- Prolog -

Co může být takhle v pátek podvečer krásnějšího, než si takhle vyrazit s kuckama uVon mbtf na takové malé, třídenní, ale o to příjemnější turné s poetickým názvem Tour de Funes aneb Muskatnuss Herr Muller. Co může být takhle tři dny po sobě krásnějšího, než si takhle tři večery poslouchat mbtf, Negero a smích. Co může být takhle každý jeden den ze tří krásnějšího, než poznávat nové (Human Steak, klub Jakub, mbtf&Negero milé a rozmilé duše) a shledávat, že to staré (Pavli, mbtf&Negero rozmilé a milé duše) je ještě lepší. Optimista by určitě tvrdil, že může, ale je otázkou, až jak moc daleký jsem optimista, a to je reinkarnovaná Bába Tutovka přátelé, že nemůže, heheč. Takže podstatu krásy bych považoval za vyjasněnou a šup tedy na nějaké ty příběhy viděné s tak akorát hladinkou.

- Pátek / 14.11.2008 – Jakub, Velešín –

I když byl start mise stanoven na 17:00 from mbtf zkušebna, jsem nezvykle na časové hudební poměry, kdy hodina sem, hodina tam nic neznamená, naháněn teleufounním aparátkem bratru o nějakých deset minut dříve. Ještě teď jsem z toho špatný, že jsem nebyl někde první a nečekal na ostatní minimálně akademickou čtvrthodinku, sakra hrozně se stydím. Ale kucka mi mé pekelné nezpoždění velmi záhy promíjí a vyrážíme Onďovo pojízdným obývákem značky Chevrolet (který můžete znát odtud) naložit Honzíka a Alanovo cestovní propriety, jako je spací pytel, karimatka a bio zubní pasta s propolisem. A teď je přesně ten pravý čas představit vám osádku vozu, tedy jmenovitě: Onďa – opět bubeník, Alan – opět kytarista, Honzík – opět basový kytarista, já – opět převážně opilec a… a to bych předbíhal, nerad vás napínám, ale nemůžu si pomoci, kdo si počká, ten se dočká. Je to s podivem, ale zase hnusný počasí jako když je všude mlha, sychravo, tma a mlha. Cesta do Velešína však utíká jedna paráda, teda až na tu mlhu. Mimochodem, i když je to asi jeden z těch nejkýčovitějších hororových/sci-fi pohledů, tak vynořující se paprsky předních světlometů z pod kopců v protisměru blížících se aut mají své opodstatněné kouzlo, mlha a budiž světlo, magický ingredience. Posloucháme Cynic, taky kapelku pána, co na starý kolena začal hrát metal ve stylu Meshuggah, žel jméno si přesně si nepamatuju, co přesně, vůbec. Dále mám dojem, že proběhli Envy, Callisto a nějaký Álovo éterický záležitosti. Musím podotknout, že moc hezký záležitosti. Za Pískem na čůrací pauze jsme mile překvapeni přepadem ze zálohy osádkou jednoho vozu ze dvou, který přepravovaly Negero po silnicích český a moravských. Krátké a rychlé, ale vřelé pozdravení, kdy málokomu vadilo, že některé ruce držely před malou chvilkou určitý části těla, kdy bývá doporučeno si poté umýt ruce. A jsme u Jakuba, čumím jak obrácený QV, ale Jakub je

situován do objektu bývalého kostela, jak se dovídám později odsvěceného kostela. Zvláštní. Ale klub Jakub mi ze všech míst, na kterých se hrálo, učaroval nejvíc. Aby ne, malý prostor, domácká atmosféra, všude moc příjemní lidé, jak za barem, tak i před. Teda lidí bylo hrozně málo, pekelně málo, je jasný, že mbtf i Negero to muselo mrzet a myslím, že i mrzelo, ale já musím sobecky přiznat, že mně se večer v Jakubu hrozně moc páčil. Je však pravda, že jsem to pojal tak nějak víc společensky, než hudebně. A jelikož byl bar mimo hrací místnost, která byla jen o malý kousek větší než Onďovo auto, tak jsem vůbec nezaregistroval první kapelu večera a hulvát jedna jsem ji v hlaholu povídání prošvihnul i poslouchat, dokonce ani netuším, jak se kapela jmenovala, a jak to tak po sobě čtu, nejsem si teď vůbec jist, zda vůbec nějaká první kapela hrála. Když ono se tak s Honzíkem krásně povídá. Ovšem nechat si ujít i Negero, k tomu snad nelze napsat vůbec nic. Jsem to smutná postavička. Ale o to raději vám neuchopitelné Negero představím, so: Markétka s nejkrásnějším jménem na světě – zpěv, Renda – bubeník (taktéž Boo), Čert – kytarový nástroj, Míra – nástroj basový a Hároš – klávesové nástroje (taktéž Promyšlený západ slunce). A vůbec, bylo milé je zase vidět, poklábosit, dozvědět se nějaký ty milý příběhy a vůbec je tak nějak vidět, popovídat si, a tak. Poklad vedle pokladu. Sakroš, už zase ztrácím auru brutálního deathmetalisty. Myslím, že malý prostory mbtf kuckám vždycky sluší a slušely i ve Velešíně, živelnost, upřímnost, syrovost. Hudba píšící příběhy – intimní, soukromé, intenzivně působící. Ratatata. A pak mám dojem, že se to zvrhlo v alko dostihy, ehm, teda asi se nemělo, co zvrhnout, neb zvrhlé nezvrhneš, ale proč to nezkusit. Pecky v éterů, Hrdinové nové fronty a Alanovo extáze z dob medvíka půberty. Jojo, Alan to byl/je pankáč se vším všudy. Já teda otvírám hubu jen tak naprázdno a dělám, že znám, abych vypadal, že znám, jelikož jsem byl dycinky spíš metla a popař, Green Day a Offspring se prý nepočítají. Nakonec v největší opilosti taguju (legálně) na stěnu www.marastjakcyp.com, avšak kdyby mé veledílo uviděl Šéf, tak by mě vůbec, ale vůbec nepochválil, mé nevládné ruce pod vedením mozku z piva kostku píší něco jako www.marsajakyp.com. Rychle však při představě trestů od nejvyššího střízlivým a všechny malé kosmetické vady napravuji. No hrůza :-D. Aspoň kdyby to bylo někde maličké v rohu, ale ono na stěně hned nad podiem, ehm, to je reklama, co? Je čas vyrazit na kutě, skupinky čítající Markétku, Rendu, Álu a mně se ujímá Kamil a jeho žena Lucka a vedou nás nočním Velešínem k nim domů, který obývají s přítulným pejskem a prý vzteklou kočkou zákeřnou, no, Renda by mohl vyprávět. A najednou je tma, UšiUž jsme doma a víčka těžknou a těžknou…

- Sobota / 15.11.2008 – Brooklyn, Brno –

Ráno, raníčko, sluníčka maličko, čaj, jablkový závin zvaný štrúdl, bio pasta s propolisem, We Carry On a Portishead. Velké díky Kamilovi a Lucce! Tady garrulus glandarius, slýším tě corvus monedulo, přepínám. Jasný, nostopáč u autobusového nádraží, přepínám, tádydádydáááá. Balíme a vyrážíme do místního nostopáče u autobusového nádraží, kde už kralují Honzík s Onďou, kteří si mimochodem po pankáčsku ustlali přímo ve vozu značky Chevrolet. Inu, poetika takovýchto pohostinstvích je neoddiskutovatelná, zvláště když ji podpoří jukebox a pecky od Andrea Bocelliho, Death či Manowar. Ale v nejlepším se má přestat, aspoň někteří jedinci se toho chytají, vyrážíme tedy zpět do klubu, balíme nástroje a vítáme zbylé Negery, kteří složili hlavy v jiné části Velešína. Díky Rendovi dostáváme sedačky tam, kde mají být, a vyzvedáváme opilce v nonstopáči u autobusového nádraží. Jedna posádka Negerů vyráží přímo do Brna. My a druhá posádka Negerů (Renda a Markétka) míříme do Českých Budějovic. Hezký město. Po malém bloudění nalézáme Onďou vychválený Blues klub, leč je jak na potvoru potvor zatvoreno, bereme tedy povděkem jinou hospodu… škoda, že měl Blues klub zavřeno. Průměrná hospoda s průměrně přesolenou stravou, česnečkou bez česneku a česnekově křenovou omáčkou bez křenu. Pivko však šmakuje. Opouští nás Markétka s Rendou, neb cestou do Brna naberou Human Steaky, kteří, jak dozajista pozornému čtenáři neuniklo, u Jakuba nevystoupili, neb pátečního večera hráli to své blues v Jihlavě u Edgara. A jelikož se říká, víc hlav víc ví, čím víc prdelí, tím větší prdel, nabíráme tedy na vlakovém nádraží jednu polovinu divadelního spolku Pachýř Pačejoff samotného Mr. Kuťáka.

Pátý do výpravy. Hurá! Ju, ta druhá polovina už s námi putuje od pátečního podvečera. Kdo uhádne, který filuta to je, vyhrává malý významný bonus, který předám na místě. Nabíráme směr Brno, jedeme, jedeme, jedeme, pořád jedeme a tu najednou Telč. Ihned bereme útokem nám dobře známý Lihovar. Sosáme kávičku, pivka, chováme se jak banda pubescentů na školním výletě z posledního ročníku základní školy a zjišťujeme, že ta nádherná slečna z minula je sestra krásné slečny, která nás obsluhuje tentokrát. Jak se zjevila Telč, tak se zjevila i stará dobrá Stará Říše, asi jsme po roce moudřejší, či co, ale politická nekorektnost nenabírá takové obrátky jako při minulém průjezdu. Jedem, frčíme, pálíme to, jedeme, jedeme, zatáčíme, posloucháme HNF, tu a tam brzdíme, fofrujeme, benzínka, pivko, kávička, jedeme a najednou jsme zčista jasna v Brně. Cinky linky, linky cinky, Pavli, Pavlínka, dostáváme instrukce, a že toho zákazu odbočení na místě, kde máme odbočit, si nemáme všímat. Je s podivem, že kdykoliv jsme chtěli vědomě porušovat jakékoliv dopravní předpisy, tak jako na potvoru se vždy na místě vyskytovala nějaká ta policejní hlídka. Bereme to tedy takticky jinudy, ajajaj, bloudíme v uličkách Brna, nevědomě porušujeme hromadu zákazů a nařízení, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a parkujeme před klubem Brooklyn. Velké přivítání s Pavli, Bukym, Dášenkou (dorazila až z Plzně!), Hjallim a s už na místě popíjejícími Negery. Už chyběl jen MJC Lemmy, snad příště. Pavli nás hostí skvělým zeleninovým rizotem a hromadou zeleniny, Buky dokonce testuje, zda se neskrývají v rizotu nějaké ty látky, aby zase kštice byla bujará. Jinak Brooklyn na mě zapůsobil jako hnusná černá díra s vážnou obsluhou, možná by to nebyla taková pecka, ale ten kontrast s Jakubem vnímám velmi intenzivně. Ale jak se říká, pivko a přátelé kolem dělají divy a kdyby nebylo jednoho plešatýho vola a malé emo vsuvky v závěru, tak to byl ještě víc povedený večer, než jen povedený večer. Stejně je zvláštní, jak dokáže člověka rozhodit nevelká dávka agrese, která se ho ještě k tomu v podstatě moc netýká, někteří lidi by neměli vůbec chlastat. Nu nic. První spouští Human Steak, už jsem je jednou zběžně slyšel kdysi v Jihlavě, žel jsem z nich tenkrát toho moc nepostřehnul, nalákán super referencemi Ondi i Rendy se nemůžu dočkat. A je to tak, Renda i Onďa nelhali. Kytara, basa, bicí, zpěv, zpěvy. Temný valivý hlučný rock s přesahy, barevný a rytmicky zajímavý, český texty (aspoň myslím), výrazný kytarista/zpěvák, chytrá hudba. I takhle skoro napoprvé mě dokázala hudba Human Steak sevřít, ale v paměti mi však zůstává jen jedna podmanivá, nejpomalejší, nejtišší pasáž a pocit, že druhý den si je nesmím nechat ujít. Simsalabum, a je tu soubor umělců madebythefire zes Plzně, libí se mi zvuk, maličko však potišejc s potišejší kytarou, ale opět smršť. Oproti Velešínu je tu kupa krát kupa lidí, reagují, tleskají, pískají a je vidět, že tato vřelá atmosféra se podepisuje i na prknech, co znamenají podium. Už jsem pár mbtf koncertů viděl, ale nikdy snad takový sportovní výkony jaký prováděli Alan s Honzíkem, tady už chyběly jen nohy na odposleších, cvičky, harapesky a blond trvalá. Paráda! Hrozně moc se těším na Negero, hrozně moc se těším na Negero, možná jsem to ještě nepsal, ale hrozně moc se těším na Negero. Nervní, psycho, šílený, bolestný i něžný Negero. Hárošovo klávesy, zvuky, rytmy, Carpenterovo filmy, opakování, změny, kolotoče, Markétka, zpěv od srdce, který chytá za srdce, valící se láva na dně moře. Tři nový pecky, energie, psychadelickej post punk, nádhera. Hudba, která vře. Parádní mela pod podiem, vše, co má nohy, ruce, nebo aspoň jedno z toho, je jak mlýn, který ne a ne nechat Negero vydechnout. Díky za nádherný koncert! Hlasy se smály. Uf, jsem z toho nějak úplně vyčerpanej, všude moc lidí, není si kam zalézt, komunikace mi moc nejde, tak se aspoň snažím se netvářit jak kakabus, maličko emo. Ale zlý blackmetalový klipy promítaný na plátno mě v této náladě moc dlouho nenechávají. Příjemný pokec s Mírou. Emo Honzík s pendolínem. Pivko před odjezdem a šupky dupky vozmo do Blanska, neb Pavli nás všechny do jednoho ubytuje ve svém bytečku. Dokonce s námi frčí i Hjalli, super. Střih. Štrůdl, kávička, čaj a šifra mistra Míry, na kterou vymýšlím pekelný kombinace nejen celou noc, ale dokonce i druhý den a možná i teď, když čtete těch pár vět tady kolem. Kolik je 43 bez sedmnácti. Postupně všichni upadají do říší snů a odpočinku, což pro čtveřici Pavli, Kuťák, Onďa a já vůbec neplatí. Posloucháme My Own Private Alaska, Insanii a Onďovo a Kuťákovo vtipné historky, slivovička, slivovička s medem a bylinkami, velký brrrrrr, po prvním cucnutí slintám jak postižený slintavkou i kulhavkou dohromady. Prosím utratit! V půl osmý ráno říše snů i pro nás.

- Nedělě / 16.11.2008 – Reaktor, Olomouc -

To jsme jen my králíci z klobouku kouzelníka Pokustóna, vstávat a cvičit holoto ospalá. Až s podivem se cítím svěží, mladý a krásný. Po sprše dokonce dvojnásob. Parádní snídaně z kuchyně zkonzumovaná tamtéž. Ňam i mlask. Všichni se uchylují k nějakým těm zábavným činnostem a rozlézají se po celém Pavli bytě velikosti tak 10 až 13 vozů značky Chevrolet. Youtube klipy na obrazovce, řešení pekelné šifry s pomocí Markétky, terče a trojicí šipek a nezapomenutelné uzavření toho nejopravdovějšího kamarádství na život a na smrt s Čertem. I tentokrát nám byla přichystána výprava do krás Moravského krasu, naštěstí sešlo z nějaké rozhledny tyčíce se až moc vzhůru k nebesům, neb počasí bylo tentokrát na mé temné straně síly, a chystáme se proto do krajů skal, děr ve skalách a propadlin. Čtyřka Alan, Markétka, Kuťák a já prdíme vozmo úplně napřed, jelikož máme hlad jak hladovej vlk, první hospoda, obsazeno, druhá hospoda, volno. Pizza jak od maminky, pivko jak z Plzně, příjemný posezení. Sraz se zbytkem osazenstva tour a coby řekl Čert čert, jsme na místě úchvatných pohledů. Listí, podmračená obloha, holé stromy, studený les, jeskyně, kde snad nevidí ani Čert, ozvěna jak blázen, kamzík Alan, kdy má o něj strach snad každý z přítomných,

díra v zemi kudyma do neznáma proudí litry vody, co vteřina vteřinu mine. Opět strach o Alana, ten kluk snad musí prozkoumat úplně všechno. Milá procházka, plíce si libují. Šup do vozů všech možných značek a pohonů a přímo na Olomouc prosím pěkně. Dredg, konečně Dredg a snad i Engine Down, jééééééé. Stavíme v Prostějově, marně hledáme nějaké to restaurační zařízení, zalézáme tedy do nejbližší cukrárny, kde se kucka s Kuťákem oddávají zmrzlinovému obžerství. Já ani šňup. Jinak jsme překvapeni počtem cukráren, neb na každém rohu jsou aspoň dvě. Asi sladký kraj. Energie hromada a tedy opět geráde za nosem do Olomóca. Klub Reaktor je žel umístěn tak, že se tam ani nedá moc zaparkovat, parkujeme tedy tam, kde se nemá, ale opět policisté, nějak se jim to nezdá, ale vše dobře dopadlo a nástroje jsou v klubu v tu ránu rány. Reaktor je malý klubík s místností po schodech dolů ke hraní. Zprvu se moc necítím, ale za chvilku je mi v klubu velmi příjemně, usměvavá slečna za barem, uvolněná atmosféra, vela alkoholu, pivko, vodečka. Žel lidí je málo, skoro se zprvu zdá, že tu mimo kapel nikdo jiný není, naštěstí se to v průběhu večera mění k té optimističtější rovině. Jinak musím zmínit super zvuk po celý večer, zvukař zaslouží jedničku s třemi hvězdičkami. První na to skočili Human Steak. Pořád z nich nejsem úplně moudrej kam s nimi, ale líbí se mi moc a moc. Intenzivní, hlučný, neurvalý, s přehledem zahraný. Bravo! Následují mbtf kucka, stroj s duší, laškovaní s publikem, publikum laškující s kuckama. Kurva to bylo krásný. Super! Negero, svět Negero, maličko jsem si ho na tu třičtvrtěhodinku zapůjčil a nechal se omámit jeho rozlehlostí, hloubkou a dech tajícími panoramaty. Štěstí. Pohlazení! Uf, škoda, že všechno musí někdy skončit. Sluníčka Pavli a Markétka. Příjemná a milá nálada. Konečně se ke mně dostává Alanovo nápad vyrazit k domovu už teď v noci, nejdřív si myslím, že jde o poplašnou zprávu, ale ten kluk nebojácná to bere opravdu vážně. Odvahu by měl. Těžký, moc těžký loučení. Nakonec vyrážíme jen ve třech, neb Onďa a Kuťák zůstávají na místě a plánují přesun vlakmo až zítra. Alkohol je mocná čarodějka, taky bych zůstal, ale pohodlnost vítězí. Těžký loučení, ne a ne se pořád rozloučit, tak se loučíme na etapy a kdyby snad, tak se tam loučíme dodnes. Jinak mi při odchodu z Reaktoru podivně překvapil hrající Bílej jezdec, snad recese, ale doufám, že každej bílej jezdec dojede tak akorát do hajzlu. Na cestě do Brna máme dokonce ve voze značky Chevrolet milou návštěvu v podobě Káti z Rumcajsovo kraje. Kávička na benzínce. V Brně přicházíme o milé zpestření a plnou tíhou nohy na plynu se řítíme směr Plzeň. Ála je snad z ocele a krve, ale respekt, že tu štreku Olomouc – Domů po tom všem odřídil bez sebemenšího zádrhelu, ehm, to špatné odbočení v Praze se nepočítá. Zamotávám se do pásu, vypínám, tma, klid v duši, je mi nádherně, ale zároveň i maličko smutno, rychlá nostalgie. Tu a tam se probouzím a zaposlouchávám se do tonů Engine Down. Plzeň, ta naše Plznička jak na dlani je tady. Tady je doma. Krásný tři dny, krásný mbtf, krásný Negero, krásný Human Steak. Krásná Pavli, bez které by tohle všechno nebylo, díky, díky, díky Pavli! Díky vám všem.

- Věta tour –

Brněnský zvukař Alanovi: Jako muzikant jsi výbornej, ale teď jsi mi nasral!