední desce na první poslech posloužil jako odrazový můstek. Od předchozí, písničkářsky laděné Birth of Violence a spolupráce s Converge tak jde o poměrně velký návrat – do hutnějších, temnějších a syntetičtějších poloh.

Všechny zmíněné vlivy Chelsea Wolfe přiznává, stejně tak se hudba samotná nesnaží inspiraci zakrývat. Ve většině případů se daří kombinovat devadesátkové žánrové postupy s charakterem autorky, dochází ale i na chvíle, kdy osvědčený mustr nad rukopisem Wolfe vítězí. Zejména uprostřed desky se klouže po povrchu; na reznorovských a yorkeovských klavírových motivech a rozvolněných strukturách á la Björk se rozehrávají jen zasněné a uvzdychané fragmenty silných skladeb z minulých let.

Fúze vlastního a roky osvědčeného lépe funguje na okrajích alba: v sevřenějším podání, kdy se do trip-hopových postupů otiskuje temnější podoba Chelsea Wolfe. She Reaches Out… se v určitých chvílích dotýká i dusivé atmosféry Abyss, hlavně v případech, kdy do skladeb letmo vstoupí kytarový riff. Skladatelský podpis Massive Attack, ale i hip-hopová rytmika Portishead: obojí do stylu Chelsea Wolfe ladně zapadá, prvky proto nepůsobí nuceně a bez inspirace.

Stylový a atmosférický návrat na She Reaches Out… se Chelsea Wolfe vyplácí. Všechny vlivy se sice nedaří transformovat na 100 %, častěji však deska spíná tak, jak má – navrací posluchače do devadesátkové temné produkce bez pocitu, že by udělal lépe, kdyby zůstal u osvědčených jmen. Dlouho tříbený a unikátní charakter Chelsea Wolfe je totiž dostatečně nosný i sám o sobě.