Nepochopil jsem Soap & Skin.

Obě alba jsem slyšel mockrát (MOCKRÁT), prohlížel si web, četl texty, díval se na videa na Youtube… a stejně jsem nebyl připravený a neporozuměl jsem, co mi chce Anja Plaschg říct. Bral jsem ji jako další popovou písničkářku, temnou holku s piánem, co se potřebuje vyřvat z těžkosti bytí – vnímal jsem ji jako pouhou talentovanou umělkyni. Nemohl jsem se zmýlit víc, nemohl jsem ji zařadit méně přesně.

Tohle nebyl koncert, dokonce ani performance, i když druhé slovo by bylo výstižnější než první. Ani terapie ne, neboť na protagonistce nebylo možno pozorovat žádné terapeutické účinky. Naopak: trpěla a zoufala si, chtěla pryč, zmizet, ale jakási zvláštní vůle ji donutila zůstat a předvést užaslé Arše něco ze svého bolestného já. Žádné umění – na tomto představení nebylo nic umělého, nic zdobného, nic pro pobavení.

Nechtěl bych s tou holkou být sám v prázdné místnosti.

Krásná a drobná, jistě. Ale z jejího nepříčetného výrazu šla opravdová hrůza. Nebylo možné předvídat, co v příštím okamžiku udělá: většinu času vypadala, že má na krajíčku, občas se však její obličej zkroutil do nenávistné grimasy, až jsem čekal, že jen vztekle praští do piána a zmizí v zákulisí. Jindy zas bloudila po pódiu, jako by hledala poslední spřízněnou bytost, za ohlušujícího dunění hudby klopýtala tmou, zatímco divák mohl sledovat jen stín její ztracené duše.

Zároveň z ní však vyzařovala síla. Nebezpečná síla. Šílenců se nebojíme proto, že by byli silnější než my, ale proto, že nemají zábrany a neuznávají žádné konvence. Anja vypadala jako někdo, komu bylo tuze ublíženo, ale též dokáže ublížit. Sobě i druhým, víc asi sobě, ale kdo by to riskoval? Jediná osůbka na pódiu a proti ní plná Archa, ale kdybych si měl vsadit na vítěze případné konfrontace, nebral bych v potaz počet jedinců. V jejím světě platí její pravidla.

Od nynějška se bojím žen.

Při poslechu alb jsem zaměnil, na co je v hudbě Soap & Skin kladen důraz. Připadalo mi, že důležité je hlavně klidné piáno, neoklasická atmosféra a introvertní zpěv, zatímco výkřiky, ruchy a silové pasáže jsou spíše jen určité zpestření. Je to přesně naopak. Ano, zaznělo i dost jemných kousků, v nichž posluchač mohl vychutnat křehkost Anjina hlasu a sofistikovaně dávkované emoce, ale gró vystoupení podle mě vězelo právě v těch skladbách, kde piáno týrané údery soutěžilo s beaty a těžkou elektronikou a vokální projev zpěvačky měl sílu vichřice.

Žádný pop. Vybavovala se mi jména jako Gnaw Their Tongues, Diagnose: Lebensgefahr nebo Karjalan Sissit, která také propojují mentální nestabilitu s tepajícím lomozem a náznaky klasiky; zároveň jsem ale spatřoval jeden podstatný rozdíl: zde je principálem žena. Viděli jste film Antikrist od Larse von Triera? Z vystoupení Soap & Skin mám stejný dojem: žádný muž by na pódiu nedokázal rozpoutat něco tak děsivého. Obdobně, ale nikoli tak.

„Stop faking suffering like a child“ – skladba Deathmental

Hodina a půl mrazení v zádech. Šel jsem na koncert nemocný a přitížilo se mi – což považuji za naprosto přirozený důsledek. Projekt Soap & Skin se zdravím opravdu nemá nic společného. Nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl tak strhující koncert.

Post scriptum: Děkuji pořadatelům a mimořádně ukázněnému publiku. Objektivní informace, kterých tento report věru mnoho neobsahujte, hledejte například zde (setlist rakouského vystoupení, pokud mě paměť neklame, odpovídá téměř nebo úplně přesně tomu pražskému).
--- -- - -- --- 
Fotky © Kryštof Havlice pro Divadlo Archa.