Články

přeposlat článek tisknout
PERIPHERY, SOILWORK, VEIL OF MAYA, GOOD TIGER, FOX TERRITORY

PERIPHERY, SOILWORK, VEIL OF MAYA, GOOD TIGER, FOX TERRITORY

  • kdy: 5.12.2015
  • kde: Praha, MeetFactory

Ať se jednalo o moderní matiku, nebo lety protřelé pardály, opojný večer se nesl ve znamení hesla „co skladba, to hit“.

Spojení turné Soilwork a Periphery v jeden koncert se mi už od začátku jevilo jako velmi dobrý nápad, který mi v konečném shrnutí odhalil nejedno překvapení. Když jsem ale do MeetFactory při nahlášeném otevření klubu v 18h vstupoval, nebyla v něm prakticky ani noha, což se mi při pětistovce přihlášených nezdálo, ale co, čas ještě byl a první kapela začínala za půl hodiny.

Fox TerritoryTo byl také čas pro tuzemský support Fox Territory. Kvartet mladíků z Brna, či odněkud u něj, pro teprve se plnící sál zahrála kytarově hezky propracovanou muziku. Pro neznalé a nemeškající neuvěřitelné překvapení, pro z internetu znalého zde také jedno bylo. Kluci oproti nahrávce totiž vystupují bez zpěvu, jen instrumentálně. A zvládají. Neříkám, že ještě nějaké ty zkušenosti neupotřebí, hlavně v celkové vyhranosti (obzvlášť rytmika chce svůj čas), ale jejich set i tak vyzněl dost jistě, bez nijakých chyb a byl podán i se slušnou dávkou energie, aniž by se FT nechali zaskočit technickými problémy při první skladbě. Mám přirovnávat? Nejvíc jsem v jejich muzice asi slyšel The Safety Fire a třeba Scale the Summit, ale výhradně moderní progressive metal to není, najít se určitě dá i math rock a nějaké ty alternativy rocku okolo, ale především zápal. Tuhle kapelu budu rozhodně sledovat, a Vám, Vám radím to samé!

Opsal jsem setlist: Intro, Hook, Zdravej, Sigi, Jbmnt, Anal, Kaporyb – z něj zaznělo pět skladeb?
 
Good TigerPak nastoupili Good Tiger, kteří - čirou náhodou - v sestavě čítají oba kytaristy The Safety Fire, bývalého zpěváka Tesseract Elliota Colemana a za bicími Alexe Rudingera (nemíním představovat). A vůbec nevím, co si o vystoupení této nové formace myslet. Prog metálek The Safety Fire je v hudbě přes strunnou sekci určitě rozpoznatelný, ale jinak hudba víc směřuje do odlehčenější, někdy i přístupnější podoby (asi i zásluhou zpěvu), využívá indie a „najazzlejších“ momentů, ale několikrát se i zvláštně „zasekne“.

Set začali s Aspirations, což podle mě pro své tempo a umňoukaný „Let me in, baby“ střed není úplně otvírací skladba, ale pak hráli svižnou All Her Own Teeth. Tou, anebo Snake Oilnormovským začátkem, dle mě měli začít radši. Alex byl po celou dobu fantastický (úvod Where are the Birds je dechberoucí), co úder, to šlupa, že snad nepotřeboval být ani nazvučen, ale pocitově vzato, takto úderná a výrazná hra s místy jemnou muzikou GT se ne vždy slučovala. No a zpěv… ten je tu hodně výrazný, pro nejednoho nezkousnutelný. Elliot zvládal, jeho projev asi nejvíce připomene Cedrica z The Mars Volta, ale hlas místy vyzněl tence, někdy až moc vykrucovaně a na to, co Tygři hrají, bych v něm nejednou ocenil víc přímosti. Nebylo to špatné vystoupení, ale ani nijak výrazné (debut A Head Full of Moonlight však zkuste), takže extra nápor nových fanoušků z našich řad neočekávám, ačkoli se vedle mě našlo několik jednotlivců, kteří s Elliotem zpívali téměř každou skladbu. Ve srovnání s Liškami, palec směřuje k Brnu!

Setlist: Aspirations, All Her Own Teeth, Enjoy the Rain, Snake Oil, Where are the Birds
 
Veil of MayaPrůběhem večera se sál postupně zaplňoval a v momentu, kdy se na podiu dozvučily bicí Sama Applebauma, první tři kapely je vpředu vždy obměnily, se sál příjemně naplnil. Aby ne, desky tohoto kvarteta, kde vedle Sama je kytarista Marc Okuba už jediný původní člen Veil of Maya, jsou vždy očekávána a komerčně i úspěšná - letošní Matriarch v US #58. A vzhledem k tomu, že je to deska ještě čerstvá, měla v programu i hlavní slovo.

Hned na úvod z ní zní minimálně trio (i jak na albu) po sobě jdoucích skladeb Nyu, Leeloo (mňam), Ellie, ale řekl bych, že i Lucy, klipová Mikasa, Punisher a určitě i Phoenix. Na zvuk se toho příliš říct nedá, vše bylo krásně slyšet, basa prolézala do kytary a s bicími rezonovala, muzika měla celkový tah, groove a hyb (i ten podiový, neb Marc s „růžovkou“ se i na malém prostoru neustále hýbal, vytáčel atd.), to žádná. Jenže. Orientovat se v zdjentovatělém deathcore s metalcorovými prvky je pro mě asi jako nalézt na poli jedno konkrétní slunéčko. Do tří skladeb, dá se, ale nemáte-li naposloucháno, nebo není ve skladbě něco rozpoznatelného (jako třeba zvonky v zahrané Subject Zero), jde orientace při setlistu třeba deseti skladeb stranou. Krátce frázované a často měnící se generické riffy a rychlé výměny, nějaká ta melodie i co se zpěvu týče (řev Lukase mi z jeho poloh přišel slabší), ale nechytám se. Skvělé momenty tu jsou, půl setu mě bavilo, pak jsem se už ztrácel. Dobré, ale ne muzika pro mě, ačkoli lidi šíleli. Před několika lety bych mluvil jinak a přidal se k nim.
 
SoilworkPak se sklidily třetí bicí, z těch Dirkových se sundala plachta a na podium vlítli švédsko-francouzští Soilwork a vypuklo peklo. A to doslova, protože hned od startu písně The Ride Majestic nastal mohutný řev, až fanoušci na chvíli dokonce přeřvali samotnou kapelu. Soilwork ale nenechávají vydechnout, hned sází Nerve, a to už kolem mě byla taková mela, že při Bastard ChainPredatora a další věci, s níž se zas vrátili ke Stabbing the Drama (byla to The Crestfallen?), odcházím na okraj kotle, ze kterého mi ale stejně tu a tam nějaká přilítla. Pak dali prostor zas novince a hráli klidnější Death in General, poté snad Tongue z předchozí desky a Let This River Flow z The Panic Broadcast, kterou od prvního tónu španělky bez vyzvání fans vytleskávali (tahle interakce byla mrazivá, co víc si může kapela na podiu přát?), a za ní nasypanou Alight in the Aftermath z novinky. Nečekal bych, jaký nátěr Soilwork v klubu jsou. Děkovat mohou určitě ve svém řemeslu neomylnému Dirkovi za bicími, který je již přes 10 let nedílnou součástí kapely a jsem tuze rád, že po konci(?) Scarve k Soilwork přitáhl i Sylvaina Coudreta. Pak nastal čas Follow the HollowNatural Born Chaos! A? A nejvíc šílím asi já, publikum totiž zná písně hlavně od Stabbing the Drama, která jejich koncert také ukončila. Ale jelikož se po každé skladbě ozval neuvěřitelný řev, šestice s novým basákem (vypadá jak Ola) se musela vrátit, to jinak nešlo, a šou uzavřela se Spectrum of Eternity z předchozího (dvou)alba The Living Infinite.

Už na začátku bylo k vidění dost triček s motivy všech alb Soilwork, určitě však pro mě bylo překvapením a zároveň potěšením vidět, jakou fanouškovskou základnu tu tito workoholici mají; ne nadarmo je trvale chovám v srdci, o což se zasloužili i novým albem, které od koncertu točím dokola. Jediným šrámem na fantastickém koncertu (ty chlapi to i po letech fakt asi baví) může být zvuk, který byl zvukařem až zbytečně vytažen, kdy se některé melodie kytar a klávesy tak trošičku ztrácely, ale nic, co by (až na sluch) muziku Soilwork zásadně poškodilo. Ta, postavena na jasných (ne jednoduchých) a silných rytmických figurách, chytlavých, nevlezlých melodiích a výrazném Stridovu zpěvu, který toho večera určitě nezněl křišťálově jak na deskách (určitá zastřenost a hrubost tu byla), v klubu prokázala svou sílu. Pecka!

Setlist cca: The Ride Majestic, Nerve, Bastard Chain, The Crestfallen, Death in General, Tongue, Let This River Flows, Alight in the Aftermath, Follow the Hollow, This Momentary Bliss, Stabbing the Drama, přídavek: Spectrum of Eternity
 
PeripheryProstor podia ale okupovala ještě jedna souprava, takže tím večer nekončil. Na řadě byli Periphery, které mladí fanoušci, stejně jako Veil of Maya, nesou velmi v oblibě. Pokud mě paměť nešálí, od r. 2012 to byl již jejich čtvrtý koncert u nás a hned druhý letošní. Ale nová dvoudeska Juggernaut: Alpha/Omega další tour při výměně playlistu určitě utáhne.

Rozeznělo se „intro“ Muramusa, lidé se scházejí u podia, ale co to? Po konci Soilwork jich tu zhruba třetina chybí, třeba ještě dokuřují. Armageddon (zvukový) však nastává při Ragnarok. Sound kytar mi trhá prdel, z bubnů byl slyšet každý tón a všude okolo mě se nesl zvuk. Sotva jsem se stihl vzpamatovat, do kolen mě už totálně srazila Psychopshere. Měl jsem nějaké drogy? Neměl. Ten zvuk byl… 3D? Nebyl. Tak co to kurva? Nevím, jak dlouhou zvukovku Periphery měli, ale nové skladby i živě odhalily košatost aranží čtyř kytar (vč. basy) a podkresových kláves/samplů. Jako by zvuk byl živý organismus a okolo uší neustále kroužil a tancoval a v konkrétní momenty povylézalo to, co zrovinka mělo hrát. Své však určitě udělalo i to, že zvuk byl třeba o 30% níže než u Soilwork a rovněž nižší poměr - opět bezchybného, ten kluk je prostě klasa! - Spencera v celkovém mixu než na předchozích koncertech, ale takovéto ozvučení za těch 25 let, co chodím na koncerty, pamatuji málokrát. Vítanou změnou byla i dramaturgie. Soilwork během hraní totiž sotva polevili a sázeli skladbu za skladbou a jeli jak stroj, Periphery naopak mezi nimi nechali vydechnout, hrál podklad a ne neustálý tlak. Fanoušci však nikde, třetina jich vážně po Soilwork odešla.

Z nejstarších věcí Periphery pak samozřejmě zazněl Icarus a je trochu škoda, že debutu se (dali byste si Zyglrox?) na pódiu evidentně se bavící Amíci nevěnují více, což je při jejich partech nepochopitelné (proháněčky kytaristů po podiu, pózy, komunikace s fanoušky a laškování s nimi), ale nová tvorba má prostě přednost, takže jí byl věnován čas i v přídavku Stranger Things, jež Adam odehrál s vyměněnou, růžovou basou. Můj čtvrtý koncert Periphery. Můj nejlepší koncert Periphery. Z toho zvuku se sbírám ještě teď!

Setlist cca: Muramasa, Ragnarok, Psychosphere, The Scourge, Make Total Destroy, Icarus Lives!, The Bad Thing, Alpha, Four Lights(?), přídavek: Stranger Things

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze