Kdo sleduje aktuální rockovou scénu víc než jen z vlaku, dost možná mu Celan nejsou nějak zvlášť záhadou. Projekt Ariho Meyerse (to je ten z Neubatenů) a Chrise Spencera (od Unsane) se chystá přeorat i pražskou půdu, v posledních týdnech je tedy možno zachytit minimálně vzkazkovité informace o tomto projektu, který mimo výše zmíněnou dvojici tvoří taky Nico Wenner (Oxbow) a dvojice Roeder-Xaver z flu.ID. Většině popisů vévodí a vévodit bude zřejmě odkaz na zvukovou a vnitřní koláž Unsane a Einstürzende Neubauten. Právem, Celan je potomkem těchto dvou hudebních myšlenek a zbytek partičky hraje tak trochu druhé housle, aby taky ne, když první dva zmínění celý Celan vlastně tak nějak odpálili.
Co na Halo oceňuji především, je přímočarost, se kterou album k

posluchači promlouvá. Kratičké intro, ještě nějaký ten vstup a dvojka A Thousand Charms jasně zkraje nadiktuje scénář celého alba. Jako skála tvrdé kompozice se chovají v uších nevyhnutelně, nenechávají prostor pro nadbytečné „Uaaa…“ či „Hmmmm“; projev je tak hluboko, jak jen si duševní rodiče díla dovolili. Hnána dominantním vokálem a kytarou Chrise Spencera jede mašina Halo nezadržitelně i přes klavírem vyšperkovanou Sinking, zřejmě nekorunovaného krále ponurosti celé nahrávky. Neustálá přítomnost práce Ari Meyerse v pozadí sráží jakýkoliv minimální náznak optimismu k zemi, jakékoliv pozitivní emoce nemají možnost vyznít jinak než zcela absurdně a irelevantně, viz Washing Machine. Ať už Unsane na jednotlivých nahrávkách rozprostírají jakoukoliv paletu, kombinace s právě Meyersovými samply ji odsuzují jenom do role šedobílého přísedícího. Motivy, které nahrávka vypálí na následujících Train of Thought a It´s Low, by většině

žánrově srovnatelných kapel vystačily na minimálně jedno album; tady propracované nápady útočí jeden za druhým a druhá třetina alba tak tlačí asi nejvýrazněji na pilu. Ke kompozicím není co dodat, kus od kusu bych se akorát opakoval v tom, jak skvěle jsou fláky sepsány, nahrány a umíchány, proto budiž taková charakteristika precedentem. Jedinou samostatnou kapitolu tak tvoří zcela epesní Lunchbox, dvanáctiminutová neubatenovská psychojízda s jednou sekundou lekavosti, pěti minutami solidní gradace a… a ten zbytek jsou taky dobré drogy.
Ok. Trochu si to shrňme. Vliv Unsane je pro Halo dominantní, jsou to vyšší karty než flu.ID, Meyers hraje roli toho černého vzadu, co bych snad subjektivně vytkl, to je slabší genetické dědictví po Wennerových Oxbow. Já osobně bych v Halo zvládl řádově vyšší stupeň extravagance a excentričnosti, album mohlo přece jen hrát s méně žolíky v ruce či jak bych to řekl. Nicméně je to jen skromná poznámka na okraj, výsledek je víc než součtem jednotlivých částí a ucho náročnějšího posluchače musí chrochtat (Ucho a chrochtat? Taky dobré…) blahem, stejně jako příznivci krapet (laikům?) nicneříkajících přebalů a růží.
Co je definitivní jistotou, to je síla, kterou Celan vyprodukují naživo. Album je stoprocentní zárukou toho, že až 28. září někdy kolem půlnoci vykráčíme z Matrixu, budeme potichu postávat před vchodem a jenom opatrně nahmatávat

cestičky zpět do všední reality. Od té umí totiž Halo skvěle odtrhnout.