Články

přeposlat článek tisknout
KYLESA, SIERRA, JAGGED VISION

KYLESA, SIERRA, JAGGED VISION

  • kdy: 10. 1. 2014
  • kde: Praha, Rock Café

Od prvních momentů, kdy Kylesa udeřila do nástrojů, bylo zjevné, kdo byl na programu jako hlavní artikl. Mezi skladbami se toho sice moc nenamluvilo, ale oboustranná přízeň byla až hmatatelná. Koncert velmi povedený.

setlist KylesaV pátek zavítala americká sludgemetalová KYLESA do Prahy, aby zde zahájila své aktuální evropské turné, které pojede na podporu poslední řadové desky Ultraviolet. Stigma první štace, jako teprve té rozjížděcí, bylo však hned od prvního momentu jejich setu rázně smeteno a celý večer pro mne představoval velmi příjemný zážitek, byť bych si zřejmě přál vidět v pozici předkapel něco výživnějšího. Takže, jak to všechno probíhalo?

V průběhu setu hardcoreových JAGGED VISION se prostor uvnitř Rock Cafe teprve plnil, a protože tahle parta neoplývala zrovna nápaditostí, byl to akorát tak čas stihnout prohodit pár vět s několika známými. Z toho, co jsem viděl, bych snahu prvních předskokanů zhodnotil asi takto. Pětičlenná norská smečka sice působila, jakoby dávala do svého vystoupení všechno, ovšem výsledek nebyl jaksi úměrný onomu úsilí a zaujetí. Jejich štěkavý hardcore byl dokonce natolik jednotvárný, že kdyby kapela odehrála v průběhu své půlhodiny šestkrát po sobě pouze jednu skladbu, nikdo by si toho ani nevšiml. Velmi slabý monotónně uřvaný zpěv a v jeho pozadí podlazený kytarový vál, který přejížděl z old-school houpavých nájezdů po občasnou metalcoreovou vyhrávku, asi tak nějak by se to celé dalo charakterizovat.

Byť následující stoner/doom rockeři z kapely SIERRA nebyli žádným zázrakem, šlo určitě o zlepšení. Rozhodně se na část jejich setu dalo koukat a vychutnat si ho, škoda jen, že kapela nadějné fáze střídala s abstraktním hlukovým bordelem, jenž zřejmě sloužil k tomu, aby byl vyhrazený pódiový čas zaplněn. Ve chvílích, kdy trojice (klasická sestava - kytara, baskytara, bicí, přičemž kytarista a tahoun trojice zajišťoval i zpěv) vyrazila vstříc skladbám se zpěvem a výslednou gradací, bylo vše OK, naopak při nesmyslných hlukových stěnách a protahovaných hutných vazbách nešlo dělat nic jiného, než zvažovat odchod na bar. Něco málo přes dvě stovky příchozích už se srocovali v prostoru před mixážním pultem, který byl před vystoupením hlavních hvězd obstojně zaplněn.

Kylesa - Laura PleasantsOd prvních momentů, kdy pětice KYLESA udeřila do svých nástrojů, bylo zjevné, kdo je dnes v Rock Café na programu jako hlavní artikl. Zvuk získal průraznost, a i když zpočátku občas přešel do přeřvaných fází, měl jsem pocit, že byl v průběhu setu velmi dobře vyladěn a ukočírován. Hrál se reprezentativní průřez většinou jejich tvorby, přičemž logicky převažovaly songy z posledních alb. Namakaná morda Unspoken hned zkraje koncertu, konkrétně druhá v pořadí, vrhla návštěvníky do strhujícího reje neučesané metalové hudby. Kapela však potvrdila, že má podobných hitovek ve svém arzenálu povícero, a tak ze čtrnácti zde odehraných kousků (koncert trval velmi rozumnou hodinu a nebyl krájen téměř žádnými proslovy) se hned u poloviny z nich dostavilo nečekané a velmi příjemné mrazení za krkem.

Celé vystoupení mělo zkrátka vše potřebné, co od klubového vystoupení metalové kapely žádám – tedy, dokázalo posluchače vtáhnout i roznítit vášně. Phil Cope, byť působí jako nějaká šedá eminence, zřejmě zastává roli lídra kapely. Jemu příslušel onen hutný riffový kytarový základ a také vokály u většiny rychlejších punkovějších momentů, naproti tomu Laura Pleasant je prototypem pravé classicrockové kytarové hrdinky. Její smysl pro melodiku, celkovou výstavbu skladeb a do nich umístěných výrazných kytarových vyhrávek a sól, tedy smysl pro celkové zkrášlení a zlidštění tvorby kapely prostě žeru. Včetně její pódiové prezentace, kdy se do songů vyloženě pokládá a opatřuje je nekonečnou kytarovou extází. Mezi oběma lídry se ještě pohyboval vcelku nezajímavě působící basák a za nimi dvojice bubeníků, jakožto prvek, o jehož smyslu dosud nemám ani potuchy. Osobně a velmi rád bych jednomu z nich doporučil, ať jde na svačinu, a druhému promluvil do duše, aby ze sebe jako ten upřednostněný vytřískal maximum. Ale abych už zbytečně nekrafal, koncert to byl prostě velmi povedený.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Desátým dnem prvního měsíce v roce začalo evropské turné pro rok 2014 kapelám Kylesa, Sierra a Jagged Vison. Headliner turné Kylesa si tentokrát jako support vybrali dvě odlišné kapely jak stylem hudby, tak i rodnou zemí. Spojuje je vlastně jen hlava Kylesy, Phillip Cope, který s nimi prožívá radosti a strasti ve studiu. První koncert tohoto turné se odehrál v Rock Café, kam přišla celkem slušná řádka fanoušků.

Zbytečný kecy o tom, jak je to v Rokáči krásný, jaký tam točí pivo a jak hezká nebo nehezká byla holka za barem, si tentokrát nechám pro sebe, protože reportujících bude určitě víc a nerad bych tlachal zbytečně. Tak rovnu k věci.

První, kdo ten večer hrábnul do strun, byli norští JAGGED VISION. Přiznávám, že jejich tvorbu neznám a upřímně asi ani nepoznám. Zhruba po třech skladbách jsem byl plnej a vyběhnul jsem na vzduch. Ty tři skladby mi ukrutně připomínaly krajany Kvelertak, akorát o něco hloupější. Navíc dost bídnej zvuk ničemu nepomohl. Kvůli tomu jsem dnes určitě nepřišel. Nevadí, pokus číslo dva. O něj se postarali Kanaďané SIERRA. Svěží jižanský melodie se míchaly s psychedelií, za vším trochu pokulhával zpěv, ale postupem setu se zpěvák, zdálo se, rozezpíval. Zvuková katastrofa se tak úplně nekonala a já byl naprosto nadšenej. Sierra měla to, co jsem u předchozí kapely nenašel, a k tomu řádnou dávku navíc. Za připomínku stojí propracovaná sedmiminutovka Little Smoke, která je vrcholem debutu Pslip. Na tomhle žánru silně ujíždím, a tak se nikdo nemůže divit, že mi spokojenost dovolila pochybovat, zda KYLESA předvede něco víc.

KylesaPředvedla. Připravit nástroje, nastoupit, zapojit. Pozdrav v podobě pár slov, na intro se tentokrát sralo. Nekompromisně jsme hned ze začátku dostali naloženo skladbou Scapegoat. Energický vystupování, hudební profesionalita, muzikantská zručnost. Ta show musela bavit i naprostýho antikylesáka. Hodinka, kterou nám kapela propůjčila, byla narvaná vším. Emocemi, nervy drasajícími psychedelickými chvilkami, na druhou stranu si člověk mohl slušně zapařit. Já se kotli vyhnul, raději jsem se nechal smést vlnou atmosféry, nenapodobitelné chvilkové euforie, kterou nabízí jen Kylesa. Hrálo se převážně z posledních tří desek, velmi mile mě překvapilo, že se do setlistu dostala skladba Bottom Line z alba To Walk a Middle Course, což je deska, z který většinou Kylesa moc nehraje. Co se týče aktuálního alba Ultraviolet, mohli jsme slyšet tři skladby, který živě zněly moc dobře, až mě to zaskočilo. Donutilo mě to dát desce, která mě moc nezaujala, další šanci, zkusit se proposlouchat k dosud neslyšenýmu. Dav si nakonec vyřval přídavek a pak už byl konec. Opakuju, precizně zvládnutej set, mezi skladbami se toho sice moc nenamluvilo, ale oboustranná přízeň byla skoro hmatatelná. Zbývalo se vyfotit s Laurou, najít a strhnout plakát, kterej mi už teď hyzdí zeď, a hurá do víru noční Prahy.

Můžeme se přít o to, kdo, kdy a jak zahrál líp, v čem bylo tohle vystoupení slabší nebo úplně slabý. Pro mě je ale podstatný jedno. Přišel jsem se kouknout na sludge-metalovou nálož, dostal jsem něco daleko obsáhlejšího. Kylesu jsem měl možnost vidět čtyřikrát, z toho třikrát na festivalech. Počtvrtý, už konečně v klubu, mi nabídla další rozměr jejího soundu, další rozměr chápání jejich muziky. Lituj ty, kdos nepřišel.

aktuálně

diskuze