Jako by se to stalo včera, hospůdka, pivečko, pohodička a mimo jiné i konverzace na nejvyšší úrovni o všem možném, nejvíce však o námi milovaném haňá metálku (mlask). Stěžejním tématem bylo, která kapela dokáže nabídnout zhusta kopec energie a zároveň neuvěřitelně pomačkat emotivní část živočišného druhu člověk –

tedy nás. Aneb, je-li mysl jedince ve fázi mánie nebo deprese, dokáže hudba oné kapely oba dva stavy velice prohloubit. Mám dojem, že jsme se jednoznačně shodli na švédských metalcorových Burst, a jelikož „buřti“ zrovinka čirou náhodou vydávají nové album, je příležitost tento závěr ověřit v praxi.
Origo opět nabízí parádní porci drticích (jak bylo naznačeno v obou polaritách) emo šrumců podpořených hodně sugestivním řevem a výbornými bicími. Tuším, že Linus Jägerskog je černou-bílou perlou v řadách kapely, má-li někdo problém uvěřit, že i řvát se musí umět, doporučuji k poslechu. Bruska v hrdle, nejdeprimovanější český klučina se zálibou ve světových stranách (Sever), ohromné uvěření, že bolest existuje (The Immateria), chropot podříznutého hrdla (The Immateria), vtipná vzpomínka na death

metalové kapely (Stormwielder). Ve větší míře (teda docela často) oproti předchozím albům sekundují řvaní čisté zpěvy, ať už kolegů ve zbrani nebo hostující pěnice ve Flight's End.
Při prvních posleších jsem měl maličko problém si zvyknout na zvuk nahrávky, kdy jsou upřednostňovány bicí, leč po několika výletech po krajině Origo jal jsem se objevovat krásy ostatních nástrojů – avšak musím podotknout, že nějak významně nevyčnívají. Co se projevuje v tvorbě Burst je fakt, že každá jejich skladba je svým způsobem originál, který se odlišuje od ostatních. Ovšem, lze najít prvky podobnosti, to lze však přičíst xichtu, který si vytváří každá osobnost, tedy i kapela, budeme-li ji personifikovat. I Burst míchají do vypjatých řeží pomalejší a mnohdy vybrnkávačkami podbarvené pasáže, které často u jiných hudebních těles plní onu víc emotivnější (pláč) stránku věci, i na Origo to tak funguje, ale tu a tam ne, kolikrát nahromaděná beznaděj v mase bouřících kytar zabodne pálivý tón hlouběji.
Oproti Pray of Life lze na novince nalézt mírné „zpomalení“, ono klasické „Upaloval (se), až se za ním prášilo (kouřilo)“ lze aplikovat snad jen na Slave Emotion. Snad povinností je zařazení instrumentálky It Comes Into View, ajajaj, ať mi kucka (Sevééééééér) prominou, ale zrovinka jí nadšený nejsem, nebýt poslední čtvrtiny, nevím, nevím. Zajímavým zpestřením je úvod poslední Mercy Liberation, který nechá vzpomenout na soundtrack k Pulp Fiction. Vyčníval-li na předchozí desce mrazivý hit Rain, plní tuto funkci na Origo třetí žalm The Immateria – uvědom si, každý umře, i TY!!!
Burst nelze upřít, že přivádí k dokonalosti spojení švédského metalu a emo odrůd

HC. Kdo je miluje, nemá důvod přestávat, nadále předkládají kvalitní porci dobře odvedené muzikantské práce. Kdo zažíval příjemné vzrušení z deprese i mánie na předchozích počinech, bude i nadále ve svém živlu. Origo - puknou, pukni, puknu ... a rád. První skladbu Where the Wave Broke, lze stáhnout zde.

PS: Hlavně nezapomenout na datum 19. prosince roku 2005, kdy Burst zavítají do Prahy a po boku dalších géniů Opeth předvedou své umění v klubu Roxy … hurej :-).