Spojené státy americké nejsou právě Mekkou doom metalu, o to zajímavější kapely plodí. Nejsou natolik svázány s evropskou hudební tradicí, v níž se sází spíše na melodie, přímočará tempa a temná vokální chrčení. Bloody Panda představují její protipól, berou si z ní to, co potřebují a přetavují ji ke svým účelům. Sdružení vzniklo v roce 2003, o tři roky později dílem přispělo na split s Kayo Dot a Pheromone je jejich plnohodnotnou debutní snahou.
Devízou Bloody Panda je právě jejich stylová nezařaditelnost. Ze sludge si berou *3|RIGHT*lepivou bahnitost, z drone neutuchající syrovost a táhlé kytarové dozvuky, z doomu zas sugestivní atmosféru rituálních pohřbů. Způsob, jak tyto vlivy neuchopitelně slučují, často působí chaoticky, tzn. že se jednotlivé inspirace nepředpokládaně přelévají. Tento efekt zesiluje skutečnost, že skladbám často chybí i pevnější rytmus (viz druhá polovina úvodní Untitled), kompozice v důsledku vyznívají téměř jako nacvičená improvizace. Při poslechu Pheromone vytane na mysl legendární počin Tragedies (1995) norských Funeral (jejichž osud je velmi smutný) nebo svou ponurostí ultimátní první deska Cathedral. Ovšem nelze zapomenout na skutečnost, že New York je také sídlem obskurních Khanate, ke kterým Bloody Panda částečně odkazují.
Hlavním dojmem z nahrávky je STRACH. Tato emoce opravdu dominuje. Kvílivý naříkající esoterický hlas Japonky Yoshiko Ohary promlouvá k posluchači jakoby z jiné planety, z cizího a neznámého druhu vnímání. Působí jako duch. Tyto rituální litanie dovršuje zastřeně enigmatická barva jejího hlasu a dramatický, až operní přednes. Připomíná Diamondu Galás zpívající černou mši. Je jí vlastní pocit, že z místa, odkud zpívá, není návratu. Podobně klaustrofobní pocit vytváří celé album. Celé pekelné martyrium podtrhují výtečně užité varhany Blakea McDowella evokující atmosféru Skepticism (prostřední partie třetí Fever), přičemž i na ně se nabalují syrové přívaly těžkotonážní kytary á la Eyehategod. Nevšední kombinaci vazbících kytar završuje netradiční styl Dana Weisse za dusající bicí soupravou. Jednotlivé písňové struktury působí neuspořádaně, neustále z nich sálá jakási permanentní křeč, ve které se zmítá celý soubor. Zvuk nahrávky přesvědčivě strohý, oholený na kost, primitivně nezkrášlený.
*2|lefT*Tato deska dokazuje, že i v tomto okleštěném žánru je možné se stále vyvíjet. Atmosféra je i nadále zlověstná a záhrobní, ale způsob, jak se jí dociluje je úplně odlišný. Přesto Pheromone působí jako nejlepší možný soundtrack k posledním dnům lidstva za poslední dobu. Je intenzivní, mnoho prostoru pro oddech nedává. Plocha necelých čtyřiceti minut bohatě stačí. Rozhodně není dobré doporučit poslouchat toto album příliš často. Jeho podvědomá síla by se neměla podceňovat.