Chi, možná se budete divit, co zde zas dělá reportík, jenž svou aktuálností vlastně již nemá co říct, když prakticky všude, kde měl, již byl publikován. Ale. Na Marastu se občas vyskytne nějaký ten lenoch (ale jen občas :)) a povinnosti se pak hlásí hlasitěji, hlasitěji… a i když ruce pálí a paměť již neslouží, je třeba je splnit. Vrátíme se tedy zpět o tři týdny do pražského Abatonu a řekneme si něco o zčásti výborném koncertu, který zde proběhl.
Na místo ve společnosti Looa (anebo toho, co po něm z předchozího dne zbylo :)) dorážíme o něco později, kdy Sad Harmony již řádí na pódiu jak při sklizni vlastní révy. A taky že jo, však ta réva, kterou nabízí, vlastní je a já konečně mohu říci, že Sad Harmony se mi novými skladbami trefili do noty. Nezbývá než je pochválit, stejně jako v případě jejich show na letošních Redblack Days. Ještě během jejich show nacházíme TRse a belháme se (já s berličkou doslova) v mezipřípravě Society1 pro pivko.
Takže následovat mají Society1, kapela, o které se v sále povídá jako indus-trialem ovlivněné ostrovní kapele. Vedle zas někdo, že jsou z Kalifornie a že

zpě-vák je ex-pornstar. No vyberte si, však se za chvilku přesvědčíme.
Tak, a už to začlo. Ihned po prvních tónech si všude okolo sebe všímám spousty nechápavých tváří a já sám také nechápu. Na prknech Abatonu se s mikrofonem kopulačně kroutí někdo polonahý s přelepenými bradavkami a vedle něj maníci vybaveni i pentagramy a bafomety – obzvlášť ten tunovej basák byl klasa :) Bubeník činely tak vysoko, že se k nim při hraní div nemusel ze sesle zvedat, ale na efekt to alespoň vypadalo, že hodně máchá rukama :) No kurwa, to je (bylo!) strašný. Jakýsi zehňápaný namlácený thrash snad core? Těžko říct, zařadit se to moc nedalo a se srozumitelnosti to nebylo lepší, a tak se radši odebíráme do nižšího patra k dalším radostem, které s sebou život nese, díky Kayzre :)
To Orphaned Land již byli o něčem jiném. Jakpak by ne, když vlastně byli i tím hlavním, na co jsme my toho večera přišli! Vítá je obrovský aplaus, který následuje po každé skladbě a šestice Izraelců v čele s úžasně (to jsem nečekal!!!) zpívajícím Kobim Farhim, jež se po podiu prohání s šátkem, si toho také všímá a je na nich vidět, že toto fakt nečekali! Se sekvencerem, který za sebou ovládal klávesista, byli Orphaned v Abatonu přítomni i včetně všech zvukových doplňků, které loňská tutovka Mabool nabízí, a tak návštěvníci dostali plnou porci a žádnou instantní verzi. Z Mabool se samozřejmě hrálo především, i když mám tucha, že zazněla i jedna starší věcička. Shrnuto

podtrženo: Absolutní dominance, nádhernej zvuk, radost a euforka. (jen mi v hlavě vrtá výrok pana Plazzmiče: „A co když v Izraeli takhle hraje každá trochu lepší kapela?“)
Závěr jak jinak patřil headlinerovi, a i když si fans O.Land hodně dožadovali, čas pro Paradise Lost nadešel a nebylo ho nazbyt. Ti, v klasickém kvartetu a s novým bubeníkem Jeffem Singerem, předvedli přesně to, co jsem od nich očekával. Jejich nej časy pro mne již jsou ty tam, i když neříkám, že poslední alba jsou špatná, ale to, čím byli kdysi výjimeční, vymizelo a tak trochu se dle mne již točí v začarovaném kruhu.
Jak jsem řekl, předvedli to, co jsem očekával. Je pravda, že jsem se jejich show po Orphaned již tolik nevěnoval, ale zaznamenal jsem, že se maximálně hrálo z nového alba Paradise Lost, zaznělo i pár kousků ze Symbol of Life, trio “hitů“ z Draconian Times, jedna z Host (myslím) a nechyběla ani již téměř povinná As I Die. Jako kapela působili sevřeně a v klidu, ale maličko sterilně a možná bych přidal na výraznosti, aby to dostalo zas trochu šťávy jako za starších časů. Jinak jsem ale žádných výraznějších chyb, které by jinak docela příjemné vystoupení narušilo, jak taky po těch letech hraní, nezaznamenal.
Prostě pohoda večer s příjemnou muzikou a velezajímavou cestou domů :o)))-