Na Chmelnici jsem dorazil pozdě, takže když jsem přišel do velice slušně zaplněnýho sálu, na pódiu právě probíhala nějaká homoerotická přehlídka bubáků s pistolema u pasu (wtf?) za doprovodu kýčovitejch kláves z playbacku, takže mi chvíli trvalo, než jsem se otřepal a zorientoval správným směrem. Zonarii jsem nakonec přečkal v krytu pípy a zpátky do sálu jsem opatrně vyrazil až v půlce dalších v pořadí Dew-Scented. Staří harcovníci s death/thrashem klasickýho střihu, sem tam inspirovaní evropským Severem, si na malování ani pózy nepotrpěli a do publika se snažili nahrnout hlavně co nejvíc muziky. Překvapivě energickej set s tahem na branku lidi bavil a ani mě neurážel, ale na druhou stranu se nejednalo o nic, co by mě vzrušovalo, takže jsem se ke konci přesunul zpět do chladírny hrdel, kde jsem opět vyčkal až do půlky následujícího setu holandskejch židů z Mezopotámie Melechesh. V sále jsem zjistil, že na tuhle kapelu přišlo docela dost lidí, kteří si ji taky užívali. Kolega Black_Hand odpustí, ale pro mě to byl další epickej heavík, sem tam s dvojkopákem a vonnejma tyčinkama. Ale musí se nechat, že muzikanti působili vyzrále a na muzice bylo jasně znát, že je o dvě třídy lepší, než běžný čajovnový blackmetaly.

Jak je asi patrný, na předkapely jsem nepřišel a jak je obecně známo, koncert dnešní hlavní hvězdy večera Nile záleží vždycky zejména na zvuku a náladě velkého Kárla. Pro důvody zmiňovaný v recenzi poslední desky mi samozřejmě taky záleželo na skladbě playlistu, ale o tom jsme si mohli udělat obrázek z předešlých koncertů v rámci tour (mimochodem už čtvrtého v pořadí k poslední desce), stejně tak jako jsme si mohli udělat obrázek o formě Nile z obrázků na youtube, takže očekávání byla veskrze vysoká, ale pořád s jistou dávkou rezervovanosti. Dosavadní zvuk na Chmelnici nasvědčoval příjemnému překvapení a podle dostupných informací byl Kárl velice dobře naladěn, k čemuž určitě přispěla i velice příjemná návštěva přes 250 platících a zdatná ochranka Karlovo notebooku ;-), takže očekávání se ještě znásobila.

Zvukovka byla dlouhá, Dallas na ni nastoupil v čepci, protože z mně neznámých důvodů oholil svůj monumentální skullet (RIP), ale zvukař se celkem pochopitelně nejdýl věnoval královský baterii George Kolliase. Po asi půl hodině se konečně rozezněly tóny intra a na stage dorazil i pan kapelník - bojovník taekwon-do, nadčlověk i "nový frontman" Chris Lollis. Chris je v kapele na putovní pozici koncertního basáka a vokalisty od roku 2007, ale nikdy jsem nezachytil video, na kterým by měl pozici frontmana uprostřed, pokud vím, tahle pozice tradičně náležela Dallasovi. Jestli se na to bez vlasů necejtí, nebo jsou v kapele nové pořádky a pozice se střídají, o tom jsem se nikde bohužel nedočetl, takže pro mě překvápko.

Na start do prvního útoku proti bezvěrcům nasadili Nile dle očekávání nejlepší a nejúdernější song Kafir! z nový desky a hned zkraje demonstrovali svoji aktuální formu jak v technickejch, tak v atmosférickejch částech a dokonce i muezzin, kterej mě původně na desce vysíral, najednou dostal úplně novej rozměr a podpořil perfektní atmosféru, kterou Nile dokázali vyloudit. Kollias masáží soustavy opakovaně rozbíjel stojan, ale když ho technik definitivně opravil, přestal se vztekat a už jen zavřel oči a zbytek setu odehrál poslepu. Cokoliv si můžete myslet o současnejch Nile, přijít se podívat byť jen na tohohle člověka rozhodně stálo za to, protože přesnost a rychlost, kterou bez jediný chybičky po celou dobu předváděl, jsem asi nikdy nezažil. Viděl jsem dvakrát Hellhammera, ten by se tomu blížil, ale ten nehraje zdaleka tak pestře. Co se týče kytaristů, tak za skvělýho kytaristu je obecně považovanej hlavně Karl Sanders, ale přijde mi, že si kvůli svojí nadváze musel uzpůsobit techniku, takže aby zahrál bez problému pořádně všechny noty (což zahrál), tak hlavně sóla tak trochu šmudlá, narozdíl od Dallase, kterej hraje prakticky to stejný, ale čistě :) Mně osobně to ale rozhodně nevadilo, proplítání a spojování kytarovejch linek jsem si užíval tak jako u žádný jiný kapely, hlavně záverečná pecka Black Seeds of Vengeance je v tomhle naživo naprosto geniální. Chris Lollis zvládal zpěv i basu naprosto bez výtek a i s publikem to docela uměl, ale přirozenej charismatickej vůdce to u mě (a nejenom u mě) není. Oproti americký části tour jsme byli "ochuzeni" o dva songy z Those Whom The Gods Detest (Permitting the Noble Dead... , Dagon leze z díry), jinak byl playlist totožnej. Původně jsem si říkal, že songy z debutu a mojí nejoblíbenější In Their Darkened Shrines, kterou naklikal tlustý Tony, bych vyměnil za jiný, ale nakonec to byly právě tyhle dva (dneska nejpomalejší Sarcophagus ještě o trochu víc), který měly nejlepší atmosféru z celýho večera. Je fajn vidět, že se kapela kořenů nebojí, a že ani v konfrontaci s nima nevyzněj nový songy naživo teple, ale jak jsem už říkal, ty největší heavíky nechali Nile v šatně..

Nile se přes nabitej koncertní program dokázali tvářit, že si hraní užívaj a člověk jim to docela i věřil. A i když to nebyl entuziasmus Immolation, přístup kapely hodnotím velice pozitivně a skryté obavy se nenaplnily. A i když jsem se přes všechnu chválu i já musel nakonec přenést přes to, že Nile jsou konzum, dokázali zahrát perfektní koncert s výbornou atmosférou a s kritikou s tím u mě celkem utřeli prdel. Hail to Osiris! ;-)

 
Setlist:

(Intro) In Their Darkened Shrines, Part I: Hall of Saurian Entombment
01. Kafir! 
02. Sacrifice Unto Sebek 
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask 
05. Ithyphallic 
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick 
09. Black Seeds of Vengeance