Autor: 78 Uživatelé: 77 Tvé hodnocení: hodnoť
Kiss the Lie

CANDIRIA - Kiss the Lie

Popasovat se s Kiss the Lie není vůbec snadné. Ale v podobném duchu se nesla i předchozí seznamování s novými impulsy v kapele. Tucet melancholických písniček s potenciálem pořádně se zasnít, ale Candiria zase překvapuje a kombinuje nekombinovatelné: math rock, free jazz, fusion, hip hop, hardcore, metal, vše v pestrém kusu experimentálna příčícího se jakémukoliv uchopení či nedejbože definici.

Pozapomenutá kapela, tahle Candiria. Nikdy se o nich pořádně nemluvilo, nemluví a patrně ani mluvit nebude. Čím to? Kapela je pevně spjatá s rodnou US (NY) hroudou a do Evropy se nikdy candirianehrnula, ale ani za oceánem se nikdy pořádně do širšího povědomí nedostala. Jak to? Pro úzké klubko posluchačů však zůstávají naprosto unikátní zjevem kombinujícím nekombinovatelné, navíc v nečekaných kombinacích. Math rockfree jazzfusionhip hophardcore, metal, vše zabalené do pestrého kusu experimentálna příčícího se jakémukoliv uchopení či nedejbože definici. Nic takového, hlavy otevřené a všemu nakloněné, zkrátka hledači. Skupina měla taky smůlu na turné; s kým by taky mohla hrát? Zaznamenané nechápavé reakce některých diváků korespondují s problémy, jež měly kdysi naživo třeba tací Atheist. S kým může Candiria hrát, když se jim nikdo nepodobá a k nikomu se vlastně ani nehodí?

Naposledy jsem pitval What Doesn’t Kill You.... Jestliže jsem zmiňoval příklon k přehlednosti a písničkovosti, tak na poslední desce je to znát ještě více. Až natolik, že si i znalý zprvu řekne, že toto není deska od Candirie. Kiss the Lieměla složitý porod, který zavinil momentální nečinnost kapely, z níž se nejspíš už nevyhrabe. V roce 2006, dva roky po What Doesn’t Kill You..., už mají desku nahranou. Jenže co čert nechtěl, hned po dokončení nahrávání odchází z kapely její bubenický pilíř Kenneth Schalk - prý kvůli jinému hudebnímu směřování. Po něm odchází basák MacIvor tvrdící, že bez Kennetha žádná Candiria nemůže existovat. Kvůli tomu, že se kapela ocitla bez rytmické sekce a není schopná koncertovat, Type A Records jí dva roky odmítá album vydat. Šéf labelu jim v listopadu 2008 bez svolení vydává nezmasterovanou verzi na iTunes, LaMacchia se nasírá a za tři měsíce zmasterované Kiss the Lie vychází na vinylu v direkci jeho vydavatelství Rising Pulse Records. Od té doby se nic neděje, trio (LaMacchia, Coma, MacIvor) sice postupně vydává remixy v sérii Toying with the Insanities, ale jak říká MacIvor, tohle prostě nemá s Candirií nic společného. Skupina dlouhodobě hibernuje.

candiriaPřesně tam, kde What Doesn’t Kill You... končí, Kiss the Lie v podstatě navazuje. Nutno ovšem dodat, že zmizela řada pojítek s minulostí. Z onehdy intuitivního mišmaše vypadly dvě tehdejší důležité součástky: hip hop a jazz. Agrese je rovněž tatam a Coma dokazuje, že jeho melodický zpěv vůbec poprvé skupinu na desce bezpečně táhne. Zajisté, Candiria bylo do značné míry synonymem nepředvídatelnosti a to, co se děje i na Kiss the Lie, bylo (je) pro mnohé vpravdě šokem.

Kiss the Lie je deska zvláštního naturelu. Nenaštve ani neohromí, tiše si pluje po vlně melancholie, jakoby spokojená sama sebou. Velmi pomalá, neunáhlená, emocemi kypící. Tentokrát žádné šílené zvraty nebo polyrytmy; několik kovovějších pasáží v celkově tvrdší písni Legion jsou pouhým odleskem dřívějšího technického běsnění. Kiss the Lie zní, jako kdyby A Perfect Circle na chvíli namočili do HC omáčky. Paradoxem však zůstává, že je až dráždivě nepřístupná, a to i přes paradox na Candirii velmi jednoduchých koster písniček. Ty zde mají vůbec poprvé epičtější charakter (související s jejich delší stopáží) a i když je Kiss the Lie pro některé úkrokem k mainstreamu, není nikterak podbízivá. V tomto ohledu je spíše opakem strhující What Doesn’t Kill You... s řadou hitů v čele s rádiovou Remove Yourself.

Údajně byl materiál určen pro LaMacchiovu SpylacopuKiss the Lie čítá tucet melancholických písniček s potenciálem pořádně se zasnít. Zprvu deska ještě vytahuje drápky, úvod první Icarus Syndrome sice startuje s perkusemi a feelingem Tool, vlastní píseň nicméně začíná až s úderným, typicky candiriovským riffem. Chvilku do toho kapela buší, přichází zlom s melodickým sólem a band končí s rozpracovaným úvodním perkusivním nápadem s intimním přednesem Carleye Comy. Jak deska plyne, elementy tvrdosti se postupně vytrácejí. Ve své druhé půlce zůstává Kiss the Lie uhlazenější, akustické momenty zde přebírají hlavní slovo; často to vypadá, jakoby Anathema chtěla hrát jako Candiria, jen neměla jejich know-how...

candiriaKiss the Lie potřebuje mnoho času na vstřebání, atak na první signální se nekoná. Na první poslech banální skladby se otevírají až později: někde vykoukne piáno (Colby, konec Reflection 11), onde překvapí propracované teskné gilmourovské sólo (The Sleeper) nebo na jiném místě zármutkem kypící melodie (Genuine). Prim hrají aranže a hlavně, na všechno je zde čas.

Popasovat se s Kiss the Lie není vůbec snadné. Ale v podobném duchu se přece nesla i předchozí seznamování s novými impulsy v kapele. Candiria tedy zase překvapuje. Bez odmyšlení si skutečnosti, že kapela stvořila pekelné počinyThe Process of Self-Development a 300 Percent Density, však kýžené plody posluchačské naplnění nepřinese. Ještě větší překvapení nicméně skupina připraví, když se dá zas dohromady a natočí novou desku. Ať už bude jakákoliv.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

free jazz, spylacopa, metal, alternative rock, math rock, fusion, hip hop, hardcore

aktuálně

diskuze