Články

přeposlat článek tisknout
PANZERBALLETT

PANZERBALLETT

  • kdy: 5.1.2018
  • kde: Praha, Klubovna

Výkon, kterému k naprosté dokonalosti nechybělo lautr nic!

Jan ZehrfeldTen, kdo dorazil v pátek do Dejvic, si prodloužil vánoční svátky. S polyrytmickými koledami do naší stověžaté mateřiny totiž dorazili němečtí Panzerballett. Českou premiéru si přitom odbyli teprve loni na jaře, je tedy velkou zásluhou pořadatelů, že se tahle bláznivá kapela k nám vrátila tak brzy. Své speciální a do santovských melodií oděné turné zakončila po pražské zastávce ve Vídni.

Vedle loňského koncertu ve smíchovském Meet Factory nabízí Klubovna rozhodně intimnější prostředí. Fakt je to klubovna, skoro jako z časů Rychlých šípů. Příjemné domácí prostory, člověk si tady připadá, že přišel spíš než na koncert na veřejnou zkoušku. A další příjemné zjištění je, že je vystoupení vyprodané.

V půl deváté se muzikanti hrnou ke svým nástrojům. Slova se ujímá principál Jan Zehrfeld, který publiku vysvětluje, co ho vlastně čeká. Vánoční koledy! „Zahrajeme většinu písní z našeho nového alba X-mas Death Jazz,“ říká Zehrfeld. Pokud se nepletu, skupina zahrála nakonec úplně všechny. Vzhledem k tomu, že jsem Panzerballett viděl už dvakrát (první legendární vystoupení proběhlo v Drážďanech v jazz klubu), tak mi ani sázka na novou tvorbu nevadila. Popravdě, ono je v podstatě jedno, kterou skladbu Mnichovští zahrají, protože to bude vždy stejný hudební a muzikantský „diktát“.

Sebastian LanserA v Klubovně tomu nebylo jinak. Od prvních vteřin se hudebním sálem line fantastický zvuk, ve kterém vynikne prakticky všechno. Doslova studiové parametry má ve fusion pasážích á la Allan Holdsworth, kdy jsou kytarové boostery vypnuté. V nich je slyšet každý dotek paličky o ráfek bubenického fenoména Sebastiana Lansera nebo bublající baskytaru Heika Junga (podle Loomise vypadá jako Jean-Claude van Damme). Perfekcionalismus Zehrfelda dokazuje i to, že speciálně na tohle turné rekrutoval třetího kytaristu, mladičkého černovlasého obrýlence Rafaela Trujilla z Obscury. Jeho akordové rozklady jako jediné ve výsledném mixu trochu zanikaly, ale když Jan jako moderátor večera v děkovačce zmínil jejich vlastního zvukaře, dostalo se mu zaslouženého potlesku.

Celý sextet mám na dosah ruky, i proto hudba Panzerballett nabírá v Klubovně až fyzické kontury a teprve až při koncertu člověku vlastně dochází, jak neskutečně komplexní tvorba skupiny je. Z desky to zní tak nějak normálně, zní to sebejistě a tak nějak samozřejmě, jako když si doma zpíváte „skákal pes přes oves“. Ale naživo? Pak vám teprve dojde, že písně jsou prokomponované do poslední noty a detailu jako nějaké hudební puzzle gigantických rozměrů. Dokonalá proaranžovanost, plynulé přechody z vánočních melodií do jazzrocku, Meshuggah (Jan měl na sobě triko Catch 33), hardrocku, ze sypaček do swingujících „jingle bells“, všechno to v podání Mnichovských působí samozřejmě, asi jako když si čistíte zuby.

Skladby jsou oproti studiovým originálům delší, protože prostor na sólování muzikantů je samozřejmě mnohem velkorysejší, Panzerballett v tomto ohledu ctí tradice jazzových koncertů. Megapoklonu zaslouží také náhradní saxofonista, který na poslední tři vystoupení turné rychle zaskočil za Alexandera von Hagkeho. Ten člověk to odehrál se zlomenou rukou!

Panzerballett PanzerballettShow je rozdělená do dvou částí, což kvituji s povděkem, člověk si od toho instrumentální masakru trochu odpočine, nabere sílu a podělí se s osazenstvem o své dojmy. Třeba tohle mi oproti metalovému koncertu přijde jako plus a tato změna je pro mě osvěžující. Stejně jako civilní projev Zehrfelda, který si nehraje na žádnou celebritu a vtipně moderuje celý večer. Třeba když přibližuje koncept, se kterým předělával původní verzi skladby Last Christmas od Georga Michaela („změnili jsme v ní úplně všechno“), nebo když popisuje svou vizi: „Mým vlhkým snem je, kdyby na koncertě celý metalový dav házel řepou do septol.“ A smích na tvářích diváků vyloudí i překroucený název písně od Metallicy, který by se dal volně přeložit jako „Komu zvoní rolnička“.

PanzerballettNadšení lidí s další a další písní roste. Sextet se sice po poslední vánoční znělce klaní, ale vzhledem k výskotu a potlesku publika ani z pódia neodchází a zahraje letitou Zehrfunk, která je přece jenom od současné tvorby přímočařejší. Ale ten funky groove!!! To už se všichni do nemilosrdně tepající rytmu všichni kývou, a já při nekonečném a stále expandujícím sólu na saxofon zažívám regulérní extázi. Následuje neméně bravurní kytarové sólo, návrat k hlavnímu a chirurgicky přesnému staccato motivu písně a pak už je definitivní konec. Nadšení lidí nezná mezí, skupina odchází do zákulisí, lidé chtějí víc a dlouho trvá, než se na prkna vrátí Zehrfeld, aby lidem vysvětlil, že už fakt nic nezahrají. „Omlouvám se, už nic dalšího nemáme nazkoušeného, ale slibuju, že se brzo vrátíme,“ říká. Po koncertě mi pak osobně vysvětluje, že v téhle sestavě měli jednu jedinou zkoušku (klobouk dolů) a zopakovat skladbu, co už jednou hráli, to prý pro ně není dost dobré. Je to škoda, protože si myslím, že i kdyby si prostě na závěr jenom zajamovali, byl by to nátěr jako hovado a publikum by jim to sežralo i s navijákem.

Suma sumárum, Panzerballett už potřetí předvedli výkon, kterému k naprosté dokonalosti nechybělo lautr nic. Kdyby někdo řekl, že tu za týden budou hrát znovu, neváhám a jdu zase, protože vím, že to bude opět geniální!!!

Jiné názory


Přispěj do diskuze

ještě lepší než vloni, takhle parádní zvuk jsem nečekal, za to jsem čekal pink pantera :) ale samozřejmě totál spokojenost

po Textures dalsi koncert za 100%, absolutne inkredibl

aktuálně

diskuze