V pražském Crossu opět bloudily metly. Jeden z nejautentičtějších pražských klubů představoval jednu ze zastávek v rámci The Faceless tour. Jeho hlavní protagonisté „hamburgeropožírači“ Mucopus a „žabopožírači“ Inhatred, kteří nahradili původně avizované Happy Face, v minulém týdnu absolvovali hned 5 vystoupení po českých luzích a hájích.
Nutno říci, že ačkoliv se nepovažuji za metlu a v labyrintu zvaném Cross už jsem nějaký ten koncert probloudil, neopomněl jsem se zamotat ani tentokrát. Naneštěstí zrovna během setu věhlasné Kombuchy, jehož začátek jsem strávil hledáním směru, z něhož se valí hluk. Užití tohoto slova je namístě, takhle brutální zvukovou lavinu jsem v souvislosti s touhle zběsilou smečkou ještě neslyšel. Bylo znát, že zvukař už má s tímhle alko-agro-negro-drogo uskupením mnoho zkušeností, což přineslo řádné nakvašené ovoce. Pokud však máte v úmyslu svůj mozek rozšestit a poslouchat šest naprosto rozdílných instrumentálních a vokálních (!) postupů, vězte, že s největší pravděpodobností neuspějete a v celém tom sofistikovanému bordelu se utopíte jako vosa… v kombuše. Nadhled, Pepek, houby, pot, bordel, vivrlata, chaos, zaťaté zuby, nadhled, emoce a Cross. Nadechnout! V málokterém klubu mívá vystoupení jednoho z nejoriginálnějších českých uskupení tak výraznou poetiku jako zde. A když se před podiem objevil ninja s „nunčaky“, nevěděl jsem, jestli umřít smíchy, nebo hrůzou, že mi jeho hračka uletí do obličeje… kéž bych už tehdy věděl, že onen nástroj byl z molitanu. Škoda jen, že na notoricky známé švédské zaklínadlo „visa kuken“ už Pepek nereaguje, tentokrát zůstal úd v kalhotách. Zdá se, že jednotliví členové po několika letech onanování získali smysl pro kolektiv a pokud hoši učiní nejzodpovědnější tah v historii své kapely a nahrají ono kýžené EP, nebojím se takovou události označit jako jeden z nejdůležitějších počinů na české tvrdé hudebné scéně. Kombucha je prostě nevšední zážitek.
Oddech. Vyvětrat sluchovody na čerstvém vzduchu a opět na věc. Na scénu přichází Alienation Mental s o trochu méně výraznými ambicemi pocuchat vám mozkové buňky, přesto nečekejte, že vás zrovna oni budou šetřit. Toto svérázné vystoupení u nás již značně proslulé death-grindové smečky bylo mým diváckým debutem. Největší dojem na mě zřejmě udělal rychloruký bicmen, jehož ruce byly vidět jen tak „napůl“. Na tvorbu těchto harcovníků sice žádný expert nejsem, ale pokud se nemýlím, z kontroverzně přijaté novinky zaznělo jen několik kousků, přičemž se dostalo na ty rychlejší. Kapela zjevně vidí hlavní těžiště ve své starší tvorbě.
Na dlouhé ladící pauzy se tu nehraje. U nás již poměrně proslulá death-core brutalisimo banda Smashed Face s hlavním pořadatelem celého minitour Shizofredem v čele přijela představit svou letošní novinku. Virulent Procreation je asi to nejvyzrálejší, co tihle švarní šohajové z okolí Brna natočili. Především I Despise You, před níž Fred nikdy nezapomene zdůraznit její ekologickou tematiku, patří k mým nejoblíbenějším. Jeho hlasový fond se pohybuje od klasických „vtahováků“ (během setu mě napadlo, že by si Fred mohl přivydělávat jako hovnocuc), deathových řevů až k HC pojetí. Smashed Face rádi moshují, což se dobře projevilo pod podiem, kde se stihl vytvořit řádný kotel. Bohužel až příliš násilný tanec vyháněl nejednoho posluchače dál od podia a i na mě to bylo v podání stokilových hromotluků trochu moc.
První ze zahraničních řezníků Mucopus mohli mnohé zaujmout výrazným frontmanem, jehož hlavní devizou určitě nebyl stolní fotbálek, zato velmi rád rozohněně pobízel publikum ku zpěvu a tanci. Bohužel jeho až příliš pózovitá prezentace ve stylu „let’s make fucking noise“, jak to mají v USA rádi, v mých očích jinak povedenou a hlavně pohyblivou show trochu srážela dolů. Mucopus vás rozbijí v rytmu drtivého moshe, stejně tak vás nechají „rozsypat se“ na malé kousíčky, to vše obohacené o zvláštní rytmiku, která ve mně někdy evokovala tu Gorguts, tam zas jiné moderně laděné „smrtící“ spolky z amerického kontinentu. Hlasové dispozice vokalisty Adama jen tak něco nerozhodilo. Co ale vzbuzovalo v mých očích největší údiv, byl projev basisty. Jeho jazzová ekvilibristika mi naprosto vyrazila dech. Bublavé vlnky, jež nechal vznášet se vzduchem, si žily vlastním životem naprosto nezávisle na okolním dění, nenechaje se vzrušovat úpěním dvou zběsilých kytaristů. Přesto Mucopus navzdory velkému nasazení zcela nesplnili má očekávání.
Namísto francouzského zvráceného death-grindového fenoménu Happy Face nakonec dorazili jejich stájoví kolegové Inhatred. Ti se nakonec postarali o větší žánrovou barevnost večera. Jejich hudební pojetí má kořeny v současném moderněji zaměřeném metal-core, francouzské kořeny ale hoši nezapřou. V jejich hudbě je patrná i výrazná dávka nervnosti a emotivní vyhrocenosti francouzské dnes již kultovní emo scény, stejně tak občas užívají koření v podobě deathové příměsi. Valivé pasáže střídané chaotickými přelety přes pražce, následná melancholie, brnkačky, které místy nechávají připomenout Amandu Woodward. Současné směřování Inhatred mi nejen díky četné náladotvornosti a přitom řádné hutnosti bez patosu a zbytečných póz připomíná Američany Misery Signals nebo třeba Skandinávce Burst. Inhatred jsou přitom dalším stále šťavnatějším plodem mnohavětvého stromu zvaného Francie.
No a Cross se otřásl v základech, ale svým vlastním životem si žije dál. Kolečka všude po stropě se nerušeně otáčejí, žárovky schizofrenně poblikávají, kukátka koukají, žehličky žehlí, ptáčci zpívají a ožralé metly stále nevědí kudy kam.