Články

přeposlat článek tisknout
Into the Abyss Fest 2019

Into the Abyss Fest 2019

  • kdy: 10. května 2019
  • kde: Polsko, Wrocław, Zaklęte Rewiry

Nebýt Sabbath Assembly, asi bych odjížděl s pocitem mírného zklamání, neb i přes dobré koncerty Godflesh (a i Messa) jsem čekal ještě víc.

Zaklete RewiryPo půl roce zase do Wrocławi, tentokrát pro změnu na metal. Into the Abyss je dvoudenní klubový festival, letos se konal počtvrté. Část výpravy s mIZZYm vyrazila i na první den, mě a Týnu s výjimkou Merkabah na páteční soupisce nic moc nezajímalo. Vstupenky se daly koupit i jen na jednotlivé dny, takže jsme investovali pouze do soboty. Hlavním lákadlem pro mě byli Sabbath Assembly, jejichž turné se naší zemi zatím vyhýbají, a Godflesh, které jsem v klubu ještě neviděl, celkem jsem byl zvědav i na Khost a Messa.

Festival se konal v komplexu zvaném Zaklęte Rewiry (odkaz na knihu H. Worcella/film J. Majewskiho?), 10 minut tramvají jihovýchodně od centra. Jde asi o bývalou továrnu, poměrně prostorný objekt, který mi nejvíce připomínal pražský Abaton. Rewiry jsou ale o něco útulnější, několik místností polština rulzzbylo i docela pěkně vyzdobeno v řekněme psychedelicko-dystopickému duchu (malby, kování atd.). V přízemí byla šatna, několik míst na sezení a menší Experience stage, v prvním patře byly stage dvě - hlavní, větší Abyss a menší Ritual. Mezi nimi několik chodeb se schodišti a dalšími meziprostory (zpočátku jsme tam trošku bloudili a to i s mapkou, kterou jsme vyfasovali u vstupu) využívanými jako chill-out zóna s merchem, bar a kuřárna. Zde byl i chvályhodný dostatek míst na sezení, byť na odpočinek zrovna moc času nebylo. Koncerty na Abyss a Ritual stage na sebe buď bezprostředně navazovaly, nebo se i o pár minut překrývaly, na Experience jsem se ani nedostal, nebyl čas. Skloubit přebíhání mezi pódii ještě s nějakým tím pivem (v sobotu mj. celkem pitelná pšenice, v pátek byl prý výběr lepší – mangová IPA atd.) bylo poměrně náročné (ještě, že tam hráli ti Revenge :)).

KhostKHOST jsem viděl jen asi posledních 20 minut (nějak jsme prostě nestíhali), takže těžko soudit celek, ale ty cca 2,5 skladby co jsem viděl – no, spíše mírné zklamání. Nebylo to špatné, bylo to fajn, ale chtělo to ještě hlasitější a (hlavně) drtivější zvuk. Samply a elektronika mi přišly vyloženě potichu, kytary docela ok, ale jejich godfleshovský (resp. nejblíž to má asi fakt ke Greymachine) industriální (drone/)doom si žádal ještě větší masivnost, aby mohl fungovat naplno. Také vokál mi přišel takový nevýrazný a celkově jsem postrádal tu nepříjemnou atmosféru, jako na deskách. I odezva publika byla vlažná.

RevengeREVENGE zní z nahrávek až tragikomicky (v přirovnání k raným demům Agathocles je skutečně jen malá nadsázka), ale občas pár skladeb pro zasmání – proč ne? Taky jsme díky jejich setu, který začal ještě před koncem Khost, měli alespoň chvíli čas posedět u piva. mIZZYho vychvalování jejich živé produkce a zvědavost, jestli na tom přece jen něco není, mi nedaly, tak jsem se na pár skladeb kouknout šel – a… bylo to snad ještě horší než z desky! :) Dobře, ne úplně všechno - vokály nebyly až tak retardovaně legrační jako na nahrávkách, hlavně kytarista řval celkem obstojně. Ale jinak tupota a nuda. Asi to bylo i zvukem - ještě mdlejší a zahuhlanější než na deskách, neřezal, mohlo to být i víc nahlas. Někdy ani nešlo poznat, co tam vlastně přesně hrají (možná to bylo vlastně dobře), ale když šlo - takhle hloupoučký a bezzubý riffy („“?) se jen tak neslyší. K tomu nesmyslný pidlikací sóla. Ani sypačky nic moc, zanikal totiž rytmičák. Obecně vzato, nemám nic proti (některým formám) jednoduchosti/primitivismu (to bych neměl rád Godflesh), ale musí to mít alespoň nějaký nápad, náboj, energii, tlak, atmosféru, cokoliv... Tohle že má být ta hyperagresivní, válečná, barbarská anihilace? K smíchu! Vlastně ani to ne, bylo by to jako se smát retardovanýmu vozíčkáři. No, ale kucí pod pódiem se v kotli vyblbli, to zase jo. Přes otravný blikání světel a stroboskopů se na to ani koukat nedalo, takže pryč. Právě včas, Revenge v tu chvíli rozjeli relugérní tupací gore grind.

MessaMESSA měli ze všech kapel nejvyváženější zvuk. Čitelný, průrazný, poměrně mohutný i drtivý. Jejich doommetalové riffy nejsou kdovíjak originální, nápady tam ale (většinou) jsou, a i díky zmíněnému zvuku to tlačilo solidně. Druhou složkou jejich hudby jsou pasáže, kdy se kytarista přesunul k Fender Rhodes pianu a v těchto místech to znělo jako Bohren & der Club of Gore (bez saxofonu) se zpěvačkou. Její vokál v těchto klidnějších částech trochu připomínal Charlottu z Kilimanjara. V doommetalových pasážích Sara zpívá více „vypjatě“, místy na hranici s křikem. Částečně je v jejím hlase cítit starý blues/jazz a samozřejmě „occult rock“ á la Coven, ale některé linky mi přišly až moc vlezle „popové“ (resp. jsem z nich měl takový ambivalentní pocit, jakože ještě spíš jo, než ne, ale Týnu tyhle místa vytáčela natolik, že odešla). Ale zpívat docela umí, to jo. Zazněla Leah z loňské desky, New Horns z debutu, nejlépe na mě naživo zapůsobila asi She Knows / Tulsi, v jejíž druhé půlce došlo i na urfaustovskou sypačku s bubeníkovým jekotem. Na závěr Hour of the Wolf – na začátku celkem pěkné, basové, vybrnkávací „sólo“, i celá první, klidnější část je fajn, ale pak se to zvrhne v nezajímavou hoblovačku, takže to balím ještě před koncem. Škoda, že nebyl čas na Snakeskin Drape, kterou jinak také hrávají. Celkově - ne vše mi sice úplně sedlo, kytarista to taky občas trochu kazil nějakým zbytečně dlouhým sólem postrádajícím silnější nápad/myšlenku, ale větší část setu mě bavila.

GodfleshNa GODFLESH byl celkem nával (cca 800-1000 lidí?), ale povedlo se mi urvat ještě slušné místo zhruba ve třetině sálu. Oproti předchozím koncertům na Brutalu, které jsem viděl, zvolili birminghamští továrníci vyváženější průřez tvorbou. Sterile Prophet (ze Songs of Love and Hate) je (na jejich poměry) poměrně svižná věc a mohl by to být dobře nakopávací otvírák, ale takové dvě třetiny jí dost kazila přebuzená basová koule slitá (asi) z nekonkrétní baskytary a kopáků programovaných bicích, naopak rytmičák nebyl slyšet skoro vůbec, kytara taky málo řezala. Zvuk se postupně zlepšoval, ovšem - a to byl problém, který přetrval po celý set – nebylo to dostatečně nahlas. Takhle - co by jiné kapele v klidu stačilo, je u Godflesh prostě málo, jim až přepálený zvuk zkrátka svědčí. Především kvůli tomuhle faktoru to byl jejich nejslabší koncert, který jsem viděl, zvláště ve srovnání s prvním vystoupením na BA (tam šlo i o moment překvapení). Což neznamená, že by mě nebavili, jen to zkrátka nebyla až taková nálož, jakou jsem čekal. Vyznění některých skladeb mě naopak příjemně překvapilo – např. válcující drtikol PredominancePure měl i s relativně slabším zvukem naživo podstatně větší sílu než z desky, Anything Is Mine (Selfless) šlapala též dobře a trochu překvapivě mě z celého setu asi nejvíce rozkývala Post Self z poslední desky, zvláště díky té dubové, houpavé rytmice. Kupodivu moc nevyzněla doomová Merciless (vykopávka ještě z časů Fall of Because), nějak na mě ten zmar úplně nezabral, ovšem nevěřícně jsem zíral, jaký i na ní Poláci rozjeli až absurdní moshpit. Melancholický Messiah s tou basovou vyhrávkou byl taky fajn. Justin řve pořád parádně, zpěv taky v pohodě, docela pařil a je z něj pro změnu mánička. Na poslední 2-3 skladby jsem se zkusil přesunout až dozadu za zvukaře a zjistil, že tam byl zvuk o něco hlasitější (!) a ostřejší, byť bych se pořád nebál přidat. Ale i kdybych to zjistil dřív, těžký výběr – blíž ke kapele nebo hlasitější zvuk? Končilo se s Like Rats, která mě tentokrát kdovíproč až tak nebavila, a tak jsem se už v půlce přesunul na Ritual stage, se zbytečnou obavou, že bude na Sabbath Assembly narváno.

Sabbath AssemblySabbath AssemblyNa SABBATH ASSEMBLY jsem se sice těšil, tak napůl ale počítal s tím, že to třeba naživo nebude fungovat, zatímco Godflesh měli být (skoro) jistotou. Nakonec to dopadlo trochu jinak, SA mě dostali víc. A to i přesto, že k vysněné dokonalosti jejich setu ledasco chybělo. Předně – můj ideální setlist by převážně obsahoval jiné skladby, než hráli. Mám od nich radši ty doommetalové a vybrnkávané atmosférické „balady“, SA ale z větší části vsadili spíše na svižnější, heavy metalovější kusy z posledních tří desek. Jamie Myers má na nahrávkách často vokální linky zdvojené, nebo i ztrojené, naživo si tedy musela vybrat jen jednu z nich (většinou tu hlubší, což oceňuji), nicméně tu kterou zpívala, uzpívala skvěle, čistě. V pár místech jí doplňoval basák Alex Weber (z Exist), tu více, tu méně vhodně. Z neznámého důvodu s kapelou na tour nevyjel Ron Varod (Hufnagel říkal, že sám přesně neví proč), druhá kytara tam místy chyběla, i když některé kytarové linky suploval Alex na baskytaru – třeba i vybrnkávaný začátek Sharp Edge of the Earth vyzněl v téhle úpravě pěkně. Zvuk byl poměrně dobrý, čitelný, byť mohl být vyváženější (bicí trošku míň, zpěv a kytara trošku víc) a mám pocit, že byli celkově snad i víc nahlas než Godflesh (až zbytečně). Ale zase měl díky tomu ten jejich divný, pokroucený heavy/doom metal/psych/prog rock grády – ty tomu dodávaly i perfektně nazvučené bicí Davida Nusse, vyniklo zvláště jeho časté, dynamické využívání přechodu a kotle. I když skuhrám na setlist, tak mě nakonec bavily téměř všechny skladby, snad jen s výjimkou Solve et Coagula – do rádia asi dobrý, ale mě to nebere (no, ta prostřední část je fajn, ale jinak…). I v tom jejich heavíku jsou totiž zajímavé pasáže a super nápady, Kevin není jen disharmonik, má cit i pro harmoničtější vyhrávky a sóla – v kterých ovšem není ani jeden zbytečný tón navíc (což třeba o kytaristovi z Messa říct Sabbath Assemblynemůžu – viz. výše). A hlavně – ten zpěv! Příjemným překvapením ke konci byla klidnější And thePhoenix Is Reborn z debutu, v lehce upraveném, ale povedeném provedení. Nejlepší skladbu si ale nechali až na závěr – doomová „hitovka“ I, Satan! Nadšení a zimomriavky! Hrálo se: určitě Shadows Revenge, Ave Satanas, Worthless, Solve et Coagula, Sharp Edge of the Earth, And the Phoenix Is Reborn, I, Satan + v prostřední části setu ještě 1, nebo 2 další (myslím, že The Serpent Uncoils a/nebo Hymn of the Pearl, ale nejsem si už jistý). Pak jdeme ještě s kapelou pokecat, mj. s „Pištou“ Hufnagelem probírám možnost jeho maďarských kořenů (viz. Smolíkovi, ale asi ne, prý spíš v Německu), vyzvídám, jestli se něco nového neděje v Gorguts – zatím prý ne, ale snad se to ještě letos rozhýbe (doufal). Fajn pokec, sympaťáci. Potom ještě (konečně) nákup vinylu Quaternity a odchod.

Nebýt Sabbath Assembly, kteří mě i přes nedostatky nadchli, tak bych odjížděl s pocitem, že to za ty prachy a cestu asi ani nestálo. I Godflesh (a i Messa) byli vlastně celkem dobří, ale vzhledem k tomu, že jsem je už 2x viděl v lepším nastavení, bylo to spíš trochu zklamání.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze