Autor: 80 Uživatelé: 63 Tvé hodnocení: hodnoť
This Is No Fairytale

CARACH ANGREN - This Is No Fairytale

Část publika novinku zavrhne jako bohapustý kýč, jste-li však milovníci atmosfér béčkových hororů, dobře se pobavíte. Nečekejte ale filmové samply, vše je vystavěno na poctivé práci většího počtu hudebníků.

Carach AngrenBizarní nizozemské trio s poslední nahrávkou překvapilo své příznivce i odpůrce. Příklon od originálně pojatého sympho blacku k deathmetalovému vyznění je stejně osvěžující jako natlakovaná fantasmagorická textová část. Smrtonosné vyznění novinky zcela jistě souvisí s absolvovaným turné po boku Fleshgod Apocalypse a Septicflesh, kterážto inspirace Carach Angren poněkud vyšinula ze zaběhlých kolejí.

Obskurní spolek se zjevně nebere nijak moc vážně a výsledkem je barvitá zábavná taškařice prodchnutá surovostí, více něž obstojnou instrumentací a neobvyklými náladami. Zároveň se po prvním poslechu nabízí, že část publika novinku zavrhne jako bohapustý kýč a té druhé nesedne zase onen nezvykle hrubý deathující sound. To nic nemění na tom, že se Nepohádky svým tvůrcům podle autora následujících řádků povedly, a to i přes několik drobných výhrad.

Carach AngrenCarach Angren model 2015 je symfonický black/death nášvih vysoké jakosti, při kterém se navíc, pokud jste milovníci atmosfér béčkových hororů, dobře pobavíte. Nečekejte ale žádné filmové samply, vše je plně vystavěno na poctivé práci většího počtu hudebníků. Zásadní ubrání pro kapelu dosud tak typických Ardekových kláves a povýšení satanových holomků na spolupráci s opravdovým orchestrem udělalo s holanskými čertíky mnoho. Zatímco oslavovaná, tři roky stará předchozí fošna Where the Corpses Sink Forever trpěla poněkud slabší produkcí, tentokrát je vše jinak.

Smuteční orchestr dětinskou temnotou posedlých Holanďanů se aktuálně projevuje neučesaným a drtivým kytarovým zvukem Seregorova nástroje, jehož komplexní přístup zaslouží obdiv. Je totiž důkazem, že dobře složené riffy a kvalitní aranže zcela vymažou pocit absence druhé kytary. Skladby jsou axemanem povětšinou vztekle nasekané a rozkouskované, přičemž krví zbrocený maniak s kytarou tu a tam, dle aktuálního stupně šílenství, ze sebe hrne jednu melodickou vyhrávku za druhou. Nápadů má Seregor nepočítaně, a to jsme se ještě nedostali k jeho vpravdě famóznímu zpěvu, kterým nám krákavě zprostředkovává deviantně zkreslené historky ze života mládeže, v tomto případě povětšinou mužské poloviny mezi čarodějnicemi nechvalně známého morbidního dua Jeníček a Mařenka.

A právě textová stránka vás dostane do kolen. S vtipem sobě vlastním nás Carach Angren noří do strašidelných pohádkových mini příběhů, které pohádkami nemají být. Zneužívání v rodině, drogová závislost hysterické maminky, psychopatický a věčně opilý tatínek, lidojedství, vraždy a „úspěšné“ sebevraždy, démonické zrůdnosti nadpřirozených elementů a satanistická magie, to vše v sobě shrnují literární ambice hudebníků. A věřte, je to vskutku úsměvná přehlídka infantilní zvrácenosti, a proto se vyplatí věnovat lyrice trochu času. Přednes oněch hlubokomyslných strof stojí také za to. Ďábelská nadsázka se objevuje třeba jako vyvolávání zombie-vypravěče s obrázky a ukazovátkem na záhrobním jarmarku, kdy se nelze oprostit od srovnání s Kingem Diamondem.

Ale zpátky k muzice, protože je třeba zmínit ještě dvě významné složky. Tou první je nepřeslechnutelný symfoňák, který přidává Carach Angren na mohutnosti vyznění. Ačkoliv jsem nenašel nikde relevantní info, dle rozeznatelného zvuku je pravděpodobné, že se jedná o další spolupráci s některým z českých orchestrů, podobně jako u zmiňovaných Septicflesh, případně Paradise Lost, Devina Townsenda, Rage a dalších. Za některé variace by se nemusel stydět ani Martinů a dosažená atmosféra je působivá. Možná z opojení dosud netušenými možnostmi v kombinaci metalu a orchestrace, zní některé pasáže a riffy dost podobně. Jakoby se tvůrci občas pokusili zopakovat již dosažených met z předchozích alb, ale na vyšší, mistrovské úrovni. Typickou ukázkou podporující tento postřeh je závěrečná Tragedy Ever After, kterou jako bychom slyšeli třeba na Lamendam. Navíc by místy mohli pánové v orchestraci trochu ubrat, méně v tomto případě znamená více.

Carach AngrenDruhou nezanedbatelnou složkou je určitě Namtarova bicí baterie, protože to je Pan bubeník. Technicky bezvadné a chvilkami neuvěřitelně rychlé bušení je natolik přesvědčivé, že se tenhle perkusista může směle řadit k nejlepším matadorům žánru. Intenzivní poslechový zážitek nabízejí především zběsilé sypačky sekundující trubkám a smyčcům. Takoví Dimmu Borgir v porovnání s Carach Angren zní jako hospodská heligonka. Výbušná agresivita i úsporná efektivní hra se přesně trefuje do nálad, které zrovna v té chvíli zbytek ansámblu preluduje. Práce perkusí a orchestru zaujme třeba v bubáckém minimalistickém intermezzu Dreaming of a Nightmare in Eden, jemuž vévodí perfektně nafrázovaný Seregorův zpěv.

Kapela přitom paradoxně lehce ustoupila od svých dekadentně klasicistních a romantizujících motivů, i když několik momentek ze strašidelného bálu v průběhu valčíku poltergeistů chybět nemůže. Hudba staví na monumentalitě, zvratech, mocných finále a kýčovitých filmových podbarveních, i když epické infernální motivy zní ve výsledku dostatečně surově. Songy stále lavírují na stylovém ostří, kdy se jednou vydáváme do teatrálně šmrncnutého black metalu jako v There´s No Place Like Home, nebo naopak do death metalem prošpikovaného zlověstného dupáku Once Upon a Time doprovázeného tklivým nářkem sirén.

Takže vážení, pokud překonáte odpor k trochu odlehčenému přístupu u jinak smrtelně vážných temných a pekelných témat, nevadí vám trochu těch strašidlácky kolotočářských ingrediencí a máte chuť na melodiemi i brutalitou prosycenou nahrávku, račte se pohodlně uvelebit ve své rakvičce, natočte klikou starý gramofon a nechte si naservírovat půlnoční černou kávu. A třeba zrovna při kruťárně Killed and Served by the Devil, abyste si nakonec pochutnali na výborně propečené Ježibabě z The Witch Perished in Flames.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 4 out of 10.

Carach AngrenNe, ne ne ne. Dal jsem tomu šanci dnes podruhé, ale vícekrát si to už nepustím. Prostě nemůžu. Byl jsem velkým fanouškem Carach Angren. Lemmendam v symfo blacku stále považuji za jednu z nejlepších desek, jenže tohle se vážně poslouchat nedá. Už na starších albech svůj projev hodně směřovali k teatrálnosti, což sice skvěle funguje naživo (viděl jsem je 2x a koukat na ně je rozhodně zábavné), ale když to tlačí do extrému i na albech, není to dobře. Jediným plusem desky je asi poměrně slušný orchestr, ale tím to končí.

Nejde však o CA říct, že by hráli mrdky. Jak MXL píše, Namtar dobře sype, Adrekovy klávesy jsou fajn a Seregorův vokál je parádní, jenže celá ta struktura skladeb, jak je rozsekaná a napěchovaná rádoby šokujícími momenty, je nesmyslná. Tu a tam se najde dvacetivteřinová pasáž, u které si řeknu „jo, tohle jsou ti staří Carach Angren, které jsem měl rád“, jenže se z ničeho nic objeví zlom, plácnou tam část, kde je jen sténající vokál a Seregor žvatlá nesmysly - moment s „Mommy, why?“ v When Crows Tick on Windows považuji snad za nejpitomější z celé desky. Takže ano, Seregor má dobrý vokál, aj frázování v nasypaných částech je dobré, ale tyto výstřednosti jsou něco otřesného; ony teda vokální vsuvky nebo recitace byly už i na Lammendam, jenže tam jsou poskládány tak, že do songů sedí a neničí atmosféru, tady jsou akorát vlezlé. A krom toho, textový koncept alba se mi vůbec nelíbí. Kapela měla vždy blízko k hororové tématice a vyprávění příběhů, ale pohádky? Texty na novince, i když jsou poměrně rozsáhlé, jsou mnohdy tak špatné, že působí dojmem, jako by je psali jejich děti. S poznámkou o dobře složených riffech také zrovna nesouhlasím. Kytara je vlastně druhá věc, která mě na albu neskutečně sere. Ty triviální brnkačky nebo konkrétně třeba kvílení v Possessed by a Craft of Witchery, co to má jako být? Nesnažte se mi namluvit, že tohle jim někdo opravdu žere! Vlastně jediný kousek z This is No Fairytale, o kterém mohu říct, že mě fakt baví, je „Assault, assault!“ v There's No Place like Home. Jenže ne, skladba nemůže šlapat celou dobu, musí tam taky nacpat přesně to, o čem mluvím – otravný „zpěv“, který je ještě nasekaný tak, že ani nelze poznat, že se jedná o vyprávění nějakého příběhu, nebo kytarové pseudosólo.

Carach AngrenDo budoucna bych Carach Angren poradil, aby si divadýlko nechali na koncerty a netahali jej na nahrávky. Když jsou chlapi zmalovaní (jejich corpsepaint patří k těm nejhezčím) a do toho srandovně gestikulují, je to úplně něco jiného, než když si to má posluchač představovat u poslechu alba. I když nové směřování CA hodně lidí očividně baví a převážně mainstreamovější fanoušci jim vše žerou, já končím. Tohle už poslouchat nemohu a příští desku snad nebudu ani stahovat. Že stvoří další našláplou věc, která má super atmosféru konstantně po celé délce, už přestávám věřit. 40 % z milosti za celkem slušný orchestr a pár lepších momentů, které připomenou skvělý Lammendam.

aktuálně

diskuze