Články

přeposlat článek tisknout
THE NECKS

THE NECKS

  • kdy: 12.5.2017
  • kde: Ústí nad Labem, Národní dům

The Necks dokazují, že i ve výrazově okleštěném žánru se lze vyvíjet 30 let. Kdo se do jejich hudby ponoří, vychází z ní jako jiný člověk.

The NecksPořádat v Ústí koncerty není žádný med. Vyjma dobré návštěvnosti Michala Davida, nebo Kabátu, to pořadatelé, kteří na sever Čech dotáhnou jakékoliv jméno mimo hlavní proud, nemají lehké. Nejdřív si nervozitou koušou nehty, pak si mohou rvát vlasy. Vládne tu neplatičská morálka, raději než za kulturou do hospody, toť vizitka téměř stotisícového krajského města. Jeho čest tak většinou zachraňují univerzitní studenti.

Pro autora těchto řádků je tedy jakousi morální povinností navštěvovat vystoupení minoritních žánrů a podpořit ty, kteří to ještě ve své snaze v Ústí nezabalili. Stejné to bylo v případě australských The Necks. Kde se vzali, tu se vzali, severočeská „metropole“ se stala poslední zastávkou jejich evropského turné (v ČR se předtím ještě zastavili v Praze a Olomouci). Do sálu vcházím, když už trio hraje, a jsem mile překvapen - uvnitř sedí zhruba čtyřicítka lidí. Jak se později dozvídám, v Praze byla návštěvnost co do počtu podobná, cena lístku v Ústí ovšem téměř třikrát nižší.

The NecksSkladby mají The Necks dlouhé cca tři čtvrtě hodiny, za vystoupení tak „stihnou“ jen dvě a pro lepší vstřebání je odděluje krátká pauza. Stylový záběr Australanů je široký – od jazzu, ambientních ploch, přes minimalismus, až k post-rocku. A je v podstatě jedno, jestli máte tvorbu The Necks naposlouchanou, či nikoliv, protože nikdy nevíte, co od nich naživo dostanete. První věc pulsuje, tepe, podobně jako živý organismus. Trio přitom po celou dobu trvání písně své nástroje užívají jako impresionisté, pár rozpitých akordů jako tahy štětcem – to je základ jejich zvukové abstraktní krajinomalby. Vše se točí a obtéká kolem jednoho tónu, několik minut se pouze opakuje, aby se pak nečekaně nepatrně hudební textura proměnila. Častokrát jen o jiný důraz na činel, legato, nebo forte. Nejvíc mi tato věc evokuje slavný kus Steva Reicha Music for 18 Musicians. Minimalistická mantra tu funguje dokonale, motiv se v drobných obměnách opakuje a ne nadarmo bývá tvorba The Necks označována za trance jazz. Kdo se do jejich hudby ponoří, vychází z ní jako jiný člověk. Koncert se tak stává rituálem. Taková je očistná síla katarze.

The Necks

Trojice muzikantů je plně pohroužena do hraní. Nejzasmušileji působí pianista Chris Abrahams, naopak nejvíce emocí dává pregnantně najevo basista Lloyd Swanton. Zvláštně působí bubeník Tony Buck, jeho hra je totiž velmi neortodoxní. Na buben hraje přes ráfek, v jedné ruce drží cinkrlátko, šlapák používá spíš než na udržení rytmu jen pro jeho hluboké vibrace, které basový buben vydává. V druhé skladbě se princip opakuje, tedy dosáhnout za použití minimálních výrazových prostředků co největšího efektu. Swanton nastoluje hudební téma – melodii známou z druhé půle desky Open. Skladba roste, mohutní, košatí, postupně přebírá žezlo pianista Abrahams a Swanton už jen smyčcem drží tón. Kompozice se ovšem proměňuje. Buck přidává na intenzitě, objevuje se nepravidelný, ale pravidelně se opakující rytmus na činel. The Necks jsou unikátní v tom, jak dokážou udržet vnitřní tenzi písně po celou dobu jejího trvání. Skladba drží při sobě i přes její rytmickou rozvolněnost. Působí jako moře, přes drobné vlnky se tu a tam převalí větší a píseň končí v momentě, kdy se hudební pohyb zastaví a Abrahamsovy prsty na klaviatuře jen kouzlí drobné kapky deště na vodní hladině.

The Necks dokazují, že i ve výrazově okleštěném žánru se lze vyvíjet 30 let. Kdo chce vypadnout z každodenního shonu a ponořit se do hlubin vlastních pocitů, neváhejte a jděte na ně! Stojí to za to.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

hezký to bylo, hodně poloh, a hlavně na to, že to bylo dva dny od pražskýho koncertu, tak dost jiný nebo výrazně jiný.

Byl jsem loni a šel bych klidně znova (ale byly/jsou jiný priority)... vynikající, pohlcující, pro mě vlastně + - jazzový (ambientně jazzový) ekvivalent Phurpa. Loni bylo v Akropoli na sezení plno, balkon tak ze 2/3. Pěkný popis celkem a + - by seděl i na loňský koncert, i když The Necks jsou fascinující i tím, že jakoby hráli pořád totéž a přece ne... Něco jako Open (možná i jen podobná nálada/barva - do Eno ambientu) si vybavuju i z loňska, druhá půlka byla trošku temnější, spíš blíž k Vertigo. Obě ty desky jsou super teda, V. možná lepší, kvůli délce. Buck vlastně za celou dobu ani jednou nepraštil do přechodů/kotle, ale třeba ten jeho (poly)rytmický "déšť" na činelech bylo úžasný poslouchat. Abrahamsův klavír taky samozřejmě - progresivní vlnky, vlny, vlnění. Trance jazz sedí.

aktuálně

diskuze