A zůstala prázdnota, nesmírně černá a hluboká, ale vůbec ne hrozivá…

U všech mých zastydlých puberťáckých depresí, už je to tady zase. Callisto roku 2006 přináší hrsti plné černé hlíny. Slyšíš? Ano, to ona dopadá na víko rakve. Určitě nebudu přehánět, když prohlásím předchozí počin True Nature Unfolds za naprostou minu na poli temného žánru, který spojuje metal s hardcorem. Stačilo si jen správně stoupnout - blažit se pocitem lítajících končetin a teplé tekutiny stříkající z úst bylo na vkusu každého jedince, prosím pěkně. Mě tak napadá, že asi nejen z dutiny ústní, hehe.
Kouknu-li na novinku Noir okem kritika (je k podotknutí, že maličko víceméně slepým) musím konstatovat, že na to jdou Finové z metalové strany doomově a z té hardcorové bahnitě, takže v podstatě ne příliš odlišně. Pomalý, hutný, bolestný, geniální pohrávání si s jednoduchou melodií, vrstvení, dusící se chrchel, stlačující gradace, která propuká v intenzivní mlýnek pocitů. Pamatujete na Cold Stare z TNU, tak tu jedinečnou jazz barovou náladičku najdete hned na úvod ve Wormwood, saxík jede, čekal jsem i nadále povícero netradičních oživení, leč Callisto přichystali čistou hc-metalovou temnotu,

ovšem možná proto je deska ještě víc neúprosná v atmosféře beznaděje a zmaru. A v tom já neshledávám žádného pochybení, sakra, přijmutí konce není zbabělost, lepší než rozežrané plíce neschopností se nadechnout. Noir je v podstatě i hodně klidná deska, myslím tím, že ubylo agresivních pasáží, spíš brnkající propletenec ulpívá v uších posluchače.Taková ta stylová šablona - klídeček, drceníčko, klídečíček, drcení, klídeček, drtikol - je dodržena, avšak ne nutně v tomto pořadí a kvantitě. Takže se vlastně nedá mluvit o nějakém zaběhnutém pořádku. Parádní jsou vypjaté konce skladeb, které mají podporu ve stěnách teskných klávesových melodií. Určitě se dá napsat, že zpěvem (maličko ve Wormwood) a řevem se na desce šetří, není využíván v přílišné šíři, spíš jen k dochucení hromádky neštěstí. Fajn jsou vyprávěcí „filmové“ pasáže, to by se člověk i roztřásl jak ratlík čekající na objetí tlusté dámy. Zda-li se v žánru různých temně destruktivních kapel na čistotu zvuku až tak nehledí, musím vyseknout pukrle a ohodnotit zvukovou průzračnost, která je v souladu se zapáchající nakyslostí. Je hodně slyšet snaha o dokonalost, která přináší své ovoce. Díky technické stránce je zážitek dvojnásobný, kvalitní sluchátka, hodně nahlas, uf, to je masochistická jízda peklem, kterého je každý sám architekt.
Noir přesvědčí, že o jedinečnosti a svojskosti finských Callisto už vůbec nelze pochybovat. Muzikantskou chytrost - která nepostrádá neklidnou duši

plnou ran a odřenin od nárazů se sebou samým, od druhých, od života - nelze ukrýt. Zkuste ji také nalézt. Callisto – Noir – 2006.

…protože nejpřirozenější lidská vlastnost je smrt!

Callisto on MySpace