Články

přeposlat článek tisknout
Mournful Congregation tour-poster

MOURNFUL CONGREGATION, ET MORIEMUR

  • kdy: 28.4.2013
  • kde: Praha, Modrá Vopice

Kvalitně strávený večer ve společnosti Australanů, u nichž nikdo nemůže vědět, jestli se k nám přijeli podívat naposledy, příjemně otevřeli stylově nadstandardní Et Moriemur.

Historicky druhé evropské turné Australanů Mournful Congregation jsem nemohl vynechat z několika důvodů. Bůhví, jestli se sem z druhého konce planety kapela ještě někdy dostane, to zaprvé. Skupina navíc začala vystupovat až po 15 letech existence, první štace po Evropě chlapci absolvovali po vydání The June Frost před čtyřmi lety. Tenkrát to bylo turné, jak se patří, hnedle další dvě kapely (Mourning Beloveth, Longing for Dawn), tři kytaristé, pražský Black Pes, hradba zla a nic než zmar. Letos o poznání subtilnější přístup, protinožci si to valí Evropou po vlastní linii a na nikoho dalšího se neohlížejí.

Co je hlavní, tři kytary jako záruka plnohodnotného převedení desek na prkna zůstaly. Jako problematičtější vidím volbu prostoru, kde se vystoupení odehrálo. Modrá Vopice je parádní klub, a to hlavně na prasopaly všeho druhu, kde jde hlavně o to vpálit hudební kulky do těla a nechat je v něm vybuchnout. Nakrmit poslouchače hlukem a nechť zemře. U atmosféričtější produkce je ovšem potíž u aparátu, který je dobrý třeba na grindcore. Nechci apriori hanit, na druhou stranu těžké najít lepší domácí prostředí pro čtyřicet lidí, kteří by nestáli v obřím prázdném sálu. Takže co se týče souboje kladů a záporů je to fifty-fifty.

Jak už bylo řečeno, do Vopice nakonec dorazilo na žánr záhrobního doom metalu krásných osmdesát noh. Na neděli večer, kdy se každý psychicky připravuje do práce, to mohlo dopadnout hůře. Ale odbíjí čtvrt na devět, na pódium leze grupa z našich luhů a hájů, Et Moriemur. Měl jsem tu čest poznat se s jejich tvorbou o něco dříve, první živý kontakt jsem absolvoval loni před Esoteric. Pražští zadoomanci patří k vyznavačům spíše té melodičtější větve doomového stromu. To vůbec není na škodu, jednostranná sázka na brutální kila může skončit parodií na sebe samu. Produkce kvintetu tak působí oproti jiným extremistům ze stejného žánrového soudku jako příjemná relaxace vhodná pro zamyšlení o samotě. V zásadě pozitivní pocit (sic!) z jejich koncertu kazí možná pouze klávesy pouštěné z playbacku. Jinak lehký stylový nadstandard, kluci prokládají melodické momenty tvrdšími riffy, vzniká tak potřebný náladový kontrapunkt. Jen si myslím, že by se to občas chtělo pustit do většího hledání a vytváření nepříjemnějších emocí. Takhle to člověka jen hladí za ouškem, ale za vlasy ho netahá. A že by člověku stály vlasy hrůzou, to nehrozí už vůbec. Ale třeba to tak má být.

Et Moriemur 01

Et Moriemur 02Et Moriemur 03Et Moriemur 04Et Moriemur 05

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Našinci to po zhruba 45 minutách domastí, přestávka netrvá ani čtvrt hodiny a k nástrojům se v pětičlenném složení hrnou Mournful Congregation. Žádné úsměvy a srdečné pozdravy z druhé strany zeměkoule nečekejme, chlapci ve 21:15 bez jakéhokoliv pozdravu do nás začínají hustit svou nemilosrdně pomalou produkci. Prvních několik minut se nese v duchu zvukového zklamání. Žádná hradba žalu, která vás odfoukne ke zdi, se nekoná. Člověk si spíše připadá jako ve zkušebně, z repráků se line syrová garáž. Ale nebuďme škarohlídi, situace se postupně zlepšuje a hlavně, zádumčivá atmosféra táhnoucí se jako med, posluchače pomalu, ale jistě vtahuje do záhrobního světa Mournful Congregation. Vizuálně je to ovšem „na stojáka“, kapela se nehýbe, jak jinak. Kytaristé se hlavně soustředí na hru a přesnost, která je zapotřebí zejména v tichých pasážích, kde je každá sebemenší časová nepřesnost slyšet. Po úvodní Descent of the Flamespřichází The Waterless Streams z poslední desky, která skupinu ukazuje trošku v jiném světle. Riffy i dílčí motivy jsou častokrát protkané ambientním oparem, nápady se nestřídají tak rychle jako na The Monad of Creation, kytary se na sebe vrství, až uvedená věc skončí v totálně nepropustné doomové mlze. Při třetí v pořadí Suicide Choir je už ucho navyklé, mysl naladěná a tělo pomalu se kymácející podle úderů bicí soupravy. Mně nezbývá než obdivovat kytarové umění Justina Hartwiga, který na podladěných základech tvoří nádherné, klenuté melodie, jež celé funeralové dřevině přidává pomyslný záhrobní květ. Co je důležité, skupina působí sehraně, nikde se neobjeví falešný tón, vše je do puntíku precizní, ani hnidopich jako já žádnou chybu nenachází. Po jedné věci z debutu a titulní The Monad of Creation (dvacetiminutová skladba se stejným počtem riffů, což je na funeral doom docela úlet) to ansámbl balí. Na dlouho ne, nepočetný shluk krků si je vyřve nazpět, kapela přidá A Slow March to the Burial a v půl jedenácté je definitivní konec. Paradoxně to rychle uteklo, ale za těch šest písní a 75 minut bylo vše podstatné řečeno. Ještě krátký pokec a čeká mne cesta domů na sever. Shrnuto podtrženo, kvalitně strávený večer ve společnosti těchto Australanů, u nichž nemůžeme vědět, jestli se k nám přijeli podívat naposledy, nebo se tady ještě někdy objeví.

Mournful Congregation 01Mournful Congregation 02Mournful Congregation 03Mournful Congregation 04Mournful Congregation 05Mournful Congregation 06Mournful Congregation 07Mournful Congregation 08Mournful Congregation 09

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze