Poloprázdný klub, rozpaky přítomných zaháněné prvními pivy a k tomu kapela Nocturnal Pestilence (už ten název křičí: „pozor, nemáme invenci!“) na pozici „dejme šanci nováčkům“. Koukl jsem se Bandzone a vida dvě ženské, očekával jsem tragédii, na kterou se snad bude dát alespoň dívat – avšak během krátkého setu jsem si uvědomil, že mi intenzivní třepání hlavou vlastně vůbec erotické nepřijde, snad příště. Soustředění na muziku ale nepomohlo: zjevná snaha kopírovat metal, který byl kdysi trendy (Cradle Of Filth, Behemoth), ženská tahající sílu na ten svůj kvil snad až z macatých stehen, bubeník, který prý nedávno nahradil automat, což rozhodně nebyl nejmoudřejší krok... Nic moc.

Opravdový black metal předvedla až dvojka Pergamen, evidentně inspirovaná klasickou skandinávskou scénou (hodně jsem v tom slyšel třeba Satyricon – především ve frontmanově krákorání). Hrálo se na celém spektru temp od „blizzard blast beast“ až po rockový šlapák, který je v poslední době v rámci černého kovu dost vítaný, a můj despekt vůči českému BM se pomalu rozplynul: jde to a jde to i slušně.

Mám rád Root. Říci něco takového v určitých kruzích představuje společenskou sebedegradaci, protože většina lidí (vlastně se bavíme o metalácích, takže jacípak lidé...) neumí implikovat a chybně se domnívá, že ocenit hudbu Root, případně Big Bossův vokální projev, automaticky znamená také přikyvovat idiotským „myšlenkám“ řečeného frontmana. Nikoli. Zatím poslední CD Root (Daemon Viam Invenient) je sice blbost, o „starých dobrých válech“ ani nemluvě, přesto kapela vydala kupu solidního materiálu, aspirujícího na osmičky, devítky, v případě některých songů snad i desítky. A co naživo?

Kořen stárne a zraje. Naposledy jsem jej viděl snad před čtyřmi lety: bez nového entuziastického bubeníka, bez Evila s kytarou, zato s vitálnějším Big Bossem a delší show. Možná je dobře, že panu Valterovi už definitivně prošedivěla bradka – měl míň keců a vyváděl míň hloupostí, které dřívějším koncertům Root přinejmenším v mých očích škodily. Tentokrát si pouze neodpustil narážky na Pražáky (ó ano, ten komplex provinčnosti, tolik vlastní všem Moravákům...), jinak ale pouze zpíval – a jak zpíval! Možná hledá nápovědu na stojanu s texty stále častěji, ale hlas má pořád jako zvon, jedno, zda pěje či „skřípe“. Také zbytek kapely odvedl zcela profesionální výkon – každý z hudebníků by si zasloužil kompliment za svou hru.

Přesto mám jednu závažnou stížnost: setlist. Kořen možná stárne a zraje, Kořen možná má kupu solidního materiálu... jenže na koncertech hraje stále to samé. Ano, Talking Bones na úvod nikdy nezklame, ano, The Festival of Destruction obrací krucifixy hlavou dolů v okruhu dvaceti kilometrů – ale tohle už jsme všechno slyšeli! Koho ještě zajímá 666, Hřbitov a Píseň pro Satana? Lidi? Ale pane Valtere, ve svých „myšlenkách“ se tuze často necháváte slyšet, jak máte lidstvo na hrbu. Tak proč tedy: snad mi nebudete tvrdit, že vás ty staré fláky baví hrát i po stu letech. Kdyby se totiž setlist oživil o několik novějších položek (především z vrcholných desek The Book a Black Seal, nezaškodila by ani ukázka z připravovaného alba...), tleskal bych. Takhle jsem dostal řemeslně bezchybný standard – což je od (údajné) špičky českého metalu málo.

Six Degrees Of Separation nastoupili jako čtvrtí – přestože ještě nebylo nijak pozdě, metaláci se začali pomalu trousit do hajan a nechali klenot české pop music hrát pro poloprázdný Exit. Jaký hřích: přišli o skvělý zvuk (to je tak, když si kapela vozí vlastní nádobíčko včetně lokaje), skvělou show a hlavně fantastický projev pana Zábojníka, který snad polyká žiletky, aby zvládl takhle famózně výskat (navíc s neustálým úsměvem, a to nebyly v hledišti ani žádné fešné kočičky... ale nespekulujme). Vystoupení bylo hanebně krátké, Separátoři stihli akorát rychlý průřez dosavadní tvorbou (The Whisperer z první desky, Masterpiece of Pain z druhé,Tekno-Prophet z třetí, For Hannah ze čtvrté, něco z nového DVD a pár dalších).

I zde přijdou výtky, tentokrát však ne na adresu hudebníků. Krapet selhal lidský faktor v podobě ožralého thrashera s odbarvenými vlasy, který po celou dobu toužil předvádět, že je nejvíc metal z nás všech, žďuchal, motal se, lil pivo lidem na záda a kapele div ne do krabiček (za to si vysloužil epické vyhození kytaristou Cannim – které nás stálo polovici skladby Shade of Triotus, leč nepomohlo – jako mor: vrátil se zpět). Řekněme si to na rovinu: je pěkně na hovno pařit na skvělou kapelu, když se kolem motá takový ocas.

Poslední měli hrát jacísi Rain Shadow, ale já si vzal k srdci moudro, které v poslední skladbě Masterpiece of Pain vyslovili Six Degrees Of Separation: „But now I know it was all in vain, just a waste of time“ – a šel jsem domů.