Články

přeposlat článek tisknout
NOVEMBERS DOOM, AGALLOCH, THURISAZ

NOVEMBERS DOOM, AGALLOCH, THURISAZ

  • kdy: 23.11.2006
  • kde: Praha, Black Pes

Jak symbolické, že se američtí doomaři Novembers Doom vydali na svou první návštěvu do Evropy, respektive do Čech zrovna v listopadu. Zohledníme-li fakt, že půst způsobený akutním nedostatkem doomových koncertů bylo již třeba přerušit, tak tato akce pořádaná kým jiným, než Shindy Prod. přišla náramně vhod. Jediné, co zprvu mohlo trošku mrzet, je neúčast dánských Saturnus, ale ne vždy vše klapne na sto procent a tak budeme doufat, že je zde co nevidět opravdu premiérově přivítáme.

Zajímavé bylo, že všechny kapely si na prknech klánovického Black Psa odbývali svou premiéru v České republice a i z toho důvodu jsem byl velice zvědavý na návštěvnost. Těžko se mi odhadovalo jakou fanouškovskou základnu zde tyto spolky mají, ale přiznám se, že jsem byl spíše skeptický a obával jsem se nějakého „průseru“. Ovšem hned jak dorážím do Klánovic, respektive do Újezda, mé obavy jsou rozmetány. Nedovolím si sice odhadovat konečné číslo, ale každopádně opticky byl Black Pes moc hezky zaplněn.

Otvírákem celého koncertního večera se stali belgičtí Thurisaz – pro mě velká neznámá. Atmosférické intro hned dalo jasně najevo, o co půjde. Poměrně klasický a standardní atmosférický black metal s občasnými deathovými a doomovými prvky. Myslím, že recenze jejich hudbu vystihuje poměrně přesně, akorát já osobně bych se přiklonil k názoru, že jsou více průměrní než nadprůměrní. Ano, já osobně to cítil jako naprostý, neurážející průměr, který sice příjemně naladil, ale výrazněji nezaujal. Musím sice ocenit snahu o pestrost a nápaditost skladeb, kde se to jen hemží kytarovými melodiemi, amto klávesami, zpěvy na spousty variací, ale výsledný dojem přesto nijak neohromil. Nějaké momenty byly sice velice dobré a pěkně poslouchatelné, ale jako celek možná moc rozvleklé a bohužel bylo zde i dost zbytečných pasáží v duchu atmo-blackových skřehotaček, které mě vyloženě nudily. Pochvalu si ale Thruisaz zaslouží i za snahu pracovat i s vokální stránkou a tak se zpěvově aktivně zapojují hned tři muzikanti a nabízí širokou hlasovou škálu od čistých melodických zpěvů, přes „ponuré“ deklamace až k blackovým ječákům. Na rozjezd v pořádku, chvílemi zábavné, chvílemi nudné, ale jako otvírák opravdu neurážející.

Pro mě osobně hlavní lákadlo celého koncertu bylo na programu přesně uprostřed. Zámořští Agalloch jsou poměrně nedoceněnou kapelou, protože svou kvalitu si stále úspěšně drží a patří k tomu nejlepšímu, co současná atmosférická scéna nabízí. Novinkové cd Ashes Againts the Grain to jen dokazuje a i jejich živá prezentace tento můj dojem potvrdila. Měl jsem jedno přání – bylo splněno hned z kraje a jako první song tak zní skvostná Falling Snow s výbornou kytarovou melodikou, která spolu s přímočarou a údernou rytmikou zněla hodně „heavy“, ale v balení Agalloch je to prostě něco zcela jedinečného. Jejich skladby jsou velice citlivě a jemně poskládané, pohrávají si s emocemi, s náladami a s atmosférou, nikam se neženou a nerušeně a nádherně přirozeně plynou, na druhou stranu umí i pěkně nastartovat a rozjet se do pořádných obrátek, aby se následně zase nechalo vyniknout akustickým pasážím, čistým zpěvům a decentním melodiím. Jediné, čeho jsem se obával bylo, aby právě ta křehká a jemná atmosféra na koncertě vynikla a to kouzlo překrásných melancholických melodií, které známe z cd, nebylo na koncertě tu tam. Vyšlo to tak na půl, chvílemi jsem měl pocit, že až moc syrový zvuk (který byl hlavně v první skladbě dost nevyvážený) tyto obavy naplňuje, ale naštěstí se vše srovnalo a hra melancholických nálad a překrásných melodií se naplno mohla rozjet i v Black Psu. A také že se rozjela. Dlouhé rozmanité skladby nabízely opravdu přehršel různých atmosfér a dokázaly plynule přecházet od razantnějších dark metalových vypalovaček ke klidným akustickým pasážím. Stejně jako u Thurisaz i u Agalloch byla příjemná kombinace čistých vokálů s blackovým ječákem (čistý vokál u Agalloch je má slabost a i zde mě v některých momentech dostával do kolen). Dokonale promyšlená struktura skladeb je opravdu jen tou pomyslnou třešničkou na dortu. Agalloch nejsou exhibicionisti, dokáží si kolikrát vystačit s minimem a jejich skladby rozhodně nejsou přeplácané, ale na druhou stranu nenudí, jsou pestré a hlavně mají své sugestivní kouzlo. Člověk by řekl, že na koncertě logicky budou více vynikat ty ostřejší metalovější pasáže a ne že by zněly špatně, ale přesto si dovolím tvrdit, že v těch vybrnkávačkách a klidných plochách to Agalloch slušelo ze všeho nejvíce. Z výtečné novinky zazněly ještě kupříkladu valivá zadoomaná Limbs nebo Bloodbirds. Nezapomnělo se ani na The Mantle (In the Shadow of Our Pale Companion) a mám takový pocit, že se dostalo i na úplně první desku Pale Folklore. Pro mě Agalloch přesně splnili to, co jsem očekával a byli tak pro mě hlavní hvězdy večera. Jsem moc rád, že jsem tomuto vystoupení mohl přihlížet a když tak člověk přemýšlí jakou atmosféričnost a emotivnost dokáží podat jen v klasickém nástrojovém obsazení patří jim dle mého čestné místo vedle es jako jsou například Opeth nebo Madder Mortem.

To opravdu hlavní nás má ale teprve čekat. Jak jsem již naznačoval, vůbec jsem netušil, co od koncertního vystoupení Novembers Doom očekávat, a tak jsem s napětím sledoval působivé intro během něhož se na pódium

report_290_px1

vyvalil snad dvě stě kilový frontman s takovým elánem, až jsem opravdu zkoprněl. Když se člověk podívá na jeho tělesné proporce, ani se nediví, kde se v něm bere takový hlas (hluboký murmur jak má být). Oproti Agalloch byli Novembers Doom přímočařejší, tvrdší (byl zde cítit velký vliv death metalu) a hrubší, přesto si dokázali zachovat něco z doom metalové melancholie a zasmušelosti (také nechyběly čisté kytarové plochy a procítěné čisté zpěvy). Začátek mě příliš nepřesvědčil, krom prapodivného zvuku kytar zněla první skladba až příliš kolovrátkově a nudně, ale čím více vystoupení pokračovalo, tím více jsem do hudby těchto Amíku pronikal a jejich set mě čím dál více pohlcoval. Byl správně vygradovaný a musím uznat, že to celé mělo krásný spád. Novembers Doom také přijeli jen v klasickém nástrojovém obsazení (piano přivezou příště – to aby mohli splnit přání neustále skandujících fans, kteří si vehementně žádali Silent Tomorrow) a i zde se o vše důležité staraly kytary. Musím říct, že takhle hutný zvuk jsem už dlouho neslyšel a ještě umocněno charakterem hudby byl výsledný efekt opravdu velice naléhavý a těžkotonážní. A ani do třetice se nezapomnělo na čisté vokály, s kterými si obrovitý Paul poradil až překvapivě dobře, z hrubého projevu se dokázal ponořit i do jemných a procítěných ploch, které zvládal stejně dobře jako na deskách. Novembers Doom se sem tam také pustili do čistě melancholických a poklidných pasáží, ale daleko větší důraz byl kladen na razanci a údernost a svým vystoupením ND přesně naplnili to, co si představím pod škatulkou death/doom. Třeba taková Dark World Burden málem celý Black Pes o pár metrů posunula a hlavně díky skutečně monstrózně valivému zvuku působila tak tvrdě, že by kdejaká čistě deathová sebranka mohla tiše závidět. Z trošku jiného soudku zase byla třeba melancholická Within My Flesh. Zazněly i nějaké nové songy a Novembers Doom se

report_290_px2

asi po hodince loučí a nemůžou se nabažit českého publika (evidentně je takto vřelé přijetí zaskočilo a dokonce několikrát požádali o společné fotky s diváky pod pódiem). Vůbec celé jejich vystupování a chování působilo strašně příjemně a přátelsky, zdobil je neustálý úsměv na rtech, vtípky a dobrá nálada a to se pak rázem dobrá nálada přenáší i do řad publika (které bylo dnešní večer fantastické), takže myslím, že nespokojených byste v Black Psu tento večer moc nenašli.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Rozhodně bych si nepomyslel, že se mi podaří živě uzřít zrovna tyhle dvě kapely, ala na druhou stranu... v dnešní době plné možností Evropu brázdí i méně provalené spolky, takže vlastně proč ne!?! Akci jsem měl sice naplánovanou nějaký ten čas, ale díky absenci dovolené jsem byl vázán na milost Shindy Tour Agency a jeho pevně stanovených odjezdů, takže jsem byl smířen s tím, že místo kýžené návštěvy koncertu budu muset tvrdnout v práci. Jenže během dopoledne jsem byl obeznámen se změnou odjezdu, takže rychle mobilizuji síly a ve 14 hodin jsem připraven k odjezdu na už provařené zastávce Exit 165 :-).

Prostory klánovického Black Psa jsou myslím dost známým a k tomuto koncertu nanejvýš vhodným místem. V klubu už probíhají práce v plném proudu, kapely a zvukař chystají vercajk, někdo kalí, někdo hraje fotbálek, tourmanager chystá opravdu rozsáhlé distro. Já volím degustaci jídelního lístku přilehlé putiky, protože za celý den jsem nic nejedl... přítomnost černého psa ochomítájícího se kolem stolů podněcovala myšlenku, z čeho že jsou zde podávané dobroty. Těžko odhadnout, jakou zde můžou mít dnešní kapely základnu, ale zdaleka nic nenaznačovalo tomu, že by si tu měli dát dostaveníčko zahraniční spolky. Během hodiny se však lidé začali trousit a klub byl opticky zcela zaplněn, takže koncert mohl bez starostí započít.

První se chopili nástrojů THURISAZ a že se jednalo o belgický support není náhoda, pořadatelem turné byla rovněž belgická agentura. Chlapci spustili poměrně dost klasický black doom, který se opíral především o sehranost muzikantů a hned tři střídající se pěvce, kdy nezřídka se přecházelo i ke kvalitnímu čistému zpěvu. Klasické nástrojové složení bylo doplněno ještě o klávesy, ale ty nic neměnily na tom, že Belgičani svou práci odvedli sice kvalitně, leč nikterak originálně... roli supportu však zvládli bez problémů a aplaudující publikum předznamenávalo vřelou atmosféru i v příštích chvílích. Obavy o posluchačskou základu se rozplynuly jednak s příchodem dostatečného počtu lidí a druhak díky překotnému nakupování merchandise, kdy lidi dělali doslova jak divý svině :D - to jsem snad neviděl ani u návštěvníků BDM koncertů!

AGALLOCH pamatuji od vydání debutové desky a od toho momentu mi totálně přirostli k srdci, takže by to byl hřích, nevychutnat si tuhle kapelu i živě. Svého času jsem s nimi dokonce dělal rozhovor do SCHIZOPHRENIA zine a ukázalo se, že kluci jsou dost zajímavé a intelektuální osobnosti, především zpěvák a kytarista v jedné osobě - Don Anderson, který se už od začátku mého pobytu v klubu choval dost samotářsky a věnoval se spíše svým věcem, těsně před vystoupením pak zapálil vonné svíčky, což jsem na akci ještě neviděl. AGALLOCH odstartovali hitovkou Falling Snow z aktuální a nutno podotknout výborné desky Ashes Againts the Grain, což vyvolalo příjemné mrazení v zádech a skutečně blažený pocit, lépe než kolega Devil Má Cára to jistě vylíčit nedokážu! Chvílemi se jsem se sice ztrácel v nepřehledném zvuku, ale melancholické melodie mě vždy vrátily do děje. Basák měl neustále oči v sloup a skrze přivřená víčka bylo vidět jen bělmo značící naprosté oddání se muzice. Radost mi udělali také druhým songem z desky The Mantle, která začíná úžasnou vybrnkávačkou.

Nutno pochválit také to, že ani dlouhé kompozice se nestaly nudnými a i přesto, že se jedná o značně klidnou hudbu, muzikanti se občas nechali strhnout k nečekaným pohybům. Na obrovský aplaus a žádání přídavku odpověděli jen suše: "We are not headliner for this night". Pokud bych měl jako zástupce dark metalu jmenovat jednu kapelu, sáhnul bych asi právě po AGALLOCH. Otázkou zůstává, v jaké fázi se nachází jejich progresivní projekt SCULPTURED...

Absenci dánských kraleviců SATURNUS jsem se dozvěděl tak 3 dny před samotným koncertem a dle slov pořadatelů šlo o chybnou informaci ze strany pořádající agentury, takže Hamleti neopustí břehy Legolandu a stanou se tak výhradně domácím supportem, což mi zas tak nevadí, protože pochybuji, že by se nějak překotně hrálo z jejich debutní a zároveň nejlepší desky... věci následující v čele s novinkou mě moc nenadchly.

Chikágské doomistry NOVEMBERS DOOM jsem si oblíbil až s poslední deskou The Pale Haunt Departure a to tak, že jsem si ji pořídil i v originálním provedení. Na pódiu se v potemnělé atmosféře zjevilo několik mohutných postav. Po kláveskovém intru nám světla ukázala opravdové hory a krom miniaturního bubeníka to byli fakt ukázkoví pořezové. Bohužel první dva songy znamenaly, spíš než kvalitní hudební zážitek, tápaní a snahu chytit se nějaké melodie v neidentifikovatelné kouli příšerně navýškovaného a nesrozumitelného zvuku z tranzistorových aparátů. Tohle skutečně trhalo uši a já měl rázem po náladě. Naštěstí se s každým přibývajícím songem zvuk lepšil, když ale zazněl vál Autumn Reflection byl jsem jako v tranzu a ND si mě přetáhli na svou stranu. Z The Pale Haunt Departure pak zazněly minimálně ještě tři další pecky, dvě nové a zbytek průřez starší tvorbou, kterou nemám naposlouchanou. Z celého vystoupení dýchala neuvěřitelná upřímnost a radost muzikantů, že se můžou představit evropskému publiku. Samozřejmě došlo i na nějaké laškování a když basák otočil svůj nástroj a přes celou zadní stranu byla fotka nahé stařeny, dav si tuhle US partičku nadobro zamiloval... chudák zpěvák, dostal záchvat smíchu, že ani nemohl zpívat :D. Obrovské ovace na závěr si vyžádaly ještě přídavek a následnou kalbu s fans. Probíhalo focení, přípitky, debaty.... mezitím se bubeník AGALLOCH solidně namazal a bavil tak celý klub... prostě parádní zakončení!

Bylo vidět, že kapely si to maximálně užily, všude panovala veselá nálada a mě tak napadá, že tahle upřímnost mi občas chybí u BDM koncertů... Nepřijde vám to taky tak?

aktuálně

diskuze