Články

přeposlat článek tisknout
ROSETTA, BLINDEAD, CITY OF SHIPS

ROSETTA, BLINDEAD, CITY OF SHIPS

  • kdy: 18.6.2009
  • kde: Praha, 007

S vědomím, že z dnešní neutuchávající vlny pomalého zádumčivého bahnometalu Rosetta přece jenom vyčnívá a je něco více než kopie klasiků, si to kráčím na Sedmu. Je pěkný den, léto už o sobě dává vědět. Koncert však začíná zhruba o jednu hodinu později, protože kapely jaksi nikde, asi zabloudily. Nakonec to vystoupení nijak negativně neovlivnilo, jen na lídra koncertu zbylo nepřiměřeně málo času...

První v pořadí, City Of Ships z americké Virginie, velmi mile překvapili! Už letmé poslechy jako příprava na koncert napovídaly, že skupina vůbec nepatří v trojlístku do počtu. Trio basa-kytara-bicí předvedlo hodně našlapané písničky, z nichž byl cítit muzikantský přehled a cit pro melodie. Kapela byla z tohoto večera rozhodně nejkomplikovanější nikoliv ve smyslu lichodobých struktur a stylu „tohle jsem se naučil na hudební škole“, nikoliv. City Of Ships hrají opravdu „power“ písničky, kde suché opakování sloka-refrén by znamenalo kreativní sebevraždu. Spousta přelívajících se rifů, funkčně rozvíjejících se nálad, klidnějších, ale také vypjatějších momentů. Gradace, ale mnohdy rovněž pohodová kytarovka. Zvuku vládne nádherně kovová basa, kterou obsluhuje jakási americká a o dvacet kilo lehčí verze našeho Brutusáčka a frontman, který s kytarou trápí i své hlasivky občasným vypjatým křikem. Ten se pro změnu převtělil do našeho známého-neznámého BuKyho, jen o pár let staršího. Jak říkám, City Of Ships rozhodně nebylo audiovyplnění večera, určitě si je poslechněte a dejte jim víc než jednu šanci, která se v dnešním povrchním světě obvykle dává.

Druzí v pořadí, polští Blindead, dle PR „takoví polští Neurosis“ mne nechávají chladným a to ne z důvodů, že by byli špatnou kapelou. Chraň pánbůh od těchto hříšných slov! Jen jsem dost podobnými sdruženími přesycen a všechny podobné kapely „z B ligy“ mi splývají v jedno. Záhrobní tempa, kytarová stěna, utrápený řev, tu a tam postrockové zasněné haluze, však to dobře známe. Nejsem žánrový maniak, odcházím. Nejsem ani pokrytec, který vám bude říkat, že je to „takové a makové“, když si tu kapelu doma prostě nepustím (je toho taky moc a poslech typu „jednou a dost“ mne neuspokojuje). Kolegovi VítQovi se to líbilo a to je hlavní. Já nervózně sleduji neúprosně letící čas a toužebně očekávám hlavního interpreta.

Ten začíná lehce po půl desáté, takže je jasné, že dnes to maratón nebude. Není čas na nějaké pomalé vtahování do světa Rosetty, v němž koketují ambientní zvuky s neurvalým hlukem často až noisově znějících kytar. Nene, skupina to do nás napálí hned z fleku, máme 40 minut, takže žádný oddech, dneska to bude bolet. Zvuk je krutě nahulený, ale v prostoru Sedmičky je vždy za mé přítomnosti krásně konkrétní a neslévající se do nerozlišitelné amorfní masy. Křikloun je takový ukázkový HC rachitik s kostěnkami a graffiti kérkami po celém těle. Tu a tam si odskočí k laptopu, chvíli tluče do klávesnice a myši, ale většinou řvavě káže od stupínku pódia nám, posluchačům. Přednášky o tom, zda jeho projev byl přehrávaný nebo od srdíčka, nechám v šuplíku hnít dál. Bubeník s vizáží severského dřevorubce do svého nástroje nekompromisně zařezával další a další monotónní tempa, v nichž se písně Rosetty odehrávají. Na to, že má skupina jednu kytaru (kytarák s metalovou řepou na hlavě pařil jako o život), to ovšem byl často normální noise, který čistil kůži a vyplachoval sluchovody. Spolu s ostatními jsem se shodl na tom, že „to bylo fakt nahlas“ a že se to nezdálo jenom mně. Ke skladbám se toho nedá moc říct. Když řeknu, že jsou „na jedno brdo“ a že je to tak správně, nikdo mne snad nepřišpendlí na nejbližší kandelábr. Rosetta ve skladbě mající deset až patnáct minut většinou nabízí jeden až dva rify, kterými totálně posluchače pohlcuje. Důmyslně si hraje s atmosférou, kterou někde podpoří vesmírnými zvuky, onde zas přijde čas kytarových krabiček a kroucení čudlíků. Rosetta předvedla pouze jednu polovinu své hudební tváře, na klidnější polohy typu písně Temet Nosce můžeme tentokrát zapomenout. Hluk, hluk, hluk, a když už se zdá, že skupina jede hlasitostí a intenzitou na maximum, tak přidá ještě o jednu úroveň extrému navíc a to už se v tom člověk doslova topí. Hudba prolézá jeho kostmi, atakuje, konce písní jsou nečekané, konec šmytec, ticho. Připadám si jako idiot, když ani jednu ze čtyř písní nemůžu poznat, ale chytrý pan VíteQ po koncertu říká, že se hrály tři věci z Wake/Lift a poslední – přidávaná – byla nikde nenahranou novinkou. To už ale zákon a pořádek našeho systému říká stop, je totiž po čtvrt na jedenáct, musí se končit. Pěkný koncert.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze