Popravdě: tenhle koncert pro mě už zdaleka nebyl taková srdcovka jako bych očekával třeba ještě před dvěma rokama. Jednak neatraktivní předkapely, druhak dost vysoký vstupný a zatřetí, přece jen už jsem TDEP viděl dvakrát. No a nakonec ta Option Paralysis zas až tak dobrá deska není. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale směs podobnejch důvodů asi zarazila i ostatní lidi, protože Abaton tentokrát ve švech rozhodně nepraskal. Naopak i na hlavní hvězdy večera sis v klídku, bez loktů a bez omluv mohl dojít přes celej sál na záchod. To jen tak na úvod, ale teď už k samotnýmu koncertu.
Řeknu to natvrdo – The Ocean se naserou snad všude. Už jsem je viděl tolikrát, že se mi to snad ani nechce počítat a pokaždý mě příšerně nudili. Takže v pokleslý náladě a bez jakejchkoli očekávání, spíš tak formálně než nijak jinak stojím pod pódiem a čekám. Přichází první písnička a já nevěřím vlastním uším. Super, válcuje, má drajv, správný kila neutopený v haldě monotónních breakdownů, prostě mě baví. Říkám si, tak snad konečně chápu, co na nich tolik lidí vidí. Iluze trvá přesně tu jednu první písničku, pak se totiž přesouváme k tomu, co jde The Ocean nejlíp. Rozbředlej, nenápaditej hybrid hardcoru

, metalu a art(???)rocku s obrovskejma uměleckejma ambicema a nulovou kreativitou. Vydržím ještě dvě písničky, jestli náhodou nepřijde další podobnej nakopávák jako na začátku a když nepřichází, jdu s klidným svědomím na bar.
Druzí na řadu přicházejí Cancer Bats, který si s sebou přitáhli i poměrně početnou skupinku loajálních fanoušků kolem osmnácti let se vším, co k mladýmu metalcoru patří (především patky, barevný křiklavý trika, rovný kšilty). Po The Ocean oživení, což pravda nebylo moc těžký, ale musím nechat, že jim ten jejich metalcore s hodně rock´n´rollovým nádechem dost šlapal a neměl vyšší aspirace, než si párty užít, což se vcelku povedlo. Zejména cover Beastie Boys potěšil, pak už se mi to začínalo trošku slejvat, trochu jsem otupěl a radši si odešel pro pivko, dokud byl bar volnej. Mimochodem v týhle osekaný verzi, ve který se Abaton představil – zavřenej dolní bar, zavřený ochozy – fakt nepříjemný, hnusný místo.
The Dillinger Escape Plan. Už od začátku jsem byl zvědavej, jak jim sláva a showbizz stoupl do hlavy. Ale kdepak, s tímhle kluci moc problémy nemaj, pořád jedou naplno a hrajou i zcela nekompromisní starý sekačky. Ovšem, nevím, jestli je to tím, že jsem je viděl už potřetí, nebo spíš tím, že už ty svoje zběsilý show hoblujou tak dlouho, ale i do tý jejich zběsilosti se vkrádá rutina. Člověk už z toho vystoupení nemá pocit tý nekontrolovaný zběsilosti, spíš takový schématičnosti ve stylu "tak já do toho teď bouchnu, ať se něco děje, tak já teď skočím do publika, protože to dělám každej koncert, a taky se musí vylézt na repráky a skákat z nich a dělat poctivý otočky s kytarou". Všechno tohle už jsem ale párkrát viděl a ten moment překvapení, kdy kluci na pódiu udělaj něco nenadálýho, nahodilýho, ten už tomu prostě chybí; mohli by pro oživení třeba začít hrát v nějakejch zábavnejch kostýmech a škraboškách. Co ale kvituju s povděkem, je perfektní

využití světel. Blikající houpavý lampy a zadní nasvícení světel se zrcadlama ti dávalo pocítit atmosféru dekadentního kabaretu, která se k nový produkci tDEP jednoznačně hodí. Vyjma těhle postřehů se všechno neslo celkem v očekávaný rovině, vysoce intenzivní nátěr prokládanej odbočkama do klidnějších směrů z novejch alb, při kterejch už tradičně Pucciato nezvládá (což při zvyšujícím se počtu těhle odboček trochu irituje), nabuzenej, ale ne moc kvalitní zvuk, což ale u podobnýho bordelu stejně nevadí. Celkově dobrý, ale trošičku s nostalgií vzpomínám na naše první rande, protože to už kluci s největší pravděpodobností nikdy nepřekonaj.