Rozhodně bych si nepomyslel, že se mi podaří živě uzřít zrovna tyhle dvě kapely, ala na druhou stranu... v dnešní době plné možností Evropu brázdí i méně provalené spolky, takže vlastně proč ne!?! Akci jsem měl sice naplánovanou nějaký ten čas, ale díky absenci dovolené jsem byl vázán na milost Shindy Tour Agency a jeho pevně stanovených odjezdů, takže jsem byl smířen s tím, že místo kýžené návštěvy koncertu budu muset tvrdnout v práci. Jenže během dopoledne jsem byl obeznámen se změnou odjezdu, takže rychle mobilizuji síly a ve 14 hodin jsem připraven k odjezdu na už provařené zastávce Exit 165 :-).
Prostory klánovického Black Psa jsou myslím dost známým a k tomuto koncertu nanejvýš vhodným místem. V klubu už probíhají práce v plném proudu, kapely a zvukař chystají vercajk, někdo kalí, někdo hraje fotbálek, tourmanager chystá opravdu rozsáhlé distro. Já volím degustaci jídelního lístku přilehlé putiky, protože za celý den jsem nic nejedl... přítomnost černého psa ochomítájícího se kolem stolů podněcovala myšlenku, z čeho že jsou zde podávané dobroty. Těžko odhadnout, jakou zde můžou mít dnešní kapely základnu, ale zdaleka nic

nenaznačovalo tomu, že by si tu měli dát dostaveníčko zahraniční spolky. Během hodiny se však lidé začali trousit a klub byl opticky zcela zaplněn, takže koncert mohl bez starostí započít.
První se chopili nástrojů THURISAZ a že se jednalo o belgický support není náhoda, pořadatelem turné byla rovněž belgická agentura. Chlapci spustili poměrně dost klasický black doom, který se opíral především o sehranost muzikantů a hned tři střídající se pěvce, kdy nezřídka se přecházelo i ke kvalitnímu čistému zpěvu. Klasické nástrojové složení bylo doplněno ještě o klávesy, ale ty nic neměnily na tom, že Belgičani svou práci odvedli sice kvalitně, leč nikterak originálně... roli supportu však zvládli bez problémů a aplaudující publikum předznamenávalo vřelou atmosféru i v příštích chvílích. Obavy o posluchačskou základu se rozplynuly jednak s příchodem dostatečného počtu lidí a druhak díky překotnému nakupování merchandise, kdy lidi dělali doslova jak divý svině :D - to jsem snad neviděl ani u návštěvníků BDM koncertů!
AGALLOCH pamatuji od vydání debutové desky a od toho momentu mi totálně přirostli k srdci, takže by to byl hřích, nevychutnat si tuhle kapelu i živě. Svého času jsem s nimi dokonce dělal rozhovor do SCHIZOPHRENIA zine a ukázalo se, že kluci jsou dost zajímavé a intelektuální osobnosti, především zpěvák a kytarista v jedné osobě - Don Anderson, který se už od začátku mého pobytu v klubu choval dost samotářsky a věnoval se spíše svým věcem, těsně před vystoupením pak zapálil vonné svíčky, což jsem na akci ještě neviděl. AGALLOCH odstartovali hitovkou Falling Snow z aktuální a nutno podotknout výborné desky Ashes Againts the Grain, což vyvolalo příjemné mrazení v zádech a skutečně blažený pocit, lépe než kolega Devil Má Cára to jistě vylíčit nedokážu! Chvílemi se jsem se sice ztrácel v nepřehledném zvuku, ale melancholické melodie mě vždy vrátily do děje. Basák měl neustále oči v sloup a skrze přivřená víčka bylo vidět jen bělmo značící naprosté oddání se muzice. Radost mi udělali také druhým songem z desky The Mantle, která začíná úžasnou vybrnkávačkou.

Nutno pochválit také to, že ani dlouhé kompozice se nestaly nudnými a i přesto, že se jedná o značně klidnou hudbu, muzikanti se občas nechali strhnout k nečekaným pohybům. Na obrovský aplaus a žádání přídavku odpověděli jen suše: "We are not headliner for this night". Pokud bych měl jako zástupce dark metalu jmenovat jednu kapelu, sáhnul bych asi právě po AGALLOCH. Otázkou zůstává, v jaké fázi se nachází jejich progresivní projekt SCULPTURED...
Absenci dánských kraleviců SATURNUS jsem se dozvěděl tak 3 dny před samotným koncertem a dle slov pořadatelů šlo o chybnou informaci ze strany pořádající agentury, takže Hamleti neopustí břehy Legolandu a stanou se tak výhradně domácím supportem, což mi zas tak nevadí, protože pochybuji, že by se nějak překotně hrálo z jejich debutní a zároveň nejlepší desky... věci následující v čele s novinkou mě moc nenadchly.
Chikágské doomistry NOVEMBERS DOOM jsem si oblíbil až s poslední deskou The Pale Haunt Departure a to tak, že jsem si ji pořídil i v originálním provedení. Na pódiu se v potemnělé atmosféře zjevilo několik mohutných postav. Po kláveskovém intru nám světla ukázala opravdové hory a krom miniaturního bubeníka to byli fakt ukázkoví pořezové. Bohužel první dva songy znamenaly, spíš než kvalitní hudební zážitek, tápaní a snahu chytit se nějaké melodie v neidentifikovatelné kouli příšerně navýškovaného a nesrozumitelného zvuku z tranzistorových aparátů. Tohle skutečně trhalo uši a já měl rázem po náladě. Naštěstí se s každým přibývajícím songem zvuk lepšil, když ale zazněl vál

Autumn Reflection byl jsem jako v tranzu a ND si mě přetáhli na svou stranu. Z The Pale Haunt Departure pak zazněly minimálně ještě tři další pecky, dvě nové a zbytek průřez starší tvorbou, kterou nemám naposlouchanou. Z celého vystoupení dýchala neuvěřitelná upřímnost a radost muzikantů, že se můžou představit evropskému publiku. Samozřejmě došlo i na nějaké laškování a když basák otočil svůj nástroj a přes celou zadní stranu byla fotka nahé stařeny, dav si tuhle US partičku nadobro zamiloval... chudák zpěvák, dostal záchvat smíchu, že ani nemohl zpívat :D. Obrovské ovace na závěr si vyžádaly ještě přídavek a následnou kalbu s fans. Probíhalo focení, přípitky, debaty.... mezitím se bubeník AGALLOCH solidně namazal a bavil tak celý klub... prostě parádní zakončení!
Bylo vidět, že kapely si to maximálně užily, všude panovala veselá nálada a mě tak napadá, že tahle upřímnost mi občas chybí u BDM koncertů... Nepřijde vám to taky tak?

GhAALL-ERKhA by mART_in