Články

přeposlat článek tisknout
MOONSORROW, SWALLOW THE SUN, DEBAUCHERY

MOONSORROW, SWALLOW THE SUN, DEBAUCHERY

  • kdy: 19.4.2007
  • kde: Praha, Black Pes

V době, kdy je na poli (asi nejen) tvrdší muziky intenzivněji než v minulosti každý z několika málo nových originálů znevažován myriádami plagiátů, o nichž by se bez patronátu mp3 džungle nikdy nikdo nedozvěděl, je ceněna každá příležitost vidět někoho ze služebně mladších kapel, kdo se na svůj současný post nedostal pouhým napnutím trendové plachty při náhodou správně foukajícím větru, ale systematicky pracoval na svém vlastním rukopisu rozvíjením určitých pevných základů. Někoho, kdo ještě umí hrát "nemoderně" a v "dávno mrtvém stylu" - možná také proto, že má jasno v odlišnostech mezi termíny vykrádání a přínos. Dvě takové kapely si 19. dubna užil plný Black pes.
Němci Debauchery naklusali s úderem čtvrt na osm. Pětice chlapíků, upatlaných od hlav k patám jakože krví, předestřela svůj pramálo zajímavý a ničím z dávno profláklé tvůrčí rutiny nevybočující pohled na old school death. Jejich omalovánky tak zůstaly asi nejmarkantnějším vjemem, který byli schopni návštěvníkovi koncertu nabídnout, i když ani to rozhodně na hony žádným novátorstvím nečpí. Z dramaturgického hlediska bylo jejich zařazení toho večera povedené asi tak jako když Society 1 hráli s Orphaned Land a Paradise Lost, z hlediska člověka který přišel na další dvě kapely pak úplně zbytečné.
Swallow The Sun (když už tomu tak musí být) jsou někdy označováni jako neo-doom. Málokterá škatulka se mi zdá tak výstižná jako v tomto případě. Na bytelné podnože, zasazené zejména v Anglii počátkem devadesátých let, roubují STS svůj vzdušnější pohled na beznaděj, která si ale dobře hlídá, aby se nekarikovala ve vyloženém umírání při housličkách a zpěvu víl. Hlavní aktérky se jmenují Melodie a Harmonie. Vzhledem k tomu, že STS na ně mají výjimečný čich, byl jejich setlist velmi šťavnatý, bez náznaku opakování a nudy. Čili čtyřicetiminutovka jim vyhrazená, v níž samozřejmě stačili náležitě zpropagovat aktuální opus Hope, byla brzo v čudu. Za poznámku stojí snad ještě legrační prvoplánová a neústupná zádoomčivost frontmana Mikka Kotamäkiho, která jako by chtěla nalhávat, že i tenhle druh muziky není z větší části taky jenom zábava. Anebo že by nějaké velké životní trauma?
Moonsorrow mají patentovány rozmáchlé a dramatické, i když v

report_339_px1

podstatě klasicky heavymetalově vystavěné eposy zavánějící potem, krví a přirozeným tělesným pachem nemytých vikingských bojovníků. Většina z nich i podobně vypadá, takže sladění hudební výpovědi a vizuálního zážitku bylo dost věrohodné, občas to svými tancovačkově-festivalovými manýry kazil akorát jeden z kytaristů. Bez nejmenších potíží se poprali s dvacetiminutovými obludami z poslední desky V: Hävitetty a v jimi (včetně přídavku) využité bezmála půldruhé hodině jasně ukázali, kdo je momentálně jedním z nejsilnějších ve střídání epických pasáží s black/heavy sešupy a jedním z nejpřesvědčivějších vůbec, co se zpracování vikingské tématiky týče. Plusem pro ně byl také jak na míru střižený zvuk, intenzivnější a dravější, i když o něco méně čitelný než měli Swallow The Sun.
Pokud by mělo dojít na srovnání těchto dvou žánrově sice příbuzných, ale výrazem a postupově poměrně odlišných skupin, pak asi tak: Swallow The Sun, přestože komornější a uhlazenější, hudebně byli asi o chlup zajímavější, chytlavější a víc jim to šlapalo. Moonsorrow byli víc heavy, měli důraznější tah na bránu, hráli živelněji i za cenu ne vždy stoprocentní preciznosti. Palec namířený vysoko nahoru patří oběma.

GhAALL-ERKhA by mART_in

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze