LIVING COLOUR
25. listopad @ Praha, Palác Akropolis

Americká skupina Living Colour silně zasáhla do hudebního dění na přelomu osmé a deváté dekády, když do prostředí plného disko muziky na jedné straně a rozmáchlých rockových gest na straně druhé vlétla jako blesk z čistého nebe. Pod ochrannými křídly Micka Jaggera položil tento kvartet základní kameny stylu zvaného cross-over.
Počátky kapely se datují k roku 1984, kdy kytaristu Vernona Reida (nar. 22.8.1958) , hrajícího toho času v jazz-fusion formaci The Decoding Society, napadlo vytvořit s několika muzikanty vlastní projekt, v němž by se mohl více seberealizovat. Zprvu se ale nedalo mluvit o stálé skupině, jako spíš o sešlosti jamujících hráčů, kteří se velmi často obměňovali. V raných sestavách figuroval mimo jiné i známý jazzový pianista Geri Allen. Zlom nastal, když Reid potkal na jednom večírku zpěváka a herce Coreyho Glovera (nar. 6.11.1964). Poté, co zjistil, že má s Gloverem naprosto stejný pohled na hudbu a na to, co by měla vyjadřovat, následoval jeho rychlý odchod od Decoding Society. Navíc v téže době spolu s novinářem Gregem Tatem zakládal organizaci Black Rock Coallition, která měla za cíl podporovat mladé černé muzikanty a nadobro smazat rozdíl mezi černošskou a bělošskou hudbou v tehdy ještě dost černo-bíle stratifikované hudební Americe. Sám Reid měl ambice navázat na odkaz osobností jako Jimi Hendrix nebo Chuck Berry a vytvořit pravou černošskou rockovou kapelu první velikosti.
Právě na jednom setkání BRC se seznámil s baskytaristou Muzzem Skillingsem (nar. 6.1.1960) a nedlouho potom narazil na bubeníka Willa Calhouna (nar. 22.6.1964) - oba studiové hráče, s nimiž si padl do oka. Začali společně zkoušet a asi po dvou letech, během nichž se, nyní už pojmenovaní jako Living Colour, sehrávali při vystoupeních ve známém Newyorském klubu CBGB, si jich všiml sám zpěvák Rolling Stones Mick Jagger. Zaujali ho natolik, že se rozhodl vyprodukovat jim dvoupísňové demo (obsahující skladby Glamour Boys a Which Way to America), které dopomohlo k uzavření kontraktu s vydavatelskou firmou Epic. Tyto mixy se následně dostaly v nezměněné podobě i na album. V mezidobí podepisování smlouvy si Glover dal krátkou přestávku od kapely, když si zahrál menší roli vojáka Francise v oscarovém filmu Platoon (Četa, pozn, bizzaro) režiséra Olivera Stonea.
Debut pojmenovaný Vivid (v překladu: svěží, sytý, pronikavý) z léta

1988 zní přesně tak, jak předesílá jeho název. Funkující rytmika na pozadí tvrdých hardrockových rifů a nad tím vším klenutý zpěv Coreyho Glovera. Většina desky je tvrdšího ražení, najde se na ní i pár klidnějších míst, kde velmi příjemně vyzní Gloverův soulový hlas, ale také country (Broken Hearts), havajský nádech v podobě Glamour Boys (#31 USA; 1989) nebo rap hostujících Public Enemy v protirasistické Funny Vibe. Milostná Memories Can‘t Wait, je coververzí přejatou od soulového zpěváka Ala Greena.
Už na Vivid se Living Colour podařilo ukázat, že přikládají velký význam tomu, o čem zpívají. Rasová a sociální problematika byla tématem většiny skladeb a přímočaře napsané texty dobře korelovaly s jednoduchou formou a energií hudby. Vzápětí po vydání natočili videoklip k ostré Middle Man, který se ale dvakrát úspěšným být neukázal. Zato ten následující k úvodní Cult of Personality (#13 USA; 1989), v němž se promíchávaly záběry politiků jako Mussolini a Kennedy s koncertem skupiny (ostatně i píseň samotná je uvozena citáty významných politiků a řečníků), začal rotovat na obrazovkách i v rádiích velmi často, což způsobilo rychlé zvýšení popularity a následně dvojplatinovou desku. Obrovský úspěch byl dokonán získáním Grammy za Nejlepší hardrockový výkon v roce 1989 a předskakováním Rolling Stones na jejich americkém turné k albu Steel Wheels.
Další studiová nahrávka Time‘s Up (1990) byla natočena zhruba pouhý rok po Vivid. Písně se nesou v podobném 'vividovském' duchu, atmosféra je také podobná. Ač bylo Time‘s Up kritikou celkem slušně přijato, v porovnání s debutem nenaplnilo očekávání. Ze skladeb stojí za zmínku Elvis is Dead, popisující neutuchající mediální aféry o údajném přežívání Elvise Presleyho v utajení. V ní se objevují i dva překvapiví hosté. Elitní jazzman Maceo Parker se svým saxofonovým sólem a rapující Little Richard. Singl Type se dostal do nejhranější desítky v rádiích a výbušná Time‘s Up se hned po něm bleskurychle vyšplhala z 82. místa do Top 20 a opět vyhrála Grammy ve stejné kategorii jako Cult of Personality rok před ní. Deska zaznamenala obrovský úspěch a původní náklad Epicu 400.000 kusů byl rozebrán do týdne. V dalším roce se Living Colour zúčastnili monstrózního Lollapoza tour a vydali EP Biscuits se dvěma živými verzemi vlastních písní a 4 coververzemi od interpretů ze 70. let. V roce 1992 opustil kapelu Muzz Skillings. Za důvod byly označeny hudební neshody s ostatními členy. Od té doby

působí Skillings jako studiový muzikant v okolí New Yorku a zároveň je leaderem formace Medicine Stick, v níž nehraje na basovou, nýbrž na elektrickou kytaru. Osamocená trojice hned vzápětí sáhla po jiném hráči - ostříleném Dougu Wimbishovi (nar. 22. 9. 1956), toto času členovi Rolling Stones, zaskakujícímu za odcházejícího Billa Wymana. S ním se pustili do tvorby nového materiálu.
Třetí řadové album Stain vyšlo roku 1993 a velké časové rozmezí mezi nahráváními bylo znát v posunu zvuku kapely. Jednotlivé skladby mezi sebou působí více kontrastně, některé z nich se už hrubostí svého projevu dají žánrově zařadit do metalu, zatímco ty melancholické jsou ještě jemnější. To souvisí i se stylem Gloverova zpěvu, pro kterého se zřejmě tříletá pauza ukázala být dobrou volbou. Na Stain se totiž začal pohybovat v mnohem více výrazových polohách. V úvodní Go Away zní velmi agresivně, až to evokuje Eddieho Veddera na raných albech Pearl Jam, a naproti tomu baladická Nothingless je zazpívána velmi tiše a procítěně. Přestože Stain nemělo takový komerční efekt jako její předchůdkyně, dá se podle některých recenzentů považovat dokonce za nejvyzrálejší z celé diskografie Living Colour. Následující rok se při přípravě čtvrtého studiového počinu nebyli jednotliví členové schopni dohodnout, jak si představují další budoucnost hudebního vývoje. Navíc se každý z nich zabýval i jinými projekty, což mělo za následek rozpad na jaře 1995. Ještě před tím ale stihla vyjít kompilace největších hitů Dread a další nazvaná Pride se na pulty dostala pár měsíců poté.
Po rozchodu se Reid, Glover, Calhoun a Wimbish ubírali jinými směry. Will Calhoun hrál nějaký čas v orchestru saxofonisty Waynea Shortera, aby se pak vydal do Austrálie a Afriky studovat domorodou hudbu. Doug Wimbish se vrátil k práci studiového muzikanta a nahrával s věhlasnými umělci jako Madonna, Seal, Joe Satriani nebo Annie Lennox. Corey Glover se rozhodl pro sólovou dráhu, v roce 1998 vydal všeobecně přehlížené album Hymns a k tomu se příležitostně zabýval i hereckou činností. Vernon Reid věnoval úsilí komponování filmové hudby a v lednu 1996 dostal Grammy za nejlepší instrumentální kompozici Every Now and Then. Zároveň založil nový projekt nazvaný Masque, v němž se podle vlastních slov setkává hip-hop, rock, jazz a technologie. Calhoun s Wimbishem k sobě v roce 1996 přizvali zpěváka a perkusistu Vinxe a vytvořili lehce alternativního drum’n‘bassové trio Jungle Funk. O dva roky později vyšly další dvě kompilace největších hitů Play It Loud! a Super Hits, přičemž na obou z nich se objevila verze Hendrixovy Burning of the Midnight Lamp. Mezitím se ale Calhoun a Wimbish dohodli s Gloverem a začali čas od času společně vystupovat po klubech v okolí New Yorku pod hlavičkou Headfake Sound System. Když se k nim pak při vánočním vystoupení v CBGB roku 2000 přidal i Reid, dalo to vzniknout fámám o reunionu Living Colour. Ty se potvrdily poté, co kapela ohlásila turné během následujícího léta.
Dva roky nato (2003) došlo na čtvrtou řadovou desku Collideoscope, po níž devět let toužily davy oddaných fanoušků. Práce na ní trvala rok a půl a jedná se nepochybně o jejich nejexperimentálnější a zároveň posluchačsky nejnáročnější album. Funkové názvuky jsou tatam (doby minulé evokuje jen Flying) a spíš, než aby se kapela

ohlížela zpět, svým současným pojetím fúzuje alternativní metal, dub a elektronické samplované plochy. Na nahrávce se kromě 13 autorských písní objevují dvě coververze - Back in Black kapely AC/DC a velmi osobitě podaná Tommorow Never Knows od Beatles. Liverpoolskou čtyřku připomene ještě skladba In Your Name v níž zazní zakomponovaný motiv z Come Together.
Kromě toho, že se v současnosti všichni členové věnují dalším činnostem: sólové dráze, dalším kapelám či session hraní, zůstávají Living Colour velmi intenzivně koncertujícím tělesem. Collideoscope navíc nebylo hodnoceno nejhůř, a tak vše nasvědčuje tomu, že v případě Living Colour se jednalo o jeden z těch zdařilejších comebacků, což potvrzuje i aktuální čerstvá deska The Chair in the Doorway, kterou Living Colour 25. listopadu pokřtí přímo v Praze, a v Paláci Akropolis!