V květnu 2007 jste ohlásili, že vaše nové album vyjde začátkem roku 2012. Udivuje mě, jak jste už před těmi pěti lety věděli, že chcete další album vydat až za tak dlouhou dobu…

To jsme tenkrát řekli? Tou dobou to byl totiž nejspíš jenom vtip… Nicméně, vypadá to tak, že se nám teď ten humor trochu vrátil. Vážně, v té době jsme nic takového neplánovali. Ale vlastně by to tak mohlo nakonec být. Bylo to docela… prorocký.

  
V témže roce jste rovněž anoncovali, že album vyjde u NacroMicro Records. V životě jsem o tomto labelu neslyšela…

To jsi asi ani nemohla - byl to totiž taky jenom jeden z vtipů, co jsme tenkrát zveřejnili. Jeden z těch ne úplně vtipných. (smích) Myslím, že jsme tou dobou přemýšleli o změně labelu. Zatím na nové album s žádným vydavatelstvím smlouvu nemáme; nejdřív jsme chtěli desku nahrát sami a až potom případně nahrávku nabídnout našim oblíbeným vydavatelstvím různě po světě. Snad se někomu bude líbit dost na to, aby ji vydal. Nutno říct, že spolupráce s Vedura Records pro nás byla skvělá. Byli prvními, kteří nám naprosto věřili, takže jsme si vždy mohli dělat, co jsme chtěli. Ale teď si prostě myslíme, že je načase zkusit něco nového.

  
Takže jak je na tom kapela v současné chvíli? Jak v téhle delší pauze mezi alby válčíte?

Je to už dlouho, co jsme něco vydali. Vyloženě něco, co by se dalo označit jako „nový směr“ v naší hudbě, jsme ale začali nalézat až během několika posledních měsíců. Teď o víkendu jsme zrovna měli zkoušky kvůli pár koncertům, které budeme mít ve Finsku na konci března, a podařilo se nám dát do kupy i docela dobrý nový věci.

  
Zhruba před rokem se na vašem Myspace profilu objevila ukázka písničky History of Pop. Jedná se o skladbu z připravovaného alba, kterou jste prozatím ve zkušebně nahráli na mobil…

Byla to vlastně ukázka toho, na čem jsme tehdy pracovali. Taky jsme chtěli, aby vůbec lidi věděli, že pořád existujeme! Navíc, části té ukázky se s největší pravděpodobností objeví ve finální nahrávce, takže posluchači uslyší, jak se v průběhu skladba měnila. Nové věci píšeme dost pomalu; potřebujeme různě měnit téma nebo riff, než jsme konečně spokojení. A když jsou pak všechny skladby nahrané, začneme je přizpůsobovat živému hraní. Takže dokončené nejsou asi nikdy.

  
Co se týče skládání, máte celkem nezvyklou sestavu. Klávesy, klávesy, kytaru/basu, kytaru/basu a bicí. Do nedávné doby ještě housle. Jaké je to komponovat hudbu pro zdvojené nástroje?

Dává nám to spoustu možností v otázce ohledně struktury a aranží. Klávesisté Jari a Pasi jsou hlavními skladateli, nicméně já nebo Mikko taky sem tam něco napíšeme. To, že jsme všichni schopni tvořit, nám pomáhá naše nápady nějakým způsobem variovat. Olli, bubeník, se na aranžích taky nesmírně rád podílí. Všichni se můžeme doslova utlouct po možnosti přispět vlastním nápadem. Jen aby to nakonec znělo dobře. I když to občas znamená původní nápad úplně rozhrabat. Nemyslím si, že to takhle je v každé kapele. Někdy máme nápadů fakt dost – až příliš – a to pak většinou vytvoříme něco nového. Nemůžu si pomoct, ale řekl bych, že jeden člověk by prostě něco takového nevyplodil.

  
Magyar Posse disponují vlastním zvukařem. Jak jste se dali dohromady s Tuomasem?

Jestli se nepletu, seznámili jsme se v roce 2001 v Pori přes jednoho mého kamaráda, u kterého byl tenkrát Tuomas na návštěvě. Tuomas se nakonec ale do Pori přestěhoval a začal spolupracovat se spoustou kapel. Kromě mnoha jiných spolupracuje třeba s kapelou Circle, jednou z vůbec nejlepších tady.

  
Proč vlastní zvukař?

Je pro nás důležité, aby byl u mixáku člověk, který ví naprosto přesně, jak máme znít, a který je schopen to zajistit za jakýchkoliv podmínek, na jakémkoliv místě a s jakoukoliv aparaturou. Je naprosto k nezaplacení.

  
Booklet vašeho druhého alba, Kings of Time, byl vydán v osmi alternativách. Jak došlo k tomuto nápadu?

Napadlo to Herra Ylppöho, designéra bookletu, a klávesistu Jariho, kteří koncept vymýšleli společně. Mimochodem, nejdřív jsme mysleli, že bude každá skladba označena obrázkem, ne názvem, ale nakonec z toho nějak sešlo, takže jsme žádné skladby s obrázky nespojovali.

  
Plánujete udělat nějakou takovou specialitu i na vašem chystaném albu?

Ještě jsme se o tom nebavili. Koncept se ještě pořád vyvíjí.

  
Magyar Posse vznikli v roce 1997 pod názvem The Alibi Of Carlos. Někdy mezi rokem 1997 a 2002 jste se přejmenovali na Magyar Posse, tedy podle názvu nejznámějšího finského vína. Prý jste ho v té době hodně pili. K Finům by mi nicméně seděla víc třeba vodka…

Víno Magyar Posse bylo v době našich tehdejších zkoušek dost běžnou záležitostí. Když už jsme pili tvrdej, byl to většinou rum, brandy, whisky a tak podobě. Nevzpomínám si, že by kdy kdo donesl vodku… No, nebo jsme se tenkrát ožrali tak moc, že si z toho nepamatuju vůbec nic. Těžko říct.

  
Když na to přijde, celkově mi nepřipadáte moc „finští“. Popravdě řečeno, kdybych měla soudit jenom podle hudby, nepoznala bych, že jste ze severu. Řekli byste vy, že je na vaší hudbě něco typicky finského?

Co se týče melodie, přijde mi, že se v hudbě Magyar Posse místy objevuje jistá melancholie, hodně typická pro finskou hudbu. Na druhou stranu, spousta finské hudby, a to především z šedesátých a sedmdesátých let, byla hodně ovlivněna hudbou italskou. Což nás zanáší zas a jen k Enniovi Morriconemu. Ale jenom když je řeč o melodii. Jinak se moc finskou hudbou neinspirujeme.

  
Když už se bavíme o Finsku, jaký máte vztah k finské svérázné kultuře? Co třeba finské speciality - mämmi, kopr, salmiaky? Sauna? Jezera?

Když žiješ ve své rodné zemi, asi o té kultuře tolik nepřemýšlíš. Já jsem strávil celkem dva roky svého života v Číně a je pravda, že když se pak vrátíš zpátky, asi tě to docela do očí praští. Pokud jde o finskou kulturu, saunu mám samozřejmě rád. A taky to, když je léto a já trávím tolik času, kolik je jenom možné, na ostrůvku, co patří naší rodině. Víš, ono to tu není zas tak zvláštní, když má někdo svůj vlastní ostrov. Je tu spousta místa, a tak lidi často mají nějaké letní sídlo. A to je úplně nejlepší věc na světě.

  
Protože je o Finsku všeobecně prohlašováno, že je to země metalu zaslíbená, zajímalo by mě, jaké je to věnovat se ve Finsku post-rocku. Není post-rocková scéna ve Finsku trochu uťápnutá?

Metaloví fanoušci se k nám vždy chovali dost přátelsky. Myslím si, že to má co do činění s určitou váhou, co se objevuje jak v post-rockové, tak v metalové hudbě. Taky si myslím, že se Finové o poslouchání „jiných“ věcí zajímají víc než lidi v mnoha jiných zemích. I hodně finských známějších kapel by se dalo označit za experimentální. Pori je už několik let velmi produktivní, co se „divné“ hudby týče. A všechny druhy téhle „divné“ hudby tu mají zastání.

  
Rozdílnost kultur vás mohla trochu šokovat při vašem prvním turné, kdy vám hned při prvním koncertu v Rize ukradli auto s částí aparatury. To bylo někdy kolem roku 2002. Jak vzpomínáš na tuto událost?

Prvních deset minut jsme cítili jenom naprostou paniku a neštěstí. Potom jsme začali přemýšlet, jak z té situace vybruslit. Shromáždili jsme několik návrhů, opili se a následně strávili noc na policejní stanici. Ukradli nám tu dodávku během úplně první noci v zahraničí! O celou výbavu jsme nepřišli jenom díky tomu, že jsme ve chvíli, kdy se to stalo, zrovna byli na pódiu. Půjčili jsme si debilní Mitsubishi, do kterého jsme naskládali zbytek naší aparatury. Já jsem řídil, ostatní členové kapely se museli kodrcat autobusem. Odehráli jsme v Lotyšsku ještě dva koncerty a pak jeli domů. Bohužel pro nás, v Pobaltí pojišťování aut moc nefunguje… Upřímně, byla to jedna z nejhorších zkušeností, jaké jsem kdy měl. Ale nehádali jsme se. Přijali jsme tu zkušenost jako fakt a snažili se užít si zbytek.

  
Říkám si, že to pro vás mohlo být o to horší, že se ve Finsku prý skoro vůbec nekrade - byty zůstávají nezamčené…

Ano, je to tu docela bezpečné. Ale i tak, ve městech se vždycky zamyká. Kostely se zamykají. I popelnice se zamykají! Asi si to umíš představit…

  
Pár let od vašeho prvního a tedy bohužel předčasně ukončeného turné jste získali dost slušné konexe na Francii. Jak došlo k tomu, že jste začali spolupracovat s labelem OSCILL?

Kluci nás asi našli přes internet a založili label kvůli tomu, aby nás podpořili ve Francii. Dál aktivní nejsou, jen vydali naše druhé album. Jeden z nich, Philippe, za námi minulé léto přijel do Finska a chvilku pobyl právě na našem ostrově. Vlastně jezdí do Finska docela často.

  
Předtím, než jste začali spolupracovat s francouzským labelem, jste hráli především ve Finsku. Jaké to bylo najednou přijet do Francie a hrát před cizím publikem?

Bylo to osvěžující. Ti lidi o nás vůbec nic nevěděli, ale nakonec se námi nechali trochu strhnout. Instrumentální hudba se naštěstí překládá snadno.

  
A jaké to bylo pak, když jste pokračovali do Ruska? Byla například atmosféra na koncertech jiná?

V cizí zemi je to samozřejmě vždy všechno jinak. Ale ne, když hraješ. Když jsi na podiu, musíš prostě hrát a užít si to, nic víc.

  
Někdy na přelomu roku 2007 a 2008 jste se dokonce jako kapela podívali i do Číny. Jak vzpomínáš na tento výlet?

Začalo to vlastně několika kontakty, které jsem získal za svůj pobyt v Číně. Zorganizovali jsme takovou „kulturní výměnu“ s šanghajskou kapelou Cold Fairyland. Oni pro nás zabookovali turné v Číně a my jsme s nimi pak odehráli turné po Finsku. V době našeho čínského turné pro mě už byla Čína známá, ale bylo fajn, že se tam měli šanci podívat i ostatní lidi z kapely. Protože Čína je vždycky jiná a vždycky překvapující. Kluci pak dokonce říkali, že to byl náš nejlepší výlet vůbec, a já jsem naprosto souhlasil. Hraní v Číně je o hodně jiné než v Evropě, ale lidi nás i tak chtěli vidět hrát. Vlastně tam teď máme docela dobrý fanouškovský základ.

  
Pár měsíců po návratu z Číny jste na blogu zveřejnili dost pobouřenou zprávu o jakési organizaci Jaitco. O co šlo?

Sviňská organizace, která se snaží vydělat na cizích jménech. Použili nás jako referenci ve spojitosti s organizováním koncertů pro zahraniční umělce. Od nějaké kapely ze Států, která na tom byla asi stejně jako my, nám přišel naštvaný a podezřívavý e-mail, a to nás vlastně o Jaitco informovalo. Prostřednictvím našeho kamaráda jsme kontaktovali čínskou internetovou policii. Mám dojem, že krátce po tom všem ještě došlo k útoku na naše webové stránky nebo tak něco…

  
Váš zvuk je charakterizovaný jako soundtrackový post-rock. K filmové tvorbě máte velmi blízko. Teď v únoru měl premiéru film Pina od Wima Wenderse, v němž zazní skladba The Endless Cycle of Violence z vašeho debutového alba.

Ano. Pina Bausch tu skladbu používala už v jedné za svých choreografií, takže nakonec skončila i ve Wendersově filmu. Dostali jsme e-mail s předmětem „endless cycle of violence in a wim wenders film“ a zhruba po roce jsme uzavřeli smlouvu. Žádná velká romantika.

  
Dále jste spolupracovali s režisérem Petrim Hagnerem. Můžeš něco říct o této spolupráci nebo o Aldebaran Rising celkově?

Petri je náš kamarád z Pori, přičemž na nějaký společný projekt jsme mysleli řadu let. Pak jsme získali finance a Petri začal na filmu dělat. Byla to fakt zajímavá spolupráce. Film Aldebaran Rising je hodně abstraktní, stejně tak jako hudba, co jsme k němu napsali. Nejsou v něm žádné dialogy, zápletku můžeš pochopit různě. Já jsem z něj měl spíš takový apokalyptický pocit.

  
Mají se nefinští fanoušci šanci k filmu dostat nějakou, řekněme, legální cestou? Nějaká mezinárodní distribuce, účast na festivalech?

Momentálně nemáme v plánu s Aldebaran Rising vystupovat. Film je původně vytvořený k tomu, aby byl součástí živých performancí, takže ani nemáme touhu ho nějakým způsobem vydat.

  
Mimochodem, použila jsem výraz „legální cesta“. V jednom několik let starém rozhovoru ses vyjadřoval velmi pozitivně o sdílení hudby na internetu. Na své stránky jste dali ke stažení živé záznamy a některé studiové verze skladeb, ale i třeba písničky od The Alibi Of Carlos. Máš pořád na internetové sdílení stejný, stejně schvalující, názor?

Ano, naprosto. Jestliže děláme něco, co není určené pro komerční využití, rádi to vydáme zadarmo. Stejně z těch věcí, co jsme zveřejnili, žádné peníze nemáme, takže proč to řešit; prostě naši hudbu nabídneme těm, kdo o ni mají zájem. Pokud jde o CD, na studio a na vydání peníze potřeba jsou, takže ty jsme zadarmo k dispozici nedali.

  
Jak jste se cítili během koncertu, který byl nahráván? Ať už šlo o video na Kulturfestivale 2009 nebo o vaše live CD…

Je nám u řiti, jestli nás někdo při koncertech nahrává. Srát na to.

  
Váš videoklip k písničce Whirpool of Terror and Tention byl tak úspěšný, že v roce 2006 získal cenu Kultapumpeli. Čí je to vlastně dílo?

Kontaktovali nás z Las Palmas Films s tím, že by pro nás rádi vyrobili klip. Poslali jsme jim skladbu a o několik měsíců později byl klip na světě. Viděli jsme jen pár momentů z procesu, jak vznikal. Lidi z Las Palmas Films vytvořili během několika let spoustu hodně dobrých věcí. Nejlepší budeš mít, když je sama zkoukneš…

  
Klip je taky dělán poměrně abstraktně. Co v něm vidíš ty? Jak ho vnímáš?

Řekl bych, že videoklip k Whirpool of Terror and Tention má hluboko uvnitř prostě a jednoduše normální „make love, not war“ myšlenku. A že je jedním z lepších, co se této myšlenky týká. Je to skvělé video.

  
Ke konci pár věcí ohledně budoucnosti. Jaké máte plány?

Teď v březnu odehrajeme nějaké koncerty ve Finsku, potom se chystáme jít do studia a pokračovat v práci na nové desce. Tenhle rok pravděpodobně strávíme zkoušením, pobýváním ve studiu a odehráváním několika koncertů. A potom už budeme připraveni zas trochu proškolit svět…

  
Věnujete se kromě Magyar Posse i jiným hudebním projektům?

Jo, někteří z nás mají taky další kapely. Třeba Pasi hraje v kapele Eleanoora Rosenholm, která právě vydala své třetí album prostřednictvím Fonal Records. Já teď zrovna spolupracuju ve studiu se dvěma kapelami – jedna, ta poetická, se jmenuje Jari Laasasen Valoisampi Tulevaisuus (= světlá budoucnost Jariho Laasanena) a ta druhá, akustická, Sigi Tolo. Taky ty mají v plánu v blízké době odehrát nějaké koncerty. Jari má projekt Autobahn Kommando a Mikko jednou za čas něco zveřejní na internetu pod jménem Rintala.

  
Těch projektů je, koukám, docela dost…

Myslím si, že když děláš muziku, je lepší jí dělat hodně, abys mohla později vidět, co bylo dobré a co bylo špatné. A úplně stejně důležité jako tvořit hodně je tvořit pořád, protože jakmile jednou přestaneš, je těžké znovu začít něco dělat. Přesně to se totiž stalo s Magyar Posse. Nicméně, jedeme dál!