Články

přeposlat článek tisknout
Roadburn 2018 - sobota

Roadburn 2018 - sobota

  • kdy: 21.4.2018
  • kde: Holandsko, Tilburg

GY!BE předvedli hotový hudební impresionismus a Hugsjá mimořádný koncert.

pátek

onDRajs: V sobotu nás z komatického spánku probudí řízné zabouchání na karoserii Gábova vozu. Už je to tady, říkám si. To asi nebude služba „snídaně do spacáku“. Když Gába odhrne ručník zakrývající okno, nakukují do něj dvě uniformy. „Občanku, prosím,“ říká policista. Gába hbitě anglicky komunikuje a dává mu doklad. „Á, vy jste Peter Gabriel! To není možné,“ směje se s očividnou narážkou na slavného zpěváka. No, zpětně viděno, Gábovo jméno nás asi zachránilo od tučné pokuty. „Vy budete asi Michael Jackson, že jo,“ říká směrem ke mně druhý policista. Tak to bychom měli, zasmáli jsme se, „flojdi“ nás tentokrát odbyli napomenutím, „že jako musíme do kempu“ a odjeli. Trochu jsme se oklepali, popojeli na parkoviště ke kempu, kde jsme si opět na ilegála ustlali. Inu, dávat 50 eur za tři dny v kempu se nám prostě nechtělo…

Sobotní program zahajují američtí funerální doomaři Bell Witch. Jejich program byl jasný – přehrát celou loňskou desku Mirror Reaper. Jde vlastně o jednu, 83 minut dlouhou stejnojmennou skladbu. Řešili jsme tutéž logistickou potíž jako v pátek – kam dát náš narvaný batoh? 013 byl zas ještě zavřený, nechtěli jsme dráždit ochranku, tak jsme se na set Bell Witch střídali. Co říct k Mirror Reaper? Problém té desky je v její nevyváženosti, monstrózní kila a pohřební zmar a tempo střídají introvertní pasáže. Že se při nich nic moc neděje, to by ani tak nevadilo, jako spíš to, že se při nich neděje ono nic až příliš dlouho. Koepelhal je nicméně narvaný k prasknutí, nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě na funeraldoomovém vystoupení. Opravdu rarita. Zvuk opět skvělý, mohutný, zboosterovaná baskytara Dylana Desmonda zní jako normální kytara. Vzhledem k povaze hudby skupina nepodcenila i nehudební stránku věci – musím pochválit zdařilou projekci, která sestávala z černobílých záběrů starých zpravodajských týdeníků. Vybavuju si zejména opakující se bourání jakéhosi velkého mostu přes řeku kdesi v Americe. Působivé. Duo Bell Witch na prknech v určitých pasážích doplnil melodickým zpěvem Erik Moggridge. Skladba má své vrcholy i pády, graduje i medituje. Větší hudební vývoj probíhá hlavně v její druhé třetině, kterou považuju za nejlepší. Tady si vybavím i postupy Esoteric, i když Američani jsou melodičtější. Ústřední riff se prolíná v různých proměnách celou skladbou, zhruba v její 50. minutě ovšem kompozice utichne a dalších dvacet minut tu hraje prim různá podoba ticha. A to už je dost i na mě, je to hrozně natahované. Ano, opakování jednoho motivu, zvuk varhan, tklivý zpěv - doma při zatažených závěsech to má své kouzlo, živě ale odpočítávám minuty. Posledních deset minut se kapela opětvrací k hlavnímu nápadu, skladba graduje a pomalým „fadeoutem“ Bell Witch končí. Nebylo to špatné, ale…

HugsjáHugsjáPřebíháme do hlavního sálu 013 na norské Hugsjá. Jde o projekt Ivara Bjørnsona z Enslaved a Einara Selvika (Wardruna). Jak se dozvídám z festivalového bulletinu, na Roadburnu už hráli v roce 2015. Teď se znovu spojili, aby předvedli teskné folklórní písně, v nichž opěvují krásu norského pobřeží. Na tento projekt se poslechově nebylo možné připravit, jejich deska vyšla 20. dubna, na Roadburnu hráli o den později. Na svém Bandcampu jako ochutnávku zveřejnili pouze jednu skladbu, takže koncert byl velkou neznámou. Ale bylo to skvělé. Kapelu o klasickém rock/metalovém složení doplňovaly dvě zpěvačky, jedna z nich obsluhovala klávesy, druhá různé lidové nástroje. Desku teď doma teprve vstřebávám, v plném sále to znělo majestátně. Žánrově pestrý mix post-rocku (občas i metalu), keltských motivů, folku a dark wave. Sound byl nádherně plný, slyšet byl každý dotyk trsátka o strunu, naprostý zvukový orgasmus. Tou epičností mi to připomínalo někdy až Pink Floyd, uhrančivou jednoduchostí a krásou Dead Can Dance. Nemůžu si pomoct, ale na co Ivar Bjørnson mimo Enslaved sáhne, to nese punc kvality (připomínám BardSpec a Trinacrii). Jedinou slabinou koncertu tak pro mě je uvádění písniček Selvikem. Nevím, jestli ten člověk byl tak nervózní nebo prostě neumí pořádně anglicky, ale při vysvětlování, o čem daná skladba tematicky je, se stále zadrhával, zakoktával a vůbec působil, že je na pódiu poprvé. Jinak ovšem mimořádný koncert!

HugsjáGába: Pro mě Hugsjá byli nakonec jeden z vrcholů festivalu. Fantastickej a poměrně těžce zařaditelnej folk/rock/metal. Kapela vytváří tak sugestivní pocit severského folklóru, že se pak těžko dostávám do reality po konci každé skladby. Selvik dotváří tu správnou atmosféru hraním na elektrickou lyru a následně jakýmsi vikingským rohem. Za ním, pokud si dobře pamatuji, ještě tři zpěvačky. Zatímco Bjornson nehybně stojí a veškerou energii vkládá jen do hry na kytaru. Zvuk je naprosto majestátní. Člověk by slyšel špendlík spadnout a mně padá brada. Je tedy pravda, že úvod do skladeb nebude zrovna Selvikova parketa. Ovšem spíš mi přijde, že než by byl extra nervózní, nebo měl špatnou angličtinu, tak se do toho vždy jen nějak podivně zamotal a nedokázal plně vysvětlit, o co mu jde. Přitom by stačilo podívat se na to před koncertem, než hledat slova mezi skladbami. Celkově ovšem naprosto úchvatný vystoupení a jedno z mála pohlazení na duši, ve změti hlukových výplachů.

onDRajs: Po Hugsjá se cítím tak hudebně naplněn, že na další skupinu ani nemám chuť. Takže následuje docela dlouhá pauza, která končí až v klubu Het Patronaat koncertem italských Forgotten Tomb. Ti už existují 19 let, já znám jen pár věcí a pořádně jsem se zaposlouchal až do loňského zářezu We Owe You Nothing. Na webu sice vidím škatulku black metal, ale jde v podstatě o těžkotonážní HC/sludge. Stejné to je i na Roadburnu, kde zazní dost současných věcí jako od nějakého cover bandu Crowbar. Ale jo, trochu síry z produkce čpí, ale je to spíš na dochucení, než že by šlo o hlavní ingredienci. Asi po pěti skladbách produkce ovšem začíná nudit, každá věc se té druhé až nebezpečně podobá, stereotyp nenarušuje ani stabilní střední tempo. Takže nakonec spíš průměr.

BorisMizmor pomíjíme a jdeme zpátky do 013 na japonské černokněžníky Boris, kteří se v Holandsku vrátili ke kořenům a předvedli svůj debut Absoluego. Jako posilu si k sobě vzali známého Stephena O’Malleyho. Popravdě řečeno, když jsem si pak doma desku znovu přehrál, musím říct, že to s koncertem nemělo nic společného. Spíš než o věrné rekonstrukci desky bych tak spíš hovořil o variaci či improvizaci na dané téma. Set Boris, to je prostě rituál. Zaklínání temných sil v podobě co největšího kytarového hluku, divadlo o zkáze a zmaru tohoto světa. Úvod je klidnější, vrzání, jemné vazbení, hra s tichem. Postupně to roste, trvá to ale hodně dlouho, zvuk se stále víc a víc zesiluje, až se všechny náznaky dílčích melodií začínají ztrácet pod tíhou kytarové stěny. A pak to přijde. Totální noisová smršť! Takeshi Ohtani se svou dvoukrkou kytarou se deset minut svíjí v totální křeči, v podkresu agresivní elektronika jdoucí až někam k přesypanému black metalu. Celé je to dohnané ad absurdum, až si říkám, jestli to Japonci nemyslí jako parodii. Že by záškodnická akce podvracující kánony metalu? Ušní sprcha náhle utichá, divadelní žezlo přebírá Atsuo Mizuno, který se zpoza bicích přemisťuje dopředu a v rukou drží jakési činely jako poklice. Bouchá s nimi nad hlavou, o zemi, klečí s nimi a předvádí normální tyjátr. Po pravdě řečeno, Mizuno během koncertu mnoho bubenického umění nepředvedl, spíš dělal show a skopičiny okolo. Po jeho teatrálním čísle se znovu začíná ozývat kytarový drone a celý princip sonického růstu se opakuje. V druhé třetině už to ale působí únavně, problém je v tom, že Japonci ani O’Malley nedokážou zvukové vrstvy nějak propracovaně rozvíjet a celá ta masa postavená na kytarových zesilovačích v podstatě stagnuje. Konec je opět infernální, zvukový teror z první třetiny se na konci koncertu opakuje. Pak už jen kapela pozvedává nad hlavu své strunné miláčky, Mizuno tříská do obřího gongu a je konec. Publikum během hodinového setu v podstatě nemá příležitost zatleskat nebo zařvat, to se děje až po vypnutí kytarového aparátu. Abych to nějak shrnul. Pokud člověk přišel čistě na noisový výplach, musel odejít spokojen, kdo chtěl víc, musel žehrat byť na zajímavé, leč na místě přešlapující vystoupení.

BorisGába: Na Boris jsem byl docela zvědavej, jelikož mám ještě v paměti jejich šílený vystoupení na posledním Brutalu. Začátek nezvykle poklidnej, dokonce až meditativní, což se ale v mžiku změní na noisový běsnění. Nepobírám a čumím jak puk. Celek totiž zní, asi jako mix všech desek Napalmed dohromady. Problém ovšem je, že tohle zvěrstvo trvá děsně dlouho, a tak si říkám, jestli to už trochu zbytečně nepřeháněj. Prototyp „bordelu pro bordel“ naštěstí přeruší podivín Atsuo Mizuno a jeho prazvláštní divadelní vystoupení (viz výše). Fajn, alespoň chvilka oddechu. Závěrečná část koncertu se ale opět nese v sonickém vyhlazení a úplný konec už je řádně přehrocená, hluková anihilace. Klepu si na čelo a odcházím zvracet krev…

onDRajs: V původním plánu bylo jít si „odpočinout“ na darkpopovou divu Zola Jesus. Bylo by to vítané osvěžení, jenže… Nějaký čas by zabral přesun do Koepelhalu, pak zas úprk nazpět do hlavního sálu na hlavní hvězdy Godspeed You! Black Emperor a výsledkem by tak byly viděné tři skladby zpěvačky. Nakonec jsme si s Gábou řekli, že nám to za tu přebíhačku nestojí a dáváme opět pauzu.

V sobotu večer to v centru dění festivalu žije, když přicházíme do 013 na Kanaďany, v sálu je hlava na hlavě, pro lidi je to zřejmý tahák. Sami pořadatelé tvrdili, že nevědí, s čím ansámbl přijde, máme se prý nechat překvapit. Godspeed You! Black Emperor už vesele dronují, úvod jejich vystoupení obstarává Hope Drone, což je pro kapelu v podstatě dobře zaranžovaná zvukovka a pro publikum ideální naladění do meditativního módu, v němž se celý koncert odehrává. Hope Drone volně přechází do Bosses Hang z loňské desky Luciferian Towers. Popravdě řečeno, Godspeed You! Black Emperor mne na deskách nikdy uspokojivě nepohltili, ale o jejich živé prezentaci jsem už slyšel legendy. A ty se na Roadburnu potvrdily. Po celou dobu vystoupení (nějakých 110 minut) stojím jak přikovaný k podlaze a hltám každý tón. Hotový hudební impresionismus. Členové ansámblu jsou rozmístění do půlkruhu, pokud si dobře vzpomínám, všichni až na houslistku a baskytaristu sedí. Nad nimi běží černobílá projekce experimentálně propojující postapokalyptické záběry vybydlených (nebo spíš nedostavěných) věžáků s různými blikajícími texturami. Jak jinak, skladby jsou naživo delší než na deskách, ale je podivuhodné, že na 15-20minutové ploše dokážou Kanaďané udržet v písních napětí a vývoj (po koncertu Boris tahle kvalitativní změna fakt praštila přes uši). Zvuk je opět fenomenální, ideální vzdálenost od pódia je 10 metrů, kde má sound největší dynamiku a pověstné koule. Fascinuje mě, že v celé té zvukové mase se housle Sophie Trudeau neztrácejí. Postrocková nálepka je GY!BE velmi těsná, spíš jde o syntézu ambientu, drone, post-rocku, vážné hudby (minimalismu), v níž všechny styly hrají stejnou důležitost. Co naplat, v tomhle jsou mistři. Jak už to u výborných koncertů bývá, set utíká neskutečně rychle. Ke kapele se na dvě skladby (Fam/Famine a Undoing a Luciferian Towers) připojuje Mette Rasmussen, která organickou masu zvuku doplňuje o kvílivý zvuk svého saxofonu. Koncert vrcholí dvěma skladbami – Moya, což je do rockového hávu oblečená verze Třetí symfonie Henryka Góreckého. Úplný závěr obstarává fenomenální BBF3. Godspeedi zaslouženě sklízejí bouřlivý aplaus, lidé šílí, co naplat, tohle byl vrchol festivalové soboty. Docela by mě zajímalo, co Kanaďané předvedli v neděli při svém druhém (opět dvouhodinovém) vystoupení…

Gába: GY!BE = jednoznačnej vrchol sobotního dne. Přicházíme na začátek koncertu a tísníme se jak sardinky. 013 je narvaná k prasknutí. Osobně myslím, že mi trvalo přibližně pět vteřin, než jsem se dostal do transu a ten mě nepustil po další dvě hodiny. Kdyby se udělovala Nobelova cena za hudbu, mám favorita. Stojím doslova jak přikovanej, a to, co se na mě line z pódia, katapultuje můj mozek někam do astrálních vod. Přiznám, že tohle jen těžko popíšu, doteď nemám slov. Ostatně Ondra to popsal zcela dokonale. Orgasmickej zvuk, nádherná, lehce kolážovitá projekce. Husí kůže a slzy v očích. Myslím, že jsem si snad ani neuvědomoval, kde se právě nacházím. Jednoduše, zážitek a naprosto Božský vystoupení.

onDRajs: Návštěva další kapely už trochu postrádá smysl, ze zvědavosti se ale nakonec jdeme podívat do Koepelhalu na kolaboraci Thou a The Body. Deska mi doma zněla zajímavě - industriálem á la Godflesh načichlý sludge s nablacklým skřehotem. Živě je to ale nuda, i když kapela na pódiu paří jak o život. Každá skladba má tak dva nápady, nikam se to pořádně nevyvíjí, tenhle záměrný animální primitivismus se pro mě míjí účinkem. Takže to pár kusech balíme a dáváme Roadburnu vale.

Abych to nějak shrnul. Na Roadburn se vyplatí zajet. Člověk si na něm určitě rozšíří hudební obzory a načerpá novou inspiraci. Festival po organizační stránce po celou dobu šlapal jako hodinky, žádné změny v line-upu, pokud vím, se nekonaly. Ochranka u vstupu byla pohodová, žádné větší šacování či buzerace neproběhla, což je po útoku v Bataclanu v západní Evropě, kde se utahují šrouby, dobrá zpráva. Za největší devízu festivalu považuju fenomenální nazvučení všech interpretů a exkluzivitu některých vystoupení. Jinde tohle prostě neuvidíte. Připlatit si za to je, myslím, více než logické. Vydaných peněz ovšem litovat nebudete. Jako horší věc hodnotím celkově mdlé publikum. Čím to je? Těžko říct, jestli jsou zdejší tak naučení nebo jsou prostě jen zpracovaní systémem a heslem „zařaď se a nevyčuhuj“. Jako poslední mínus vnímám všeobecnou brutální drahotu. Pokud vám nevadí tahat si s sebou jako správný český batůžkář svačinu a pivo, jděte do toho. Ušetříte tisíce. Takže zase někdy na Roadburnu? Kdo ví.

A Gába dodává: Roadburn je ojedinělej festival a ten, kdo má rád různé kolaborace a speciální sety, si přijde na své. Taky jsem nikdy nezažil, aby na jakémkoliv koncertu v rámci festivalu byl vždy absolutně famózní zvuk. Překvapením byla jistá uvolněnost při organizaci, žel někdy hraničící s amatérismem, viz úschova batůžků či vyzvedávání pásků na ruku pro vstup. Na druhou stranu žádná buzerace při šacování do prostorů vystoupení a celkově hodně „friendly“ přístup. Člověk pokecá s hodně zajímavýma lidma z celého světa a taky se nemusí bát, že by ho někde někdo okradl nebo dostal přes držku od ožralýho metaláka. Největší mínus je drahota a zcela otevřeně přiznám, že jsem tam se vším všudy zaplul za pěknou „desítku“, a to jsem si za celou dobu koupil jen trochu hulení, pár piv a dvoje hranolky. Druhé největší mínus je obecenstvo, které se chová jak při koncertu vážné hudby. Což je i docela vtipný, jelikož většina lidí vizuálně vypadá jak typy do pořádnýho kotle. Takže asi póza… Celkově ovšem parádní hudební dovolená a všem jednoznačně doporučuju.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Ok, teď jsem si to znova pustil a je tam sporadicky i elektrická kytara, takže mimo rock to asi není. Jinak obecně mi Skuggsjá přišlo že inklinuje víc k Enslaved, zato Hugsjá je víc do Wardruny.

Desku jsem ještě neslyšel, ale koncert byl fakt takovej mix post-rocku, folku a občas i závan metálku. Ale asi u dvou skladeb jsem si říkal, že je to docela slušnej popík.

Nevím, jak vyzněla prezentace Hugsjá naživo, ale z desky to není rock ani trochu. Natožpak metal.

Body strašná tupost. Ovšem drtivou většinu lidí to evidentně bavilo. Před Patronaatem fronty byly, ale pak se najednou vždy rozplynuly.

Tak já čekal zlo, jelikož jsem neznal FM a ještě ke všemu to tam byla samá kolaborace noisu a dronu nebo podobnejch zvěrstev. No ale tady to byla fakt docela pohodička.

The Body vůbec nerozumíte, tam právě jde o to, jak primitivní a debilní to je, ale naživo tě to (alespoň v komorních podmínkách) umrdá hlukem do mrtva!
Jinak kolaborace NYIÞ s Wormlust by byla věc číslo jedna, kterou bych z letošního Roadburnu chtěl vidět. I když mi je jasné, že tady šlo spíše o pidlikání na různé nástroje a hraní si na rituál, než o zdrogovanej black metal/ambient jako na The Feral Wisdom.

Pěkné raport, hlavně policejní budíček pobavil :).

Koukám na program a teda překrývající se sety Boris + O´Malley vs. NYIÞ + Wormlust, to bych měl celkem velký dilema, na to, jak mě tam letos vlastně nic moc extra nelákalo...

Fajn tah asi ten nový sál Koepelhal, i když spousta dalších kroků navíc a sám vím, jak už se postupně přestává chtít... , alespoň už snad není tak často fronta před Het Patronaatem, ten tehdá kapacitně nestíhal nejvíc...

Jinak Father Murphy s Jarboe teď nedávno v Potrvá za mě dobrý, místy dost, resp. tak jak to popisujete to vlastně + - sedí, ale mě to převážně komornější, melancholičtější nastavení celkem sedlo (možná pro to byl i ten menší, útulnější prostor Potrvá, oproti celkem velkýmu HP, vhodnější). Vokální zlo bych teda ani neočekával (přece jen to není Diamanda Galás :) ), překvapivě asi 2 věci od FM lepší (z desek mě od nich baví jen něco a ne nějak moc) než skladby J., víc než DCD mi to trochu připomínalo The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, což je + ... Jarboe taky dobrá, ale když tehdá jela k Mahakali a hrála mj. Within z kolaborace s Neurosis, tak to bylo ještě o dost lepší.

A konečně někdo napsal o The Body, že je to (převážně) nuda, živě jsem neviděl, ale co se týče nahrávek, názor sdílím :) (a ten vokál je vyloženě komickej a debilní :) )

Tak to já byl na GY!BE nedávno v Praze, kde dle skladeb hráli téměř identický set, a kromě nadějného dronu s úvodní gradací a úplného závěru jsem měl co dělat, abych se za ty dvě hodiny neukousal nudou.

aktuálně

diskuze