V poslední době se nějak roztrhl pytel s goticko metalovými kapelami, které se dostaly pod mou recenzentskou „lupu“. U Crematory a v podstatě i u Lacuny Coil to byl zoufalý boj najít na desce něco trošku poživatelného, u nové kapely

věhlasné zpěvačky Sarah Jezabel Deva (Cradle of Filth, Therion, Kovenant...) Angtoria to bude jistě zajímavější. Listenable rozjeli poměrně velkou propagační kampaň a tak v metalových kuloárech již nějaký ten pátek zvěsti o této kapele kolují (téměř každý týden nové maily propagující právě desku God Has a Plan for Us All) a tak jsem tomuto nátlaku podlehl a rozhodl se tuto netrpělivě očekávanou placičku zrecenzovat.
Gotický metal v podání Angtorie není nikterak výjimečný, řekl bych naopak, v ledasčem je dost klasický, nechybí pompézní aranže, mohutné klávesy, majestátné motivy, velkolepé vokální party a k tomu uzpůsobená kostra skladby (kytary + rytmika se moc do tvůrčí role nedostávají, takže nějakých zajímavostí a nečekaných rytmických zvratů se zde nedočkáme, ale ostatně kdo by to čekal). Taky máte pocit, že to, co jsem právě napsal, by se dalo použít k nespočetnému množství jiných, podobných kapel? Já docela ano a ono to tak opravdu je, Angtoria skutečně nenabízí nic nového, nebo nějakou svojí alternativu, jak dělat gotický metal, cestička, kterou se vydali je již hezky vyšlapaná a téměř očištěna od okolního trní, které občas může píchnout a tak největším „trním“ zůstává, aby už ta cestička nebyla čistá až moc, možná by to chtělo trošku uhnout a odbočit na jinou, která ještě tak prošlapaná nebude a to riziko píchnutí podstoupit, tohle rozhodování ovšem není na mě, v tom má Angtoria evidentně jasno a tak musím akceptovat fakt, že zvolili jistotu. Ale nedělejme z toho tragedii, přes neoriginálnost a dokonce i občasnou klišovitost je tato deska poměrně dobrá a přinejmenším disponuje dostatkem solidních nápadů a momentů, které vás alespoň trochu zaujmou. Tohle všechno se ovšem omezujeme pouze na instrumentální stránku věci, to nejdůležitější u Angtorie stojí za mikrofonem, klidně by se dalo říct, že Sarah je podřízeno skoro všechno. Hudba slouží jako pozadí, jako podklad pro zpěv Sáry, vytváří jí atmosféru a mohutnost, zbytek je už jen a jen na ní a ačkoliv jsem se toho trošku bál, teď musím říct, že Sarah mě baví, baví a moc. Jejímu projevu nechybí pestrost, momenty překvapení, napětí, náboj. Naštěstí se moc nepouští do těch pseudo-operních kvákáren, kterými již musí být posluchač podobných kapel

opravdu přesycen. Sice věřím, že by podobné party zvládla s bravurou a občas se takové náznaky i na desce najít dají, ovšem všeho s mírou a citem. A toho se naštěstí Sarah drží. Sarah má zajímavé, poměrně netradiční zabarvení hlasu a tak jsem si na její projev chvíli zvykal, ale jakmile člověk stráví to, že slyší věci udělané zase trošku jinak, nemá s tím nejmenší problém. Když jsem říkal, že Angtoria je především o Sarah a zbytek je tam pro ní, bylo to možná přehnané. Rozhodně je totiž důležité zmínit, že zde můžeme najít i mužské vokální party (poměrně povedené) a i samotná hudba kolikrát převezme taktovku a v těch momentech na povrch občas vyplují i dost zajímavé melodie. Mezi nejvýraznější skladby bych zařadil pomalejší, majestátnou pecku The Addiction, která svou atmosféričností a závěrečnou gradací opravdu pohltí, nebo mužskými čistými vokály obohacenou Deity of Disgust, a v neposlední řadě zajímavou cover verzi Confide in Me od Kylie Minogue.
God Has a Plan for Us All není špatná deska, originality sice moc nepobrala, ale minimálně pár poslechů baví a ohromné plus je Sarah, která celou Angtorii táhne vpřed. Od kapel, které jí proslavily, byla zvyklá spíš na takové „cmrndy“, teď ovšem dokázala, že si v pohodě poradí i s rolí podstatně zodpovědnější.