Články

přeposlat článek tisknout
Struny podzimu - David Lang uvedl Stimmung Karlheinze Stockhausena

Struny podzimu - David Lang uvedl Stimmung Karlheinze Stockhausena

  • kdy: 12. 10. 2015
  • kde: Národní památník Vítkov

Meditativní, rituální skladba K. Stockhausena ve výjimečném prostředí a perfektním provedení. Bezprostředně předcházející koncert Magmy proti tomu byl nepodstatný - stačí?

David LangPokud chtěl být někdo v šedesátých letech považován za hipstera, musel poslouchat Stockhausena. Něco takového aspoň vyplývá z textů emblematického postmodernisty Thomase Pynchona. Taková podmínka víceméně znemožňuje masové rozšíření hipsterství - Karlheinz Stockhausen proslul především brutálně nepřístupnými experimenty v elektronické hudbě. Na konci šedesátých se ovšem zřejmě začal zajímat o mainstreamové kulturní dění a jedním z produktů byla vokální skladba Stimmung sestávající z přednesu jmen bohů mnoha světových mytologií (nejsou zastoupeni úplně rovnoměrně, dominuje Indie a Latinská Amerika), erotických básní a náhodných výkřiků.

Paul Hillier

K nám dovezl - v lehkém utajení - skladbu v provedení Theatre of Voices Paula Hilliera jeden z nejznámějších současných vážno-hudebních skladatelů David Lang. Daný večer Strun podzimu probíhá v ústraní památníku na Vítkově, Stimmung - prezentovaný jako samostatně přístupný přídavek - je pak zašitý i v rámci děsivého vítkovského komplexu v jakémsi malém sálu připomínajícím jednak počet vojáků Rudé armády obětovaných při osvobozování Československa, jednak kapli: tichý prostor s vynikající akustikou obložený převážně tmavým mramorem, jehož výška skoro odpovídá ostatním rozměrům. Po přecpané Akropoli oceňuji velkorysé rozmístění židlí - v sále může být do sto padesáti diváků. David Lang krátce představí skladbu - jako Stockhausenovu odpověď na sex, drugs and rock’n’roll, ale také jako snahu reflektovat i kulturu mimo Evropu/Západ - a může se začít.

Theatre of VoicesV sále je tma až na svítící kouli na stolku před diváky. Otevřou se dveře, pomalu vejde bosá zpěvačka a posadí se na taburet. Nikam se nespěchá. Šestice zpěváků (dva basy, tenor, dva alty, soprán) se postupně rozsadí kolem stolku. Atmosférou to připomíná prázdný večerní kostel, než, jak bývá bohužel obvyklé, jeho kouzlo rozbije rutina. Skutečnost, že se toto děje v pseudosakrálním prostoru uctívajícím národ, je zábavným (stockhausenovským?) paradoxem. Ovšem tentokrát ticho přechází do hudby zcela plynule. Theatre of Voices začínají východním/lamonteyoungovským vokálním dronem: a zvuk, atmosféra, technika, situace, místo, vše zapadá dohromady a vytváří chvíli nesmírně čisté, dokonalé krásy, která svým rituálním rozměrem daleko přesahuje Phurpu. Po dvou vystoupeních GY!BE další koncert, na kterém mi vhrkly do očí slzy.

StimmungStockhausen pracuje, co se týče rozsahu, s dost omezenými prostředky (dvanáct vybraných výšek pro ženské, 24 pro mužské hlasy) odvozenými z alikvot B (hes/ais), ale výsledná skladba naprosto nepůsobí sešněrovaná formalismem. Stimmung znamená mimo jiné ladění: a interakce šestice kolem světla opravdu ladí, zpěváci hledají a nacházejí jeden druhého, ale nalezené zase opouštějí a vydávají se neustále dál a dál. Dlouhé samohlásky jednoho tématu přerušují zvolání „kouzelného jména“ boha či banality (Freitag), které zpěváci zapracovávají do svého hlasového proudu - a zas a znovu. Tenhle postup mimochodem silně připomněl Meredith Monk. Občas se vynoří zmíněná erotická báseň, ale v němčině, pobaví vyloženě rammsteinovský důraz na ch v rýmování nacht/bracht/macht (přibližně). Původní totální úžas nahrazuje spíš radost z účasti na hlasovém rituálu, sledování minimalistické komunikace mezi zpěváky, z fantastického zvuku (zpívá se na mikrofony, ale na výsledku to prakticky není poznat), kvůli kterému by se ze mě málem stal audiofil, a z neustálého přelévání lidských hlasů v rytmech, dynamice, harmoniích. Pětasedmdesát minut je sice trochu moc, duch Klementa Gottwalda bloudící po Vítkově (fixní idea HIS Voice) anebo samotného skladatele či snad nepřejícných japonských hlukařů ale zajišťuje překvapení. Do vokálních harmonií se nenápadně vetře alarm, a když už přes něj není nic slyšet, skupina se zvedne a odejde za potlesku fascinovaného publika, které zatím udrželo ticho při nástupu i delších odmlkách. Po noisovém intermezzu následuje návrat, zbytek je spíš ve znamení zakončování.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze