26.6.2012 byl pro mě zvláštní den. A nehrají v něm hlavní roli Possessed. Hodně mě mrzí, že jsem se na ně nedostal, ale má cesta směřovala do Lucerna Music Baru. Vystupovala zde totiž kapela, kterou poslouchám od svých 7 let. S bratrem, se kterým jsem se na koncert vydal, jsme jejich ošoupané kazety v ještě ošoupanějším kazeťáku sjížděli společně s Guns’n’Roses, Metallicou a dalšími klasikami. Řeč není o ničem jiném než o Ugly Kid Joe. Kapela, která se na konci osmdesátých let podílela na vzniku spojení skate metalu, funku a klasického hard rocku, se dala dohromady po dlouhých 13 letech a zavítala vůbec poprvé do České Republiky. Possessed mě opravdu mrzeli, ale akce byla s bráchou (který se utrhne jednou za 100 let :)) domluvená již dlouhé měsíce před oznámením Possessed.
 
Z práce s bratrem a bratránkem razíme do centra na pivo a na osmou směr Lucerna. Na dveřích objevujeme nápis, že Ugly Kid Joe začínají až ve 21:45. Opět se tedy vydáváme na další pivní radovánky a cestou diskutujeme o tom, co bysme si přáli na setlistu. Okolo čtvrt na deset dorážíme do Lucerny a návštěvnost byla opravdu bídná. Hloučky lidí, které připomínaly osazenstvo koncertu Vladimíra Mišíka, bylo opravdu nedůstojné. Na druhou stranu akce neměla moc velké promo a spousta lidí ani nezaregistrovalo, že se UKJ dali opět dohromady. Jak se ale dalo čekat, spousta lidí se podívalo, že se začíná až skoro ve 22h a šla prostě ještě na pivo, protože nakonec se sál alespoň částečné zaplnil a koncert mohl začít.

Jediná skvrnka na čistém listě byla v tom, že s kapelou nedorazí schopný bubeník Shannon Larkin a Dave Fortman. První jmenovaný momentálně jede turné s Godsmack, kteří jsou trochu větší obchodní značka, tak zřejmé proto dostali přednost. Že jeho náhrada je ženského pohlaví, z toho jsem moc radost neměl. Když jsem ale viděl její sadu bicích, sklapla mi čelist ještě víc, protože připomínala dětskou sestavu začínajícího bubeníčka. Sonny Mayho, náhrada za Fortmana, už byla podle videí trošku zkušenější.

Ale ještě než přejdu k samotnému reportu – musím hrubě zkritizovat toho, kdo má na starosti upoutávky na koncerty, co běžely na obrazovkách v klubu. Na obrázku byla pod názvem Ugly Kid Joe úplně jiná kapela!!! A sice Another Animal. Je sice fakt, že má kapela společného zpěváka a bubeníka, nicméně toto by se opravdu stávat nemělo a tento fakt považuju za hrubý přešlap… ale dost plků, jdem na to!
 
Hned na úvod musím zkritizovat snad pětiminutový song nějaké diskohiphopové srágory, kterou si UNGLY KID JOE zvolili jako intro. No nic, naštěstí už Klaus Eichstadt, jeden ze zakladatelů kapely, rozjíždí intro z alba Menace to Sobriety z roku 1995. Co se týče mě, jedno z nejlepších hraných inter, které má až hardcorovou razanci, publikum skvěle rozproudilo. A už během prvních tónů dorazil miláček publika a vynikající zpěvák Whit Crain. Kšiltovka dozadu, tričko Motörhead a hned tu máme atmosféru jak z roku 1992 :) Ihned na intro napojená skočná píseň V.I.P. ze stejného alba okamžitě rozhýbala sál. Backing vocals, o které se staral hlavně basista Cordel Crockett, umocňovaly už tak skvělý výkon Whita Cranea. Po zastávce na nejnovější dlouhohrající desce Motel California z roku 1997 v podobě písně Dialogue, jsme se dočkali dvojice songů Neigbour a Panhandlin´ Prince. Obě riffové vypalovačky a jedny z nejlepších a nejtvrdších songů od Ugly Kid Joe. Zde se naplno potvrdilo, že Crane neztratil nic ze svého úžasného hlasu a talentu. Byl opravdu bezkonkurenční. Vždyť za nefunkčnosti Ugly Kid Joe působil nějakou dobu v Life Of Agony, poté s Loganem Maderem v kapele Medication a nakonec si střihnul jednu desku s již zmíněnými Another Animal. V písních různě pozměňoval linky a barvu hlasu oproti albové verzi a dokázal je neuvěřitelně vygradovat. Ale nebyl to jen jeho hlas, ale i jeho pódiové nasazení, čím si mě naplno získal. Neustále chodil přímo k lidem, tuhle někomu zpíval z 2cm přímo do ksichtu nebo pózoval před dámským osazenstvem, případně skočil do publika s mikrofonem v ruce. Hravá C.U.S.T. a hitovka Milkman’s Son zase trochu více zaměstnala bubenici Yael. Co k ní říci. Na to, že je to baba (dámy prominou), to celkem ušlo, ale dvakrát na zadek jsem se z ní neposadil. Shannon Larkin je pověstný svým nasazením, kudrlinkami v přechodech a jednokopákovými tornády, u ní jsme se nedočkali ničeho z toho. Yael bubnovala jednoduše a s minimálním počtem přechodů a jakýchkoli zajímavějších technik, hrála spíše doprovod. Naproti tomu měla její hra velkou razanci a drive, což ale připisuji spíše skvělému zvuku a výbornému výkonu zbytku kapely. Celkově tedy Yael do atmosféry zapadla a výsledný dojem nekazila.

Pak přišel čas na píseň z nejnovějšího minialba Starway to Hell, které obsahuje 6 písní a je to v podstatě takový reunionový promo balíček pro evropské turné. Při songu Devil’s Paradise, na který byl natočen i klip, jsme za zvuků slov sloky „drinking and cocaine“ prostě museli odpálit jointa, k čemuž se Withfield několikrát pochvalně vyjadřoval. Na chvilku jsme si odpočali při coveru Cats in the Cradle, který se stal v roce 1992 v podstatě největším hitem kapely. Celá píseň byla zahrána akusticky a refrén nechal zpívat publikum, které, myslím, kluky příjemně překvapilo. Whit si s fanoušky mohl dělat, co chtěl a ti kopírovali všechno. Je to opravdový profík a charismatický frontman. Vzpomínka na Black Sabbath v podobě Sweat Leaf z prvního EP As Ugly As They Wanna Be dopadla na výbornou a měla opravdu koule. A když už měli naladěno tvrdě, střihli si ještě další 2 věci ze Starway to Hell, hodně tvrdou motörheadovku You Make Me Sick, kde má Crane oproti třeba Devil’s Paradise hodně hluboký a drsný hlas, a pak pohodovku I’m Allright.

Svých 15 minut slávy si užil i kytarista Klaus Eichstadt při skladbě Mr. Recordman, kterou zpívá a ještě k tomu ukázal, že nejen Michaeal Jackson umí měsíční chůzi - předvedl jí perfektně a musím říct, že titul sympaťák večera si odnesl s přehledem. Nejen že je skvělý rytmický kytarista a sólista, do toho ale zvládne na jedničku reagovat na publikum a s úsměvem od ucha k uchu dokáže pomocí gestikulací s ním perfektně komunikovat.

Jen jedna z pecek (mých nejoblíbenějších) Tomorrow’s World nevyšla naživo úplně tak, jak bych si jí představoval, ale nevadí, bohatě to napravila God Damn Devil, která naproti tomu byla bezkonkurenční. Potom se „zlobivé dítě Joe“ poprvé loučilo.

Na přídavek si dali trochu načas, ale zase přidali další dva songy, které vůbec neměli na setlistu (stejně jako tam nebylo Make Me Sick) jako poděkování energickému publiku. Obě z Motel California – Bicycle Wheels a klipovku Sandwich, který se příliš nepovedl vinou Yael. Bicí linka je poměrně dost složitá na kopáky a Yael je moc nezvládala, takže tady bohužel palec dolů. Vypalovačka God taky bez Larkina nedopadla tak, jak bych si představoval, ale tady už to bylo znatelně lepší. Nakonec ještě musím pochválit záskok Sonnyho Maya, pro kterého platí v podstatě to samé, co pro Klause Eichstadta. Klasická a konečná pecka Everything About You uzavřela tento výborný koncert.

Ugly Kid Joe v Lucerně potvrdili, že jsou reuniony, co mají smysl. Po vydání skvělého minialba předvedli výbornou show, u které byla jediná, i když pro mě jako bubeníka, čitelná vada na kráse - absence Shannona Larkina, se kterým mohlo být vystoupení ještě lepší. I tak ale dávám palec nahoru. Zlobivé dítě jménem Joe umí stále ještě pořádně zlobit!
 
Setlist:
Intro
V.I.P.
Dialogue
Neighbour
Panhandlin' Prince
C.U.S.T.
Milkman’s Son
Devil’s Paradise
Cats in the Cradle
Sweet Leaf
You Make Me Sick
I’m Allright
Mr. Recordman
Tomorrow’s World
God Damned Devil

Bicycle Wheels
Sandwich
God
Everything About You