Tak jsem se konečně dokopal k sepsání dojmů z 27. března (dříve než na můj hřbet dopadne knuta našeho direk-tchoře), kdy v pražském Rock Café vystoupili britští folkmetálisti Skyclad, za výborného rozehřátí Silent Stream Of Godless Elegy. A dojmy jsou to veskrze pozitivní, byť určitě trochu zamrzí (zejména pořadatele a možná i obě kapely) chabá návštěvnost. Pokud si dobře vybavuji, tak mi Bizzi sděloval cosi o 130 hlavách?, což je věru tristní, uvážíme-li, jaké jméno měli Skyclad ještě nějakých šest let nazpět, ba ještě v roce 2001, těsně před odchodem charismatického Martina Walkyiera.
Ze Silent Stream Of Godless Elegy ještě ani nestačily opadat anděl(íčkář)

ské vavříny za (již druhé) vítězství a už se s chutí pustili do pódiového křepčení, které v mezidobí desek Themes a aktuální Relic Dances bylo více než sporadické. Příjemně překvapil civilní přístup, stejně jako energie, která z kapely sálala, byť se asi na pódiu musela cítit jak pomyslné sardinky v konzervě. Holt jich je moc – Siky se vrátil nedávno z Německa a dovezl si šídlo, takže odpadla dřívější „apokalyptičnost“ a mohl se teď pohybovat aspoň krok vpřed, krok vzad, co mu okolo stojící spoluhráči povolili. Za druhou kytarou se pak představil Jarda Adámek z Endless, zbytek sestavy již je nějakou dobu konsolidován, takže netřeba dále rozepisovat. Set se, dle očekávání, točil kolem novinky, s jednou výjimkou, kterou byl výlet na předchozí Themes ve skladbě My Friend who Doesn’t Exist (mňam). Hanka Nogolová zpívala jak z desky (vlastně jsem ji nikdy ještě neslyšel zpívat špatně), přičemž se nebála vnést do skladeb určitou živočišnost a spontaneitu. Celé vystoupení bylo zkrátka jedním velkým zážitkem zakončeným mrazivou skladbou Kashmir jistých britských klasiků.
O to větší šok přišel, když se na pódium přihnali Skyclad. Rozházené,

chaotické, nečitelné. Těžko říct, kde se stala chyba. Frontman Kevin Ridley působil navíc značně zpitým dojmem, takže úvaha o propadáku vytanula na mysli prakticky okamžitě. Zlom přišel ve chvíli, kdy si Kevin vzal akustickou kytaru a pořádně se rozezpíval/rozeřval, což přišlo zhruba při třetí/čtvrté skladbě. Od té chvíle jakoby v Rock Café došlo k výměně skupin. Georgina Biddle začala poskakovat s housličkami zleva doprava, křepčíc jak divoženka (jeden by to při její objemnosti neřek‘), druhý (zcela elektrifikovaný) kytarista Steve Ramsey, vizáží připomínající typického anglického rowdie, se rozhejkal/rozkřičel s náruživostí, kterou by mu mohl závidět leckterý plamenně řečnící politik a basák Graeme English neopomenul spoustu true metalových póz. Snad jen bicí Aarona Waltona byly stále stejné, tedy bez úvodního rozkolísání, stabilní jako skála. Marně se snažím přijít na důvod, co se najednou v kapele (či s kapelou) událo, každopádně předěl byl natolik nečekaný a uchvacující, že v tu chvíli nebylo moc těch, které by nástup nestrhl k divokému běsnění. A že důvod k tančení byl - Think Back and Lie of England, Thinking Allowed?, Penny Dreadful, Ten Little

Kingdoms, Cry of the Land, Earth Mother a samozřejmě nemohly chybět třeba aktuální The Song of No-Involvement, AnotherDrinkingSong, The Parliament of Fools a již takřka kultovní Spinning Jenny na závěr hlavního setu. Juju, tak-a-tak.
Výtečná atmosféra, která skoro po celý koncert panovala se těžko popisuje a nedobře udělali ti, kteří nepřišli z jakéhokoliv důvodu, třeba i kvůli tomu, že už tam není právě TEN Martin Walkyier. Chyba, chyba, protože v tento březnový večer to byli TI Skyclad, jak jsem si je představoval, že by měli bý(í)t, znít a hrát.