Čtenářům MJC již dobře známý kanadský válec Beneath The Massacre přichází s novou deskou, lépe řečeno s debutní deskou, jelikož předchozí počin Evidence of Inequity bylo pouhé EP. Nikde není nic jisté, ani v death metalu (vzpomeňte, jak nejednoho člověka zklamali poslední Cryptopsy), ovšem v případě Beneath The Massacre jsem si u jedné věci téměř jistý. Jestli tahle banda neztroskotá na personálních problémech nebo se u některých členů neobjeví vážnější mentální poruchy, které by měly za důsledek radikální změnu stylu, vyroste z Beneath The Massacre jedna z nejlepších brutal death metalových kapel. Že na to mají, mě definitivně dokázali právě na novince Mechanics of Dysfunction.

Kdo zná předchozí EP, nebude s otevřenou hubou čumět na intenzivní sypačky, technickou preciznost, melodickou variabilitu, to všechno totiž zná již právě z Evidence of Inequity, ovšem určitě ho překvapí (lepší výraz bude potěší) fakt, že ve všech těchto směrech šli BtM ještě dále, nezůstali stát na místě a je zatraceně slyšet, že na sobě tito agilní mladíci makají. A že tvrdá práce nese ovoce, není jen pouhá fráze, v podobě této parádní fošny držím v ruce důkaz. A pro ty, kteří snad Beneath The Massacre ještě neměli čest poznat, jen dodám, ať se připraví skutečně na tu nejvyšší kvalitu, tohle je death metal par excellence.

Hlavní zbraní BtM není ani tak technická namakanost, která v konkurenci Spawn Of Possesion nebo Necrophagist už ani nepřekvapí (i když o instrumentálních schopnostech těchto hudebníků debatu vést nemusíme), jako spíše specifický přístup k melodiím a ke kompozici skladeb samotných. Jejich struktura je velice promakaná a smysluplná, mě vyhovuje naprosto báječně a rafinovaná melodika a vůbec kytarová hra posouvá BtM zase o kousek výš k deathmetalovému Olympu. Super škopky dodávají materiálu ten správný šmak a u ultrarychlých sypaček srdce jen plesá (nemohu nevyzdvihnou parádní nazvučení škopků). Precizní kombinace rychlosti, techničnosti, ale i melodičnosti je to, co zdobí Beneath The Massacre nejvíce. Byl by smrtelný hřích instrumentálně takhle nakoplý matroš zazdít jalovým vokalistou, ovšem i v tomto směru si BtM vše pohlídali a naopak bych řekl, že zpěv je na této desce jedna z nejlepších věcí. Na druhou stranu těžko vyzdvihovat jednotlivé složky hudby, bylo by to i nefér, protože každá se podílí stejnou mírou na celkovém vyznění. BtM není kapela šíleného bubeníka a jakž takž zbytku, ani kapela namakaných kytaristů a jakž takž zbytku, je to kompaktní celek, který je vyváženě tvořen jednolitými elementy. Rytmická sekce je vskutku zajímavá, není nouze o hyperklepačky á la Origin, ovšem většinou nevydrží příliš dlouho v jedné poloze,

neustále se zasekává, pauzuje, jeden zvrat za druhým, vše v neskutečné rychlosti a intenzitě. Krom mega rychlých pasáží se dokáží BtM opřít i do těch těžkotonážních, valivých, které za pomoci intenzivního, naléhavého a krásně hlubokého vokálu tvoří opravdu pořádně silný válec (třeba hned v druhé Society’s Disponsable Son).

Mechanics of Dysfunction je kompaktní deathmetalové dílo, které nemá výraznější slabá místa. Je perfektně nazpívané, má perfektní produkci (!!), technická ekvilibristika jde ruku v ruce s melodikou, i když zde potřeba zdůraznit jeden důležitý fakt: Nejedná se o samoúčelnou, řekněme chytlavou a výraznou melodiku, možná až na pár výjimek, kdy jsou kytarové motivy trošku jasnější a přímočařejší, tím pádem i výraznější (což mě osobně nevadí ani v nejmenším, vždyť jak miluju chytlavou a výraznou melodiku zabalenou do brutálního hávu - Neuraxis), ale myslím si, že jsou to skutečně spíš výjimečné pasáže, jinak je Mechanics of Dysfunction sice deska velice melodická, ovšem melodie jsou rafinované, ukryté v tom valícím se celku a hlavně zůstávají brutal. Důležitý fakt je i ten, že technickou zdatnost kapely skvěle vyvažuje skladatelský um, protože vaše virtuozita vám bude na prd, když nebude schopni napsat smysluplnou skladbu. To ovšem Beneath The Massacre schopni jsou. Na novince jich napsali rovnou deset a já jim za to tleskám.

Nevím, neznám, ale poslouchám rád. Jen tak na okraj slyším INTERNECINE, CRYPTOPSY, SUFFOCATION, no jednoduše jedna báseň zdá se. Už na jejich webu jsem si všimnul, že z textu o kapele je možný snadno pochopit, co budou chtít hrát. Dokonce tu padla zmínka o THE DILLINGER ESCAPE PLAN, co se týče evidentně rytmizující sekce týhle kapely. V rytmice se samozřejmě všichni snaží uchopit neuchopitelný, ale i když jsme to už určitě někde slyšeli, když se to umí jako tady... Ten olgoj chroploj za mikrofonem by se klidně snad i přetrhnul, jen aby si mohl pravidelně zařvat z plna hrdla. No na mě to působí jako strojema zahraná muzika s docela hutnou dávkou odlidštění. Pochopte, zní to jako zatraceně industriální výplach a na můj vkus tam ty lidi za nástrojema nějak málo cítím. Ale třeba je taky možný, že mi blbne hlava a věci se mi trochu zkreslujou. Maj to hrozně a hrozivě vymáklý až mi z toho slechy praskaj, že by tu byly skladby tak drásavě pěkně zahraný na pomezí death/grind? Asi jo.

Ten track číslo 5 je moc hezky tak nějak vopleskanej vlimava ze Švédska, konkrétně MESHUGGAH, a nechybí mu vůbec nic. Ve výsledku to v kontextu se zbytkem alba vyzní jako by si tohle představení chystali pořádně až na další album. Tahle nejkratší pecka celý desky nemá ani jméno, je to snad takovej bastard nahrávky, co na mě zapůsobil skoro nejvíc? Asi jo.

Takže pětka rozetnula album na dvě půlky, pomalu se nám to přelejvá a kytary brousí po vzoru NECROPHAGIST po stupnici nahoru a dolů, vyluzujou všemožný zvrácený zvuky, že mi až srdíčko zaplesalo. A vůbec, tak jak se dobře slýchá první půlka desky, si stejně dobře i ta druhá udržuje hodně vysoko standard. Rytmika je ultra-rychlo-palba...smrt. Ani jedna z kompozic nepřesahuje svou délkou 4 minuty, jinými slovy "připoutejte se"! Nedokážu si vzpomenout, kdy mě nějaká muzika tak příjemně nakopla v nudným dni jako byl ten dnešní a nemůžu se dočkat větší dávky experimentů. Asi jo.