Od loňského podzimu, kdy poslední počin klatovských vyšel, sice už trochu všemožného uteklo, nicméně vzhledem k jeho nepřehlédnutelnosti a aktuálním okolnostem (rozhovor s frontmanem a mozkem Milošem Beštou bude následovat v těsném závěsu) se jeho recenze objevuje právě teď. Aktuální sestava známá již z předchozího počinu Na jehlách se na Sabatu vyhrála k překvapivým výkonům a trochu nečekaně se zařadila na muzikantskou úroveň sestav předchozích. Starý dobrý Asmáč, chtělo by se říct. Aranžérská dotaženost a fikaná instrumentace (mimochodem, dechové nástroje tentokrát reprezentuje trubka) drží uši napjaté po celý hrací čas a deska, ač tempově hodně různorodá, odsejpá přímo parádně. Slyšet je jak typický asmo-technothrash, tak zdravá a nenásilná inspirace partami s “novějším” pohledem na věc (kornovské adidas aroma v Zavátém světě, Mrtvé vodě a jinde), ale i postupy, z nichž mnohé by se vešly do “folkového” konceptu Příjezdu krále…
Texty probírají aktuální témata hýbající světem a související s globální digitalizací, expanzí do vesmíru, životním prostředím a dalším lidským hazardováním všemožného druhu a jak u Asmáče zvykem jest, vyvedeny jsou vysoce nadstandardně. To, že namísto jazyka rockového jsou přednášeny v košaté mateřštině, už je take inventárním poznávacím znamením skupiny. Občas tak ale (určitě nechtěně) za uši trochu zatáhne charakteristický západočeský dialekt nebo malinko prkenná rýmovačka ve stylu “kus-hrůz” (Nanosferatu) nebo “Peru – dceru, - za nádheru, - beru” (Zavátý svět). Vokální projev ukazuje, jaké rozmanitosti lze i v této muzice bez újmy použít a jestě tak umocnit náladu té které pasáže. Jeho emocionální variace dosahují místy dosud neslýchaných rozměrů (např. gradace v Zavátém světě a Turistech smrti). Trochu škoda je ne úplně stoprocentního Avikovského zvuku, hlavně bicí by možná mohly znít ostřeji, takto působí poněkud rozplizle a nejasně. Nic to ale nemění na tom, že nový Asmáč přináší hodně silný matroš a dává tak vzpomenout na doby dávněji minulé.

10 / 33:19