Články

přeposlat článek tisknout
SWALLOW THE SUN, SÓLSTAFIR, MAR DE GRISES

SWALLOW THE SUN, SÓLSTAFIR, MAR DE GRISES

  • kdy: 5.12.2010
  • kde: Praha, Exit Chmelnice

Pětice sympaťáků z Mar De Grises nasypala do publika epický, nikoli pompézní nebo bombastický doom se zvukem, jenž měl koule. Na Sólstafir si už pár lidí vylámalo zuby... prostě to je pomalé, metal, opakovací a nehorázně magické naživo. Swallow The Sun ze začátku nebyli zlí, ale po chvíli začala vynikat negativa, doomové rutinérství, slabší zvuk, bum-čvacht rytmy, po kterých působilo cokoli složitějšího násilně.

report_1146_px1

Neděle 5. prosince, večer. Mezi hromadami sněhu a tlupami Mikulášů, čertů a bílých andělů se proplétá jeden černý andílek a v duchu nadává. Kvůli jednomu nedorozumění nestíhám začátek koncertu; když přicházím, Mar De Grises už hrají. Pětice sympaťáků z Chile sype do publika epický, nikoli pompézní nebo bombastický doom, nějakou skladbu, kterou nepoznávám, ale líbí se mi, no fajn. Ještě jedna a představují se, asi jsem měl štěstí a přišel jen o úplný začátek show.
Už jsem si vydechl a začínám rozebírat hudbu. Od Mar De Grises jakžtakž znám jen dvojku, Draining The Waterheart, kterou nemůžu doposlechnout bez toho, abych si vzpomněl na Opeth a In The Woods… a na to, že A Forest Of Stars dělají (přibližně) v blacku něco (přibližně) podobného ještě mnohem lépe. Ale mám je rád a ani naživo se nemusím bát

report_1146_px2

nudy, set pěkně odsýpá, sympaticky civilní (já bych asi vypadal metalověji, kdybych vylezl na pódium) kapela se nezatěžuje s nějakými útrpnými doomovými pózami a viditelně si svou hudbu užívá, zvlášť basák-Indián jde publiku vzorem. Netradiční prvky z desek tu obstarávají vcelku dobře slyšitelné klávesy obstarávané zpěvákem (solidně zvládal řev i čisté zpěvy). Zvuk se povedl (pokud chcete, přidejte si obligátní „vcelku“, já v tomto směru snesu docela dost :)). Rozeznat se dalo snad vše, včetně kláves v mé oblíbené Deep-seedes Hope Avant-garde, a nešlo o žádný slaboučký předkapelový zvuk, prostě měli koule. Délku setu odhaduji na pěkných pětačtyřicet minut.
Pět až deset minut příprav a už zní intro z poslední desky Sólstafir. Kovbojové vychází na pódium, chvilka napětí při prvních tónech kytar, jestli vyjde zvuk, pak si to všechno sedne a jede se. Na popsání žánru, který hrají Sólstafir, si už pár lidí vylámalo zuby, přitom stejně nezáleží na tom, jestli to je „shoegaze black“, „zpomalenej hevík“ nebo „post doom/stoner“ (copyright DW, to jsem ještě nikde neviděl :)), prostě to je pomalé, metal, opakovací a naživo nehorázně magické. Stojím v první řadě, dívám se na kytaristu s kamennou tváří, u kterého kytara překvapuje (měl by mít banjo), dredatého bubeníka, basáka s buřinkou a copy, kterými se akčně šlehá

report_1146_px3

přes tváře, a poslouchám chraptícího kytaristu. Já nevím, on asi neumí zpívat, působil na mě ochraptěle, zhuleně a falešně, ale kurva, na tom vůbec nezáleží. Lehký nadhled, nostalgické pózy a magie zvukové stěny občas střídané vybrnkáváním. Po prvním songu měním místo a stoupám si před basáka, kde chytám naprosto fenomenálně znící basu. A pak už asi nejsem ve stavu schopném psát report, protože jsem se tam málem rozbrečel štěstím.
Sólstafir by mohli být základním táborem na cestě k pochopení monotónnosti a zároveň jejím vrcholem. Čím déle se opakují, tím víc jsem mimo. A pak má každá změna sílu. To byl, tuším, třetí song. Pak hlásí Ritual of Fire, čtrnáctiminutový zavírák. Ono to ani nevypadá, že to může člověka pohltit, prvních pět šest minut, pak jen ruce na bednu před sebou, zavřít oči a užívat si úžasný zvuk kytar, údery basy a nádherně jednoduché bicí. Při natáčení příští desky budou Sólstafir vzati na nebesa, jen stačí, aby si to svoje hráli aspoň dvacet minut bez chvilky ticha. (A to přece není správné, do nebe se chodí za dobré skutky, ne za nějaký zvuk.) Takže jsem se nakonec probral.
Po loňském koncertu (kde byli dokonalí, ale trochu je zastínili ještě lepší Code) jsem čekal hodně. Loni nešlo o náhodu vzniklou z překvapení. Dostal jsem víc, než jsem čekal. Délka setu asi padesát minut, zvuk skvělý.
Přestavba pódia opět trvá jen chvilku. Na pódium vstupuje šestice individuí

report_1146_px4

Swallow The Sun. Když si někdo vybere takto nešťastný název, měl by dát větší pozor na výběr členů kapely. Klávesák vypadá jako buldok, kytarista prostě úchylně, basák s lehce řídnoucími vlasy určitě obchází helsinská (nebo jyväskylská) pískoviště. Zpěvákova oblíbená póza je depresivně rezignovaná, zírá si na boty s rukama za zády. Příčetný druhý kytarista a veselý bubeník jsou pak zářivým ostrovem krásné obyčejnosti. Ono to ze začátku nebylo zlé, bubeník pěkně sypal, zpěvákův řev otřásal stěnami, jenže po chvíli začala vynikat negativa, doomové rutinérství, slabší zvuk, bum-čvacht rytmy (u MDG téměř neslyšené), po kterých působilo cokoli složitějšího násilně… Já bych to klidně svedl na svou neznalost kapely, ale většinu věcí od MDG jsem taky neznal. Takže mě po nějaké půlhodině bolest hlavy (po opilosti přichází kocovina) a pud sebezáchovy (strach o sluch, kopák byl opravdu hodně nahlas) donutí ulevit sluchu a prchnout.

 by gorth

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze