Sean Booth a Rob Brown plní přání těm, kdo si po poslechu Quaristice přáli celé album ve stylu ambientních skladeb typu Altibzz či Outh9X. Přestože já mezi ně nepatřil a spíše nad těmito tužbami kroutil hlavou, výsledek mě více než potěšil.
Na rozdíl od jamů a improvizací z Quaristice je totiž Oversteps plně propracovaným a promyšleným studiovým albem. Skladby jsou vícevrstevnaté, melodie nepůsobí nahodile a navíc jsou často podpořeny komplexními beaty. Hlavní složku hudby však tvoří skutečně melodie. Pokud snad někdy dříve byla hudba Autechre takto výrazně melodická, pak jedině v dobách jejich prvních dvou alb, před více než patnácti lety. Oversteps melodiemi doslova přetéká, melodiemi slunečnými a opojnými. Hranými převážně na strunné a zvonkové virtuální nástroje, často navíc ještě v doprovodu dalších, elektrizujících zvuků. Posluchač se v nich topí a taje přitom blahem. Jako kostka ledu vhozená do sklenice vody prozářené slunečními paprsky toho nejkrásnějšího dne někde v tropickém ráji. Přestože beaty jsou zde víceméně upozaděné a druhořadé, na kvalitě jim to nic neubírá a v ničem si nezadají s těmi z trojice Confield - Draft 7.30 - Untilted.
Zvukový design je něco, v čem Autechre vždy excelovali. Oversteps jim samozřejmě opět dělá čest. Podobně nádherné zvuky byli schopni stvořit snad jen svého času Coil. Když člověk toto album poslouchá, pomalu nevěří, že není ve snu nebo pod vlivem nějaké drogy.
Největší zápor bude pro spoustu lidí kladem. Celé album se nese ve stejném

duchu. Málokterá skladba opouští koncept strunně melodické extáze. Každá jedna je prozářena zlatavými paprsky. Pokud jste někde zaslechli pár skladeb a nelíbily se Vám, šance, že se Vám bude líbit zbytek, není příliš vysoká. Ale i naopak. Zamilovali-li jste si jednu, pravděpodobně budete nadšení i z těch ostatních.
Radikální otočkou z techničnosti na melodičnost minimálně mě Autechre opět překvapili. To je něco, za co jsem jim nesmírně vděčný. Přestože konkurenci nechali dávno za sebou, postupují stále vpřed. Po rozporuplném Quaristice se tímto vrací zpět do první ligy. .:. 8.5/10

Autechre. Tohle slovo si na samém počátku vymyslelo duo producentů elektroniky z Manchesteru, aby popsalo svou hudbu. Naplnit jej Významem se „těm dvěma“ podařilo takřka dokonale. Tohle abstraktně znějící označení tvorby Seana Bootha a Roba Browna dnes má naprosto jasné kontury a dobře vystihuje její význam pro elektronickou hudbu posledních dvou dekád. Autechre jako rozdílnost. Autechre jako distinkce.
Letošní novinku vydává opět vlivný label Warp - ten starý parťák,

který byl vždy ve správnou chvíli na správném místě a který vlastně určoval, kdy ta chvíle má přijít. A jak naznačuje název, Autechre není přežraný pojem, je sytý tak akorát, a proto dovede pozřít další významy, když se to hodí. Album Oversteps je přesahem a krokem k dalším obzorům. A jak už bylo řečeno panem Burbónem, melodie se zdá být milenkou současnosti.
Autechre už spoustu let nedělají taneční hudbu (ani „inteligentní“ ani jinou). Nové album charakterizuje sice melodičtější, ale taky ambientnější synťákový podkres, který výrazně určuje náladu skladeb. Melodie na Oversteps ale rozhodně nebudou to, co si budeš pískat po cestě z povedeného večírku.
Sean Booth a Rob Brown, tihle dva vždycky dělali mnohavrstevnou hudbu a bylo na tobě, jak hluboko ses zavrtal. Na Oversteps ti to usnadnili, ale ne zas tolik, abys je mohl nařknout z lacinosti infantilního retra, které se opět prohání tanečními kluby současnosti. Přitom právě Autechre bývali mezi těmi, kdo udával barvy, kterými discokoule osvěcovala taneční parket. Nálada Oversteps se dá přirovnat k atmosféře procházky po zcela opuštěném městě. Občas trochu líné, ambientní, ale hlavně silně syntetické melodické vrstvy jsou rozmazávány nervní, těkavou rytmikou, přesně takovou, na jakou měli Autechre vždycky patent. Nervózní rytmus, tekutý a roztříštěný, který má dost volné kontury. Jde o útržky hluků a hloučků, škrábanců, kterým je udělen nějaký řád, i když může být vnějšímu pozorovateli trochu nesrozumitelný. Krásným dokladem je jedenáctiminutová Ilanders. Rytmický základ připomíná volný proud myšlenek, které sice směřují nějakým směrem, ale jsou hadem tvé hlavy, jsou hroudou kutálející se po nerovném povrchu. A nad tím vším ta syntetická éteričnost, občas až jedovatost, která silně evokuje právě elektroniku v počátcích 90. let. Tady ale veškerá podobnost končí.
Autechre už na prvních deskách osvobodili různé „chyby“ zvuku z pout hluku a přidělili jim estetickou hodnotu. Důraz na tyhle glitche sílil s tím, jak se jejich zvuk na konci 90. let radikalizoval. A i tentokrát jsou roztříštěné beaty nebeaty seskupením šumů, ruchů a škrábanců, těch „vad na kráse“, které Autechre dělají krásnými. Například skladba Qplay, zrytmizované prskance zvuku, hezky pozpátku, kroutí se kroutí. Jako ten had myšlenek v hlavě. A paprsky melodií nad tím. Je jich hodně, ale jejich působivost někdy vyvěrá na povrch až časem. Jako třeba ve čtvrté Known(1) - shluky disharmonií se otírají o strunné melodie, o jakési zvonkohry načichlé orientem. Kakofonie versus libozvuk, ale přitom tam žádné VERSUS není. Všechny zvuky jsou v symbióze.
Odjakživa mě na Autechre fascinovalo domýšlet si všechny melodie a beaty, které jsou pod hladinou jejich hudby. Z většiny materiálu, které ve svém pojetí elektroniky používají, jako by zněly jen fragmenty, střepiny slepené pohromadě izolepou. Jsou to nádechy a výdechy, útržky vět, slova, která spojíš jakoby mimoděk k sobě a tváříš se, že tam v těch větách vedle sebe leží odjakživa (aneb Click & Cut – klikej a lep, klikej a kutej!), kousky textu odkazující na svět „tam za papírem.“ (a pak že „za textem nic není“). Autechre od poloviny 90. let zněli, jako by se „ti dva“ zavřeli na roky a roky v malé místnosti, kde si hlavou nechali prolétnout nepřebernou haldu přebuzených zvuků, pozpátku, chvíli zpomaleně, chvíli zrychleně. A pak se rozhodli ztlumit to všechno a dát tomu řád. A tahle organizovanost je v roce 2010 slyšet víc než za posledních osm deset let, které byly ve znamení experimentování a dalšího posouvání hranic elektroniky.
Tentokrát ale žádný „free jazz“ bitů a beatů. Jak už nastínil seňor Burbón,

Autechre nahráli do posledního detailu zkomponovaný materiál. A že na těch detailech záleží! Zatímco předchozí Quaristice byla zakončením (vyvrcholením?) éry improvizace a touhy po chaosu, Oversteps lze chápat právě jako „překročení“ do pole sevřenější kompozice. Kostka ledu vhozená do sklenice vody? Kostka cukru! Kostka cukru v černočerné kávě a ty vůbec nemáš tušení, kolik cukru už se v ní rozpustilo. Ostatně nepřipomíná grafika na obalu desky šálek černé kávy při pohledu shora? Zkus se napít. Tvé chuťové pohárky možná nejdřív nebudou souhlasit. Jenže i přesto si nejspíš vyžádají další dávku těchhle nálad.
Autechre snad nikdy neměli tak silnou atmosféru jako teď. Výrazně ubrali na tempu, zpomalili, abys měl víc času na prozkoumávání všech zvuků, kterou v sobě tahle hudba koncentruje. Třeba skladby Os Veix3 nebo St Epreo – jejichž názvy mluví řečí, jejíž gramatická pravidla platí jen ve světě Autechre - jsou jakousi sondou do rekonstrukce hluku a jeho následného skládání v nových souvislostech. Mikroskopie zvuku. Ale ve srovnání s předchozími deskami Draft 7.30, Confield nebo EP7 celá ta změť mikrozvuků významně prořídla. Každá skladba pracuje s určitým motivem, který po celou dobu rozvíjí. Výraznějších zvratů se uvnitř tracků nedočkáš. Ale přitom je pořád cítit to napětí pod hladinou kávy. Svět pod ní vzbuzuje úzkost, ale zároveň tě láká domýšlet si, co je „tam dál“. Ten neustále se rozpouštějící cukr, na který si tvá krev zvyká a zvyká a zvyká. A pak zjistíš, že máš na Autechre závislost.
Těch 71 minut, které s tímhle materiálem strávíš, můžeš klidně chápat jako jednu

jedinou skladbu. Všechny tracky do sebe volně přecházejí. První polovina je dynamičtější, v závěru alba se vyhlazuje strukturovaná rytmika a konec desky doznívá v syntetickém minimálnu. Na několika místech se rytmus narovná (Treale, no. 6), prchavé průlety skoro až stydlivých melodických linek uvolní napětí a přehledný beat nechá lehce připomenout v tvorbě Autechre patrný vliv hip-hopu. Přitom pořád abstraktně a psychedelicky. Tvorba tohoto dua odjakživa čerpala z pestré škály zdrojů, nikdy ale nezněla příliš eklekticky a nekonsistentně. A na Oversteps už vůbec ne.
Tohle album je takovým obloukem k počáteční éře tělesa, které společně s několika dalšími definovalo onu dnes již ne moc výmluvnou formulku IDM. Dá se říct, že novinka je zmačkaná a popsaná áčtyřka nenalinkovaného papíru, která dostala zase trochu nový řád, některá slova se zvýraznila, některá časem skoro vybledla – už jich není potřeba a pro výsledný text už nehrají roli. Celkový obsah toho textu ale pokaždé dává nějaký Význam. Autechre. .:. 9.23546/10