Na své první setkání s Ostravou jsem se velmi těšila. Uvítalo mne vstřícné a zajímavé město, do něhož se budu ráda vracet.

Festival byl otevřen inscenací GOTTLAND režiséra Jana Mikuláška. I když mám Mikuláškovy režie velice ráda, tak se mi z časových důvodů představení nepodařilo zhlédnout - začínalo již v 10 hodin ráno a cesta do Ostravy je krásná, ale dlouhá.

Prvním představením, které jsem tedy v Ostravě spatřila, byla TARELKINOVA SMRT v Komorním divadle Aréna. Výběr hry jsem ocenila, neboť jde o závěrečnou část trilogie ruského dramatika Alexandra Suchovo-Kobylina, k jehož dílu se dnes mnoho inscenátorů neobrací, a to i přesto, že témata jeho her se dotýkají i současné společnosti.
Ústředním tématem Tarelkinovy smrti je obludná amorálnost lidského jednání, která je divákovi předkládána v různých formách – setkáváme se tak s přetvářkou, korupcí a dalšími tématy, jejichž aktuálnost bohužel nelze popřít. V ostravské inscenaci byla podtrhnuta pokřivenost a grotesknost Tarelkinova chování. I když se Tarelkinova pokřivenost projevila nejen v hereckém jednání, ale i na vzhledu ústřední postavy a ve scénografickém pojetí inscenace, tak ve výsledném dojmu byla potlačena příliš bujarým, až fraškovitým vyzněním inscenace, což podle mého názoru znemožnilo plné vyznění sdělení textu. Text k představení sliboval démony, já jsem se ale s žádnými nesetkala.

Daleko více než samotné představení mne nadchl prostor komorního divadla. Součástí divadla je totiž velmi příjemná kavárna, která zároveň slouží jako galerie - diváci se tak během návštěvy divadla mohou seznámit s tvorbou zajímavých fotografů a malířů.

Z Arény jsme se přesunuli do Divadla loutek Ostrava, kde se hrála DÍVKA S POMERANČI. I když knižní předloha dávala naději na zajímavé představení, opak se stal pravdou, neboť potenciál knihy zůstal nevyužit. Dramatizátoři do popředí inscenace postavili vztah chlapcových rodičů, čímž byl upozaděn vztah Georga a jeho zesnulého otce, který v příběhu zastává stejně důležitou roli. Další překážkou se stalo spojení činoherních a loutkových výstupů, mezi nimiž bohužel nedošlo k prolnutí. Na jedné straně tak stály ploché herecké výkony, které postrádaly jakoukoli hloubku, na straně druhé poetické obrazy, skrze něž byla vykládána slova otcova dopisu. I když některé loutkové výstupy byly nápadité, na záchranu celkového vyznění inscenace to nestačilo.

Dalším představením byl AMADEUS v Divadle Antonína Dvořáka. Pod křestním jménem snad nejznámějšího hudebního skladatele se ukrývá příběh Mozartova tichého konfliktu s Antonem Salieri. Snad vědomí možného srovnávání inscenace se známým filmem Miloše Formana vedlo tvůrce představení k tomu, že se z intimního příběhu dvou umělců rozhodli vytvořit velkolepou podívanou. Na představení se tak kromě činohry podílí ještě baletní a hudební sekce divadla. Výsledkem je zvláštní tvar, k němuž jsem si nedokázala najít cestu. Z celého představení mne zaujalo pouze herecké a hudební umění Igora Orozoviče, který si svým výkonem „vyhrál“ cenu za nejlepší mužský herecký výkon letošního OSTRAVARu.

Úvodní den festivalu uzavírala mnohými očekávaná bezručovská inscenace PORNOHVĚZDY. Jelikož v Divadle Petra Bezruče stále probíhá rekonstrukce, tak jsme se za tímto tématem vydali do jinak dětského Divadla Loutek. Po vtipném, asi dvacetiminutovém úvodu, během něhož zazněly velmi trefné narážky na český divadelní svět, následoval sled podivných, na sobě nenavazujících scének, což vedlo k tomu, že se pro mne dané představení stalo největším zklamáním prvního dne. Možná je to tím, že nemám ráda akční filmy, ale druhá část Pornohvězd patřila k tomu nejděsivějšímu, co jsem kdy v divadle viděla. Přesto stojí za zmínku herecký, taneční a pěvecký výkon Michala Sedláčka, jehož energií nabité výstupy do dané břečky vdechly trochu zábavy. Po zhlédnutí této slátaniny bylo nutné vyřešit otázku, kde budeme popíjet zlatavý mok. Byla jsem opravdu ráda, když jsem v Divadelním klubu Divadla Jiřího Myrona objevila Sssvijánky, i když pouze v lahvi.
 
Druhý den přinesl hned z rána rozčarování nad nedostatkem lístků na představení MOSKVA→PETUŠKY. Naše zklamání zahnala až Pivnice Dílo, v níž jsme objevili místní speciál - dvanáctku jménem Bazal. Z pivnice naše cesta vedla na představení RODINNÁ SLAVNOST. Po včerejší zkušenosti s Pornohvězdami jsem byla opravdu zvědavá, jak si s tak temným tématem, kterým se film natočený podle zásad Dogmatu 95 zabývá, bezručovský soubor poradí. Již po několika minutách mi ale bylo jasné, že se právě dívám na jednu z inscenací, na něž se nezapomíná. Kouzlo Rodinné slavnosti spočívalo především v hereckých výkonech. Herci svým uměním dokázali vytvořit atmosféru, z níž nebylo úniku. Tíživá nálada inscenace byla podtržena minimalistickým výtvarným pojetím a vhodnou hudbou. Dodnes mi při vzpomínce na toto představení běhá mráz po zádech, velmi mne proto potěšilo, že byla zvolena nejlepší inscenací letošního OSTRAVARu.

Po Rodinné slavnosti bylo mé nadšení z inscenace vystřídáno zklamáním, neboť jsem se již podruhé během jediného dne nedostala do divadelního sálu. Procházka Ostravou mi trochu zvedla náladu a vydala jsem se na následující představení s lákavým názvem MARAT/SADE. Samotný prostor Divadla Jiřího Myrona mne nijak nenadchl, divadelní sál na mne působil příliš strohým a chladným dojem, a brzy jsem pochopila, že s inscenací to nebude jiné. Text k představení sliboval inscenaci, která bude po divákovi vyžadovat intelektuální účast, ale jedinou otázku, kterou ve mně inscenace vzbudila, bylo naléhavé: „Proč?! No to snad není možné…“ Bylo to první představení, z něhož jsem odešla po první polovině, i když to nikdy zásadně nedělám, abych si na představení mohla utvořit ucelený názor. Možná s sebou druhá polovina přinesla obrat, ale mé zděšení z první části představení bylo tak veliké, že pro mne odchod představoval vysvobození. A opravdu jsem nebyla sama, kdo se rozhodl divadlo opustit již po přestávce. Následoval hromadný přesun do Divadelního klubu…

Páteční ráno s sebou přineslo opravdu těžké vstávání, ale ihned po začátku představení CENCI jsem byla opravdu ráda, že jsem se z měkké postýlky dokázala „vykopat“. Příběh zkázy významného italského rodu podle Percy Bysshe Shelleyho v režii Anny Petrželkové nabyl neočekávaných rozměrů. Na první pohled mne zaujalo výtvarné pojetí inscenace a detailní práce s kostýmy, kdy všechny postavy spojovala fialová barva. Celkové vyznění podtrhoval kontrast moderního pojetí a archaické mluvy postav – režisérka se rozhodla využít překladu Otokara Fischera a herci se s textem z roku 1922 vyrovnali skvělým způsobem. Titulní roli ztvárnila nádherná a velmi talentovaná Andrea Mohylová. Beatrice v jejím podání byla křehkou dívkou, která v sobě dokázala najít vnitřní sílu k činu, který si ostatní pouze přáli. V popředí výborné inscenace stála scéna znásilnění, kdy na jevišti kromě hlavních aktérů byly přítomny i ostatní postavy, jež zrůdnému aktu bez zájmu přihlížely. Temná atmosféra hry byla dokreslena skvělou hudbou. CENCI se pro mne stalo jasným vrcholem OSTRAVARu, o čemž svědčí i skutečnost, že představení bylo ověnčeno mnoha festivalovými cenami - za nejlepší scénografii, hudbu a kostýmy. Andrea Mohylová by si podle mého názoru za svůj herecký výkon také zasloužila výhru, ale nakonec za ztvárnění Beatrice získala třetí místo a druhé místo jí přinesla role Konstance v Amadeovi.

Následoval přesun do multižánrového centra na Černé louce, kde se konal první rozborový seminář letošního OSTRAVARu. Právě semináře, které slouží k vzájemné výměně názorů nejen kritiků a studentů divadelních škol, ale i běžných návštěvníků festivalu, přispívají k ojedinělosti OSTRAVARu. Po diskuzi jsme se přesunuli do Divadla loutek, kde se opakovala nemilá situace, kdy se na představení BLUESMENI dostala pouze třetina návštěvníků. I když blízká pivnice nabízela velmi dobré pivo, byla jsem z organizace festivalu dost přešlá.

Prvním večerním představením byl KONEC MASOPUSTU, na nějž jsem odcházela s jistou nedůvěrou, neboť jeho režisérem byl opět Janusz Klimsza. Mé obavy se bohužel potvrdily. S některými postavami jsem se vůbec nedokázala ztotožnit, scénografie mne také nijak nenadchla, ani s atmosférou masopustu jsem se nesetkala. Inscenace pro mne zkrátka postrádala sílu dramatického textu. Jediným zajímavým momentem pro mne byl okamžik, kdy se zavěšené židle spustily na jeviště a ukázalo se, že mají funkční využití.

Poslední inscenací dne bylo JUBILEUM v Aréně. Hra o holocaustu díky výrazné stylizaci vyžaduje otrlejší publikum. Jeviště se stalo židovským hřbitovem, na němž stanuly oživlé mrtvoly, skrze něž byla vykládána děsivá zvěrstva, jež se na židech nacisté dopouštěli. Významnou roli v inscenaci hraje také telefon, z něhož se během hry ozývají velmi sarkastické vtipy. Z herců mne nejvíce zaujala Tereza Dočkalová v roli Mitzi, která za svůj výkon obdržela cenu pro nejlepší herečku OSTRAVARu.
 
Sobota byla zahájena druhým rozborovým seminářem. Z Černé louky vedly kroky divadelních nadšenců do Arény, kde se schylovalo k PROCESu. Ale místo dusivé atmosféry procesu, z něhož není úniku, jsem se setkala s podivnou fraškou. Největším zklamáním pro mne byl Josef K., k němuž jsem si nedokázala najít cestu. Děsivý vrchol hry poté představovala samotná poprava Josefa K., která podle mého názoru svou groteskností uvrhla příběh do úplně jiné roviny. Záměr, proč bylo tak tíživé téma zpracováno až komediálním způsobem, jsem nepochopila. Můj náhled na inscenaci je možná ovlivněn tím, že znám PROCES uvedený v pražském komorním divadle Komedie. Dušan D. Pařízek dokázal v Komedii vytvořit tak absurdní a bezvýchodnou atmosféru, že jsem se s podobně působivým zpracováním zatím u jiných inscenací nesetkala.

Letošní OSTRAVAR uzavíraly inscenace JEJÍ PASTORKYNĚ a MOSKVA→PETUŠKY. Obě představení se hrála paralelně v prostorách Divadla Jiřího Myrona – česká klasika se hrála v divadelním sále, zatímco spanilé alkoholové jízdě patřil Divadelní klub. Moje volba padla na „bibli všech alkoholiků“.
V zásadě se jednalo o nedramatický text, který byl zasazen do nedramatického prostředí. Nedivadelní prostor inscenaci vdechl určitou jedinečnost, výkony herců byly obdivuhodné, diváci se stali součástí inscenace, ale k tomu, aby se z toku alkoholového rozjímání stal vrchol festivalu, stále něco chybělo.

I když inscenace uzavírala OSTRAVAR opravdu stylově, stejně mi bylo trochu líto, že jsem neviděla JEJÍ PASTORKYNI, ale o organizaci festivalu již byla řeč.

Následovala dlouhá noc s poetickým názvem Číše vína, během níž byla udělena festivalová ocenění. I když se loučení s OSTRAVARem protáhlo do ranních hodin, následující dopoledne ještě patřilo závěrečné diskuzi.

Festival mne přesvědčil o tom, že ostravská divadelní scéna pro české divadlo představuje nezaměnitelnou součást, bez níž by strádalo.
 
OST-RA-VAR 2011 – Seznam her:

Mariusz Szczygieł / Jan Mikulášek / Marek Pivovar: GOTTLAND
Alexandr Suchovo-Kobylin: TARELKINOVA SMRT
Jostein Gaarder: DÍVKA S POMERANČI
Peter Shaffer: AMADEUS
Petr Kolečko / Tomáš Svoboda / Petr Wajsar: PORNOHVĚZDY
Venedikt Jerofejev / Marek Pivovar: MOSKVA→PETUŠKY
Israel Horovitz: LEBENSRAUM (Životní prostor)
Thomas Vinterberg / Mogens Rukov: RODINNÁ SLAVNOST
Naomi Wallace: BLECHA
Peter Weiss: MARAT/SADE
Percy Bysshe Shelley: CENCI
Michal Šanda a další: BLUESMENI
Josef Topol: KONEC MASOPUSTU
George Tabori: JUBILEUM
Franz Kafka: PROCES
ZDE, NA OSTRÉM ROZHRANÍ ŽIVOTA (POSTELE) – Kolektivní práce členů Bílého divadla
Gabriela Preissová: JEJÍ PASTORKYNĚ