Čas od času se mi stane, ať se snažím sebevíc, že nemohu tu či onu nahrávku přes její spletitou náplň přiřadit pod nějaký žánr - kolonku, která by druhé osobě

jasně řekla, o čem se snažím psát. A právě teď se mi něco takového stalo. Předtím bych však rád upozornil na fakt, že tyto řádky neznamenají nic jiného než slabý pokus o střídmé pojmutí pomyslné nedotknutelnosti.

AMIA VENERA LANDSCAPE je řazena mezi progresivně laděné metalcorové celky - to pro jakousi výchozí orientaci. V průběhu poslechu se ovšem každý posluchač rychle dovtípí, že toho v sobě Italové mají mnohem víc; od gigantického sweep-pickingu, tzv. kytarové onanie, úžasné instrumentální breaky moderních hardcorových kapel a prvotřídní techniky až k agresivnímu riffování mathcorových šílenců tvořícímu protipól k jemným klavírním mezihrám post-rockových kapel dodávajících kompozicím jen těžko popsatelnou atmosféru něčeho megalomanského, přímo nedotknutelného.

The Long Procession je, jak už název napovídá, ryze koncepčním albem s idejemi, složitými představami a vším, co ke ‚snění‘ patří. (Říkám sice snění, ale to jen pro ty ‚snílky‘ jako jsem já.) Po stránce produkční je vše motivováno krajně brilantní atmosférou (dokonalým zvukem), roztodivnými náladami a lámavostí děje, s nímž nahrávka proplouvá mořskými vlnami jako papírová loďka nahoru a dolů - stačí moment a dokážete zapomenout na trudomyslnost pochmurného počasí dnešních dnů (A New Aurora). Vypisuji zde skladbu obsahově velkolepou, ale raději bych měl vypsat celý tracklist, protože velkolepost je to, co album definuje nejlépe!

Po vokální stránce je celek pojat stejně nekonvenčně, mám na mysli specifickou barvu, rozsah i vokální rozhraní; naštvaný heavy-screaming hlavního protagonisty a doprovodné čisté a jistě vyzpívané falzety kytaristy, jemuž musím zatleskat. Možná mi nejsou všechny vokální party po chuti (My Hands will Burn First působí překombinovaně), ale musím zdůraznit, že nadmíru korespondují s hudební intenzitou. A to je v podobném materiálu věcí nesnadnou; chaotické hardcorové výstupy připomínající ARCHITECTS říznuté pestrým klavírním doprovodem a bohatě napěchovaným pozadím ambientních zvuků všeho druhu (měl bych se zmínit o vlivu ISIS), s čistým vokálem zase připomínají ALEXISONFIRE s UNDEROATH někde na pomezí ARKTIKA a ASIDE FROM A DAY, a to všechno v jednom lesknoucím se konceptu, který dokáže zasáhnout přímo do srdce.

Je totiž v podstatě jedno, jakým způsobem si kdo album poslechne - jestli jako celek nebo v podobě jednotlivých kusů. Já za sebe doporučuji celek; děj větvící se do všechsvětových stran dokáže posluchače strhnout jako lavina horskou vesničku a v hlavě mu dokáže vymodelovat nejroztodivnější představy, kterých se, třeba zrovna jako já, nenabaží ani po desítkách poslechů.

Nemyslím si, že je nutné uzavírat článek nějakým duchaplným
shrnutím, jak je kapela skvělá; toho se během poslechu dovtípí každý. Ale že AMIA VENERA LANDSCAPE dokáže dělat něco, co jsem si myslel, že kapela nedokáže, říct musím! Oni totiž zůstávají zajímaví, i když se na první pohled nic neděje. Zůstávají jedineční.