Legendární švédská experimentální hardcore parta REFUSED se dala po 15 letech hibernace (navzdory všem předchozím prohlášením) znovu do pohybu, a to je pro fanoušky tvrdé alternativní hudby skutečně velká věc. Kapela, která výrazně ovlivnila hardcore jako hudební žánr a k jejímuž odkazu se dodnes hlásí desítky pokračovatelů, oznámila na letošek jen pár comebackových koncertů „na zkoušku“ a světe div se, na soupisce štací nechyběla ani Česká Republika, konkrétně festival Rock for People. Bohužel však, jak jistě víte, radost trvala jen do té chvíle, než došlo k nekompromisnímu zásahu „shora“ a REFUSED stejně jako mnozí jiní na akci nevystoupili.

Nicméně opět se ukázalo, že věci, co se mají stát, se dříve nebo později skutečně stanou a od managementu kapely přišla zpráva, že REFUSED zrušené vystoupení v ČR nahradí, a sice koncem září v Lucerna Music Baru, dokonce za snížené vstupné. Takže nakonec ještě lepší varianta, protože jak víme, v klubu je vždy o mnoho lepší koncert než na festivalu.
 
Takže tedy, kráčím do Lucerny tentokrát pro jistotu načas a teprve na místě zjišťuji, že bude ten večer i special guest a že jím jsou krajané hlavních hvězd, mladí punkeři TERRIBLE FEELINGS. Ti skutečně i v půl deváté i nastoupili, ovšem i přes nespornou snahu o nich nemohu říct nic lepšího, než že svůj set odehráli se ctí. Čtyřčlenná kapela drhnula místy vcelku sympatické punk´n´rollové retro, ze kterého byla cítit poctivost a dobře zvládnuté řemeslo, ovšem pro mne, jako příznivce REFUSED, nemělo valné hodnoty. Z mého pohledu to bylo takové příjemné až roztomilé, ovšem trošku bezzubé juchání se sice sympatickou a velmi jistě zpívající zpěvačkou a šikovným klučinou (s pěkným retro účesem) u kytary, které připomínalo v některých momentech THE HIVES, jindy THE SUBWAYS, někdy AIRFARE a bylo lehce šmrncnuté třeba starými BLONDIE, ale nezabránilo mi v tom, abych po patnácti minutách začal nervózně pokukovat na hodinky. Musím říct, že kapela v závěru sklidila ovace a těm mladším se určitě líbila, já jsem však ten večer přišel na trochu jinou muziku.
 
Poté, co předkapela vyklidila pódium, se klubem rozezněl zvláštní zvuk. Něco mezi sirénou a ambientním ruchem, který se linul sálem po celou přípravy stage a zvolna nabíral na síle. Ve vzduchu bylo cítit napětí a atmosféra houstla až do chvíle, kdy za doprovodu samplovaného „tuc-tuc“ beatu nakráčel na podium samotný Dennis Lyxsén a začal zpívat do reprodukované hudby. Vskutku netradiční entrée. Vzápětí však naběhli i jeho kumpáni z REFUSED a společně spustili skladbu The Shape of Punk to Come, titulní to věc z dnes již stokrát blahořečeného (a stále ještě posledního) stejnojmenného alba. Kapela rozjela dle očekávání hned od první skladby pěkně divokou show, ze které však bylo patrné jedno, a sice že je hraní opravdu baví, že mají stále co říct a chtějí lidem něco předat. A to se jim dařilo. Publikum od začátku reagovalo velmi nadšeně a „Refused Party Program“ se rozběhl nad očekávání dobře.

Švédům se naživo dařilo vcelku bez problémů předvést svůj osobitý styl, který dle mého není úplně lehké zaškatulkovat. Zapomeňte na metal nebo i hardcore ve své klasické podobě, žádná sóla ani kytarové předvádění, žádné dvojkopáky, ale na druhou stranu ani jednoduché melody-punkové písničky. Stavba skladeb a riffy jsou i z pohledu dnešní doby stále dost netradiční. Chvílemi se sice dá mluvit o punku a jsou slyšet melodie, ale zčista jasna zahřmí všeničící mathcore uragán, který navíc ještě v hojné míře doplňují samply. Matoucí je i image REFUSED, pánové se na fotkách prezentují jako slušňáci v košilkách s límečkem, ale na pódiu je to běs, jaký jim může závidět většina drsných metalistů. O tomto všem prostě REFUSED jsou, a právě pro svoji nejednoznačnost jsou zajímaví.

Dříve hodně politicky angažovaná parta již v současnosti není tolik „naštvaná“, ale stále svoje levicově orientované poselství umí náležitě podat. Konec konců frontman sám zdůraznil, že kapela, která nemá svoji „message”, není správná kapela. Viditelně dobře se však bavící Dennis taktéž publiku několikrát děkoval a ocenil, že na kapelu lidé po patnácti letech nezapomněli a dokonce znají i její texty. (mimochodem zahlásil dokonce, že si vzpomíná, že jeden z jejich posledních evropských koncertů před rozpadem proběhl právě v tomto klubu) a musím uznat, na to, že je mu čtyřicet, řádil jako mladík. Jeho taneční variace, výskoky, otočky a proslovy (zejména ten několika minutový v závěru), dodávaly koncertu šťávu a publikum mu doslova zobalo z ruky.

Kapelu však podržel i zvukař. Každý nástroj byl dobře slyšet, takže i náročnější fanda zajímající se o detaily, došel kvalitního zážitku. Byla to zkrátka show, jak má být, a pokud si vybavujete třeba ústřední riff ze skladby Coup d´Etat, věřte, že naživo to mělo ještě mnohem větší razanci než z desky. REFUSED však netlačili na pilu stále na maximum. Došlo i na klidnější pasáže a vystoupení tak bylo členité, pestré, zábavné. Pravda je, že s přibývajícím časem více a více přitvrzovali a závěrečná Worms of the Senses plus poté ještě přídavek New Noise a Tannhauser již byly neskutečné inferno.

Kapela přehrála prakticky celé své zásadní album The Shape of Punk to Come (1998) plus přihodila ještě čtyři fláky z Songs to Fan the Flames of Discontent (1996), což bylo ve finále přesně to, co jsem chtěl slyšet, takže z mé strany spokojenost a veskrze pozitivní dojmy. REFUSED dokázali, že i po patnácti letech odmlky neztratili výbušnost, kreativitu, jedinečnost a všem v zaplněném sále ukázali, proč jsou legendou.
 
Setlist:

The Shape of Punk to Come
The Refused Party Program
Liberation Frequency
Rather Be Dead
Coup d´etat
Summerholidays vs. Punkroutine
The Deadly Rhytm
Hook, Line and Sinker
Protest Song '68
Refused are Fucking Dead
Life Support Addiction
Worms of the Senses

New Noise
Tannhauser