V nedávné diskuzi kdesi zde v zapomnění na Marastu (vím kde, ale nepovím, pěkně hledejte) proběhlo něco na způsob, že pan pre-k-vÍteQ si furt, česky stále, dělá potěšení. Já si jej sice včera dopřál také, ale bylo rozhodně jiného rázu, než panáška ze sPlzně. Zato nepotěšením mne neúnavně zásobuje náš pan Bizzi, že prý bych jinak zakrněl. Takže je zde další recenze desky z naší domoviny, kterou již trávím hodně dlouho.
K dojmu z Blindness 254/506 by se asi nejlépe hodilo slovo krajně rozpačitý. Pominu-li zvuk, kterýmžto kvalitním disponuje na našem teritoriu málokterá grupa, zároveň je ale v případě tvorby Bad Victim asi jediným činitelem,

který by mohl snést jakés takés měřítko (Šopa), zůstává k vyzdvihnutí málo pozitivních věcí. Ono je to taky těžké poodhlédnout od faktu inklinace k jedné „strašidelné“ kapelce z Iowy, když chlapci sami sebe nazývají „mask core“, jsou velmi podobně zakukleni a inspirativní vlivy se v jejich skladbách povalují v každém taktu. Sem tam se sice objeví motiv odjinud (záměrně nepíšu nápad), ale smolně se spíše jedná o snahu udělat skladbu „jakoby“ pestřejší, než o umné vkomponování něčeho interesantního.
Hned v první skladbě se tak dočkáte v refrénu podivné vesnické tupačky s ještě divnějším sípotem/chropotem, jako kdyby se najednou Visací zámek rozhodl hrát prog, ale zjistil, že je na to zapotřebí trochu více než tři akordy a standardní bumčvachty. Dvojka Mushroom pak působí jako učiněný balzám a je to asi jediná skladba, kde je citlivě vedle sebe postavena vyklidněná pasáž s nasraným HC a dokonce se dočkáte nefalšovaného zpěvu a kytarového sóla. V Mikroten se nemůžu zbavit pocitu, že se pro textovou inspiraci sáhlo k jedněm tuzemským thrashovým sprosťákům („já tě podřežu, vyhladovím tě, umlčím tě, nebudu tě dusit“) a kytarově pro změnu za mořem v zemi výtečné kávy. Break-it! je vystavená opět na umca umca triviálním nápadu s pseudopokusem o akustická kytarové ozvláštnění a de facto stejná šablona je využita i pro Marsh Hungry Killers, kde už navíc začínám být pomalu alergický na monotónní chrčivý řev. Copak neexistují jiné hlasové rejstříky? Tohle už fakt v uších bolí. Nenapraví to, pro změnu, ani upozaděný čistý hlas v další

Liar, když Huhla je všude. Aspoň že po nástrojové stránce se nekoná čiré zoufalství (po Mushroom druhá slušněji složená skladba). Vysvobození z útrap přináší sedmička s podtitulem aggressive song, kde se po, na kapelu až netradičně, rychlém úvodu (tak trochu hodně Ministry), opět zvolňuje, zjemňuje a následně, světe div se, graduje… a chrčí.
No sláva, mám to už za sebou (přišlo to tak najednou). Uděluji tři body – za snahu jako takovou, snahu dovést těch několik minipokusů dál než do stádia likvidace zpěvem a snahu o kvalitní provedení přebalu desky. Závěrem si neodpustím dvě perličky:
- vyloženě vtipný mi přijde otisk nálepky Parental Advisory Explicit Content, když angličtina je prachbídná a navíc ji není moc dobře rozumět
- kolega z práce, který měl možnost zaslechnout ukázku první skladby (upozorňuji, že hudebně je hodně jinde, ale občas někde něco zaslechne) to nazval v rámci stylu „fádní, co se tak dneska asi tak hraje“ a nejvíc na židli nadskočil, když se ozval náš mateřský jazyk („jé, já myslel, že to je anglicky, ale nějak divně“)