Nic není definitivního, což si v případě kategorického přechodu Davida Vincenta od Morbid Angel ke Genitorturers v polovině devadesátých let možná málokdo myslel. Nicméně po zdařilé, ale přece jen ne klasické, periodě andělů se Stevem Tuckerem na přídi, je ztracený synek zpět a MA fungují v hodně přesvědčivé formě. Ale popořádku.

Jelikož nedodržení policejní hodiny se v Domovině trestá, důvěrně známé průtahy tentokrát odpadají a s úderem sedmičky se začíná. Balón vykopává Pandemia v černo-červených dresech propagujících nové CD Riven, které se už třese na 12/05. Zvuk zatím nic moc, víc koulovatější než čitelnější, a vzhledem k velikosti a akustice sálu zbytečně narvaný. Hudební náplň klasická, jak ji chebští léta hlásají, tedy ryzí smrtikov, s přehledem zahraný, šlapající a válcující, ale překvapivý, zajímavý a svojský spíš méně než více. Ti, co se cítí patřičně “true” (a je jich v sále hodně :-)) ale musí být spokojeni.
Hatesphere už si vysloužili sound uším příjemnější a za asistence tun paroháčů vysílaných do publika rozjíždí vystoupení postavené na sekanějším

skandinávském pohledu na thrash/deathovou věc, který vokálista Jacob Bredahl způsobem svého štěkotu znatelně sune směrem k HC kolbištím. Dojem přesvědčivosti a celkem dobré druhé ligy, který vane třeba z jejich CD Bloodred Hatred, ale (dneska?) spíš někde pozapomněli a působí coby průměrná skupina surfující na vlně už tak trochu profláknutého trendu.
Pódiové hemžení po skončení dánského nájezdu postupně odkrývá pohled na dominantu v podobě Sandovalovy Pearl baterie a pomalu se blíží to, kvůli čemu dneska dorazila většina z odhadem 400 postaviček, když druhé velké lákadlo v podobě internacionálních virtuózů Necrophagist muselo být ze zdravotně-kondičních důvodů oželeno. Takže dramaticky patřičně vygradované intro, a jízda s Rapture začíná. Zvuk jistě ne ideální, ale akceptovatelný a z celého večera zdaleka nejlepší. Vincent v civilnějším hávu než kašpárek, který se objevoval na fotkách provázejících podzimní zprávy o jeho návratu v rockových periodikách,

kde se podobal spíš příslušníkovi čtyřprocentní skupiny, a evidentně hodně v pohodě. Jakkoli byl Tucker v mezičase jeho důstojnou náhradou, rozdíl je zkrátka znát. Tandem Azagthoth/Norman jako by spolu hrál odjakživa a černá chobotnice Sandoval, ta se s paličkami určitě musela narodit. Bráno je jen z Vincent-éry, tedy do Domination včetně, a i když aspoň pár dalších skladeb z pozdějších desek by si to určitě taky zasloužilo, je playlist hodně blízko přízvisku “Best Of”. Trey se nezapomíná vytáhnout se sólo výstupem, který, pokud už musel být zařazen, zní rozhodně přesvědčivěji než rozpačitá schíza na konci Heretic. Po přídavku tvořeném klipovkou God Of Emptiness a World of Shit (The Promised Land) přichází definitivní šmytec dohadům o pozici na trůnu s logem death metal, byly-li vůbec předtím nějaké. A to, že z Deicide momentálně nezůstal kámen na kameni a Cannibal Corpse (kteří stejně byli vždycky trochu jinde) už delší dobu malinko tápou, v tom nehraje vůbec žádnou roli, stejně tak jako možná subjektivní dojem, že atmosféry lezoucí třeba z některých pasáží Blessed Are The Sick na koncertu dosaženo nebylo.