Články

přeposlat článek tisknout
MARTY FRIEDMAN

MARTY FRIEDMAN

  • kdy: 8.4.2007
  • kde: Praha, Rock Café

Minulou neděli se tu v Praze se svou doprovodnou kapelou zastavil skvělý kytarista Marty Friedman. Jako bývalý člen Megadeth, když vstoupil v řady této kapely, svou krásnou, čitelnou a čistou hrou celou kapelu obohatil, přitáhl k ní tak i další zájem fans a nejen v očích kritiky ji celou pozvedl. Jenže Marty se krom hraní s Megasmrtí a svých prvotních hrátek s ochrnutým Jasonem Beckerem věnuje i sólo dráze a vydal několikero skvělých desek, na kterých se ukazuje v úplně jiném světle.
Tento koncert ale nebyl o tom jít zapařit. Tento koncert ani nebyl o tom jít se podívat na skvělé/ho kytarist(y)u - Martyho totiž doprovázel sám, jak ho Marty publiku později představil, „mástr of prog rock“ Ron Jarzombek, kterýž leckdy samotného Martyho v kytarové ekvilibristice předčil.

report_332_px2

O to ale asi v tomto případě vůbec nejde. Ten, kdo na Martyho koncert zašel, totiž dostal 100%ní porci našláplé rockové kytarové muziky, kterou tu a tam olízly popově sladší náběhy – většinou skladby věnované či složené s určitým cílem, a pak ty tvrdší, téměř metalové, které vlastně převažovaly.
A hlavně v tomto tvrdším duchu se nese Martyho nová tvorba, na kterém byl celý set založen. Vliv na to ale nemá asi jen sám tvůrce, ale také samotná kapela, která vsázela na celkově razantnější pojetí, které vévodil „hrajusrukamanad-hlavou“ zkérovanec Jeremy Colson za bicími (myslím, že nepotřeboval být ani nazvučen, to byly bomby jak z děla), jehož, kytarových heroes znalí, určitě zaznamenali v účinkování se Stevem Vaiem. A zde se Stevovou kapelou shledávám i drobnou paralelu, protože veškerá práce není zaměřena jen na umění samotného hlavního protagonisty, ale vše je střídmě a rovnoměrně zaranžováno na celou grupu a nejedná se tak jen o one-man-show. Podobným způsobem, jakým u Vaie perlí mistr Tony MacAlpine, zde zasahuje právě kapitán Mr. Kitty Jarzombek, i když samozřejmě.. Vai je o něčem jiném a MacAlpine stejným způsobem jako kytaru obsluhuje i klávesové nástroje. Samozřejmě i tak ale o prstovanou podívanou obou kytaristů nebyl ochuzen nikdo a troufám si tvrdit, že nespokojených snad odcházelo pomálu, protože jisté výhrady kohokoli respektuji.
Já sám totiž znám hlavně Friedmanovu starší tvorbu, která se nesla spíše v delších a pomalejších skladbách v art a pompéznějším, filmovějším duchu s vlivem Oldfielda. A na tu jsem se také těšil. Oproti nim nová tvorba kytarového mistra přináší kratší skladby, kterým jde více o výsledek posluchače pobavit a rozjuchat, než pohladit duši. A to se MF také podařilo – myslím, že takový úspěch v Evropě, resp. Praze, nakonec ani nečekal, však odbyt má spíše v Zemi vycházejícího slunce. Friedmanův rukopis ale nová tvorba nese stále. A tak, co se mi podařilo zaznamenat, během téměř 1,5 hodinového bloku, převážně založeného na novince LoudSpeaker (tu jsem i za hezkých 400 Kč koupil), jsme slyšeli titulní nářez Elixir a další čtyři svižné Street Demon, Black

report_332_px1

Orchid, Paradise Express a pátou japonskou Sekai Ni Hitotsudake No Hana. Dále Stigmata*Addiction, z které, stejně jako na cd, přechází Viper, Static Rain a Devil Take Tomorrow. Vůbec největší ohlas ale měla vzpomínka dvou úvodních skladeb Tibet / Angel na prakticky geniální album Scenes, které je vůbec prvním kytarovým albem, jaké jsem slyšel, a tak si dovede představit, co jsem v tu chvíli asi zažíval…
Nicméně, jak jsem řekl, i tak chápu jistou rozpačitost některých z tohoto vystoupení. Ne zklamání, ale rozpačitost ano. Ti, kteří totiž šli hlavně na kytarové virtuozování nebo si naopak trochu poodpočinout u Martyho východních meditací, si odnesli spíše zážitek skvěle fungující a hravé kapely založené na výrazných kytarách a nadupané logické rytmice se skvělým hutným zvukem, což mu nakonec po poslechu aktuálního alba ani nemám za zlé, protože se mi opravdu líbí. Něco takového nám již hodně dlouhou dobu ale přináší třeba Joe Satriani, jenže Friedman má však tu výhodu, že nevydává desku za deskou, a tak nedochází k oposlouchání. A co pokládám za vůbec nejdůležitější, když si nahodile poslechnete Friedmanovy skladby, kteréž neznáte, i bez názvu se vám nejednou podaří uhodnout, jak se některé jmenují, protože prvotní pocit Marty umí vyjádřit krásně. A v tom je jeho přínos a síla. V upřímnosti a umění poodhalit se. A takové bylo i pražské vystoupení.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze