Články

přeposlat článek tisknout
PANZERBALLETT

PANZERBALLETT

  • kdy: 10.4.2010
  • kde: Německo, Drážďany, jazzklub Neue Tonne
report_976_px1

Kulturně-společenská akce „Ústí není Praha“ se po nějaké té pauze dočkala svého x-tého pokračování. Nejen extrémním metalem živ je homo sapiens a tak jsme se rozhodli vypravit do nedalekých Drážďan na koncertní šílenství mnichovských Panzerballett. Slovo dalo slovo, proběhlo mezi nám několik emailů a už si to v onu inkrimovanou sobotu do Ústí valí pražské trio ve složení Bizz-Loomis-Cerhič. Já s Gábou v naší severské hroudě přisedáme a už si to šineme do saské metropole. Ještě před vystoupením se krátce „venčíme“ a procházíme se po Starém městě (za druhé světové války bombardováním zničený Frauenkirche, obrazárna Zwinger atd.), přičemž se Gába snaží o erudované průvodcovské komentáře ;-)

Jelikož se zostra horší počasí, neváháme a klušeme přes Labe do klubíku, v němž se instrumentální zvěrstvo má odehrávat. Zjistíme, že jazzklub Neue Tonne je umístěn ve sklepení místní radnice, no proč ne, tady se na ničem nešetří a je to všude vidět. Před osmou už jsme uvnitř a zjistíme, že jsme prvními návštěvníky. Hned běžíme do sálu a čumíme jak puci, vítá nás hogo fogo jazzklub, jak se sluší a patří. Malinké, ale tak akorát, hlavně příjemně útulné, kamennými zdmi obklopené jazzové sklepení. Bizz hned okukuje připravené nádobíčko kapely a glosuje nářadí Pana bubeníka Sebastiana Lansera.

Strategie je jasná: rychle zabrat židle v první řadě, takže si říkáme, že budeme muzikantům funět do tváře. Prostor se rychle plní, najednou je narváno (což znamená tak 70-80 hlav, mezi nimiž paradoxně převažují metalové máničky) a já si tak říkám, na co že jsme to vlastně přijeli. Na jazz zabalený do metalového županu? Na metal obklopený jazzovými standardy? Na metálek do jazzového klubu? Divné? No to rozhodně, ale bylo tomu tak!

Kvartet v devět hodin přichází, doleva se naštengruje hlavní mozek kapely a skladatel Jan Zehrfeld, uprostřed dřímá za soupravou drobný Sebastian, který vizáží (celý v černém a řepa v culíku) připomínal týpka, co si zrovna odskočil z technodeathové squadry), vpravo nenápadný Heiko Jung v kšiltovce a Adidas vohozu se šestistrunkou v pazouře a vepředu asi nejvíc introvertní rachitik-saxofonista Alexander v. Hagke. Hned z fleku musím říct, že když se skupina drala na plac, doslova a do písmene jsem se lekl: „Ty vole, vždyť nemají ani hotovou střední!“ Celý ansámbl je neuvěřitelně mladý, z fotek (a hlavně podle muziky) jsem si myslel, že všem bude tak třicet. Kulový!

PanzerJenda nám oznámí cosi na způsob „viele Grüsse“ a soubor už do nebohého obecenstva pere Birdland. Nebudu chodit kolem horké kaše, Panzerballett jsou z desky mazec, ale naživo je to prostě vražda. V Neue Tonne jim to zní ale jináč, z Honzy a Seba po setu vyleze, že jsou zvyklejší na rock/metalovou klubovou výbavu a litovali, že se do toho nemohli pořádně opřít. Na druhou stranu, poprvé zakouším metal na jazzrockový způsob (navíc v čistě jazzovém prostředí, kdy se po každém sólíčku zatleská) a musím říct, že všechno krásně z nástroje vylézá a tolik nenáviděná a známá metalová koule se zde logicky nekoná.

report_976_px2

O Panzerballett se stěží píšou nějaké analýzy. Přepestrá hudba, v níž dojde do slova a do písmene na vše: od metalových klepaček, meshuggování, panterovsky nasrané HC přes funky, prog a tech fusion, waltariovský humor a nadhled až po hájemství jazzových akademismů. Jednotlivé písně však podle albového mustru nejedou, jsme přece ve sféře jiného hudebního smýšlení. Improvizuje se, skladby se díky sólům jednotlivců natahují jako smažený sýr, písně mají kolem deseti minut. Nutno dodat, že vtipálek Zehrfeld songy uváděl celou věčnost a my jako vetřelci jsme na sebe často nechápavě čuměli a říkali si: „O čem to asi tak žvaní?“ Co jsem tak pochopil, Jenda stihl odvykládat příběhy o babičce, štrůdlu, své diplomce o Meshuggah, telefonních číslech svých spoluhráčů a fotbalu. Lidé se baví, my ukazujeme na ciferník hodinek.

Ani nemá cenu komentovat hráčské výkony, kdo zná desky Panzerballett, tomu to bude jasné: hotový armageddon. Lansera je všude plno, neustále mění rytmus, s lehkostí si pohrává s náladou každého motivu, riffu nebo kytarového podkladu – k němu jako prdel na hrnec pasuje Heiko, jehož nenápadná, ale účelná fusion basa spolu s kulervoucími škopky tvoří bezchybnou rytmiku. Soustředěný Zehrfeld se svou typickou střapatou parukou a make-upem připomínající mimozemšťana kouzlil na sedmistrunku jedno thornendalovské sólo za druhým. Když budu hodně kritický, tak řeknu, že to Sašovi v sobotu úplně ideálně nefoukalo a jeho ságo především v hodně decibelově vypjatých metalových částech zanikalo. Ale tam, kde se ubralo na tvrdosti, saxík převzal žezlo a střílel do lidí jeden staccato náboj za druhým. Celé vystoupení jsem si v duchu říkal, jaké by to asi bylo s druhou kytarou. Skupina kytaráka nedávno našla v osobě Joea Doblhofera, který by měl podle všeho písně právě drilovat.

Set byl rozdělen do dvou 45minutových částí, ta první byla trochu volnější, do druhé půlky se vybraly ty nejdivočejší kusy. Publikum nadšené, vyřvalo si soubor zpět, pak se situace opakuje, ale kapela už nic nového nazkoušeného nemá a tak znova hrají první část Zappa Medley from Hell. Podtrženo sečteno, dohromady dvouapůlhodinové koncertní orgie (počítám-li s patnáctiminutovou přestávkou).

Co dodat? Jedeme nazpět, koncert komentujeme slovy „nebylo to špatný“, v Ústí ještě samozřejmě vyrážíme na pivo, celý výjezd končíme kolem páté hodiny ranní, kdy se s Gábou loučíme a jdeme do hajan. Díky za fantastický zážitek.

Co se hrálo? Birdland, The Simpsons, Gimme, Gimme, Gimme, Zappa Medley from Hell - Part I, Meschugge, Zehrfunk, Reload, M.w.M.i.O.f.R., Smoke on the Water, Thunderstruck, Friede, Freude, Fußball.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Co po Ondrově části dodat. Nebudu ani počítat to, jak mladí klucka jsou, ale hraje jim to tak, co v žádné metalové kapele neuslyšíte. Hráčské výkony - obzvláště šestadvacetiletého bubeníka - místy až za hranicí chápání, celkově souhra rytmiky za výrazného tónu mnohastrunné basy zní tak, že by vás zvedla z rakve, ale jen na vyučko jsme nepřijeli. My přijeli hlavně za muzikou. A ta, jak vidíte v posledním Ondrově odstavci, se často odráží od známých písní, kdy nejde jen o přehrávání známých šlágrů, ale spíše o vlastní pohled na ústřední melodii/riff dané písně, kdy její leitmotiv ale klidně identifikujete až na samotném závěru několikaminutového tracku, který projde mnoha obměnami a dekompozičními procesy – zkapalněním, rozemletím, rozsypáním a zas následným spojením. Čili vlastně slyšíte něco jako „variace na dané téma“, ale v náročném provedení a balení silně přepracovaným. Super - a především nezapomenutelný! - zážitek!

aktuálně

diskuze