Články

přeposlat článek tisknout
Music Infinity: NONKEEN, ANDREA BELFI

Music Infinity: NONKEEN, ANDREA BELFI

  • kdy: 3.5.2016
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Andrea Belfi se představil v nečekané, avšak nikoli nejsilnější poloze. Od Nonkeen jsem nic nečekal a nic nedostal.

Andra Belfi

Andrea Belfi se už u nás vyskytl několikrát, přesto se však o tomto vystoupení dá mluvit jako o prvním plnohodnotném. S Carlou Bozulich hrál na klasické pozici bubeníka, pro Hobocombo platí něco podobného, B/B/S/ je rovnocenná kolaborace a vystoupení na Fluffu, jakkoli fascinující, bylo vše, jen ne regulérní. Do Akropole se tak dost dobře nedalo nejít.

To si zřejmě z odlišných důvodů řeklo i pár stovek dalších jedinců, takže toto Belfiho vystoupení uvidí víc diváků než všechna předchozí dohromady. Na jeho vystupování to však nic nemění. Opět disponuje jen minimalistickou sestavou bicích, které doplňují malé gongy, sampler a pár dalších neidentifikovaných elektronických zařízení, samotnou hudbu jako by však přizpůsobil většímu sálu. Vše je jednodušší, výraznější, situace nedovoluje pečlivou zvukomalbu jako v Rokycanech. Set je vlastně překvapivě čitelný: elektronický podkres, bicí jako určující prvek. Belfi většinu času víří paličkami, hrátek s rytmem či méně tradičního využití soupravy tu je minimálně, ovšem možná díky příliš konkrétně nazvučeným bicím (především činelu; naopak kopák je fajn) je upozaděn ambientní rozměr Belfiho hudby. V zásadě platí, že v bubenických pasážích posluchač lehce přešlapuje, zatímco „experimentální“ jsou stále skvělé. Postupem času však začíná vynikat rytmický aspekt. Belfi zasmyčkovaným kopákem naznačuje techno a k němu dodává další decentní linky. Ve výsledku slušná hypnóza, která se z druhé strany blíží nejodvážnějším experimentátorům s rytmickou elektronikou (Lumisokea). Skvělý set může kazit jen pomyšlení, že Ital dokáže s tentokrát poměrně stabilní až konvenční (na elektroakustiku) barvou zvuku pracovat ještě mnohem zajímavěji.

NonkeenBelfi sklízí mohutný potlesk, zřejmě jej sledovala, a dokonce ocenila plná Akropole, což mu ze srdce přeji. Tato skutečnost však s sebou nese i stinné strány, viz Nonkeen. Hlavní postava tria, Nils Frahm, klavírista/klávesista je emblémem klasiky/ambientu pro masy, přesto se mi daří většinu undergroundové hořkosti ve stylu „na skvělý, originální koncert kapely XY přišlo 15 lidí, proč je tady sakra plno?“ a přistoupit ke koncertu víceméně bez očekávání. Přes přítomnost Belfiho však Nonkeen hrají pouze jakýsi ambientnější ekvivalent barového (downtempo) jazzíčku. Pěkně to houpe, pěkně se to poslouchá a je to naprosto prázdné, takže čekám ještě přes úvodní proslov, a když se ani další skladba nelepší, mizím směrem Žižkostel.

Fotky © Music Infinity

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze