Po mnoha a mnoha posleších, u nichž bylo mnohdy opravdu těžké nenechat se strhnout a nepodupávat si do rytmu, jsem zjistil, že země protinožců – Austrálie - není jen domovem jedinečných živočichů, kteří se díky integrovanému prostředí vyvíjeli po svém, ale rovněž i vynikajících hudebních nápadů, muzikantů a v

komplexním meříku rovněž i hudebních celků. Čím si vysvětluji masivní úspěch PARKWAY DRIVE, I KILLED THE PROM QUEEN, ABANDON ALL HOPE, THY ART IS MURDER, THE RED SHORE? Jednoduše jim nechybí nadšení spolu s odhodláním, hráčským nadhledem, kvalitou a chutí vypracovat se z nuly na vrchol.
V případě eponymní novinky předkládané kvintetem protinožců původem ze Sydney, AS SILENCE BREAKS, je velmi příjemným faktem zjištění, že odhodlání a píle přináší zasloužené ovoce. Po dvou letech od vzniku si ranec kolem ústředního lva a gangstera protivícímu se zákonům, řvoucího Sama, dopracoval k produkčně dobře zkorigovanému albu distancujícího se často proklamovaným začátečnickým chybám. U

něho lze, a to i díky ryze modernímu zvuku současné metalcore produkce á la BULLET FOR MY VALENTINE nebo THE SORROW, rozeznat inspiraci rannými KILLSWITCH ENGAGE, THE ROSE LINE a NEVER SEE TOMORROW, kterým jako by z oka vypadli. Nebo klidně i THE STORM PICTURESQUE, od nichž se bere právě onen dominantní, i když méně brutální a pro desku typický „beatdown“ hardcore drive táhnoucí silou tahače nejtěžší kategorie. (Mix alba doslova bije do uší typickým australským feelingem tamějších žánrově spřízněných celků).
Dalším nepřehlédnutelným prvkem je zvířecí dravost, která si uvnitř snadno zapamatovatelných a přehledných čtyřdobých kytarových partech konstruovaných dle melodických vzorců, razí cestu spoustou breaků a sekaných riffů silou rozhněvaného býčka. (Je fajn vědět, ať už si desku pustím z kteréhokoliv konce, co právě poslouchám, která věc zrovna bije do uší a který interpret ji má na svědomí.) Skladby však obsahují nejenom výše zmíněné, ale také silné, lyrické a často čistým hlasem pěveckého sekundanta a kytaristy Bena odzpívané refrény, které neurazí a jsou tak jakýmsi emocionálním stimulátorem nahromaděné hardcore energie; což může vypadat jako klišé, ale proti gustu žádný dišputát. Je však patrné, že někdy je oné zhýčkanosti až přehršel; viz „Abandoned“, kde to v refrénových pasážích tak trochu vázne a skřípe zuby nehty. Je proto nutné tomu včas utnout tipec a nastavit laťku opět směrem k syrovým sekanicím 36 CRAZYFISTS, ranných UNEARTH či EMMURE – Parasite, Stick & Stones.
Pokud posluchači nevadí, že se kytarovými sóly šetří (jedno,

skoro hardrockové, které stojí za zmínku, je ukryto v závěru předposledního válu „Stick & Stones), že časová trvanlivost alba je rovna krabici právě rozbaleného mléka a že se deska v širokém zástupu sobě obdobných ztratí jako pára nad hrncem, bude spokojen!