Články

přeposlat článek tisknout
Heidenfest 2012

Heidenfest 2012

  • kdy: 27.10.2012
  • kde: Praha, KD Vltavská

Až do Wintersun se celá podívaná dá nazvat zklamáním. Nebýt jich a toho, že s nimi přišlo i jedno z nej vystoupení, které jsem viděl, asi bych zoufal, že jsem na Heidenfest vůbec šel.

Heidenfest 2012 - logoPo dvou letech se putovní Heidenfest zastavil opět v Praze a přivezl s sebou zajímavou plejádu kapel, kde se čas dokonce sešel tak dobře, že každá z nich propagovala nové album. Jediné, co však trochu halilo vyhlídku na dobrý koncert, byl opět k mé nelibosti prostor KD Vltavská, kde se při únorovém Full of Hate nedalo téměř dýchat, ani hnout z místa.

Apokalyptické vize se naštěstí po mém příchodu nesplnily. Už před otevřením vstupních dveří mi bylo jasné, že tentokrát narváno nebude. Z toho důvodu mě ani neznepokojoval fakt, že vstup na balkon byl znepřístupněn. Čekání na KRAMPUS s obavami, že první kapela večera má vždy téměř nepříčetně zkažený zvuk, mě čím dál více znervózňovalo. Když však mladí Italové přišli na stage, bylo jasné, že mé nejhorší obavy se naplnily. Zvuk naprosto příšerný. Ze začátku haprovalo téměř vše. Kytary utlumeny, vokál téměř neslyšitelný a jediné, co jsem postřehl, byla flétna. Jejich debut Survival of the Fittest sice nijak závratně originalitou neoplývá, ale má v sobě dost zajímavých melodií i několik netradičních nástrojů. Tyto všechny faktory pomáhají i v živé prezentaci, a když už se zvuk posunul do té lepší roviny, byl už skoro konec. Byl jsem však příjemně překvapen, jak dobře zní skladba The Bride v živém podání.

TROLLFEST patří k té malé skupině kapel žánru, kterou jsem zatím nikdy neviděl, i když je aktivně poslouchám. Jejich poslední deska Brumlebassen je dosti zábavná a čekal jsem, jakou chlapi udělají show. Když přišli se čmeláčími tykadly, hned jsem si vzpomněl na naše politiky. Jejich hudba je taková sranda, je to rychlé, pěvecky uštěkané a plné piva, což jsem mnohokrát viděl i v klipech. Příděl chlastu se i projevuje na značně se zvětšujících pivních mozolech většiny členů, Trollmannen mě pak pobavil svým prasáckým držením mikrofonu. Zvuk je opět hrozný, ale začínal jsem si zvykat, že zvukař je zkrátka nahluchlý dement. Ságo nicméně slyšet bylo, takže díky bohům aspoň za to! Pánové si z toho ale nedělají hlavu a řekl bych, že svým přístupem i mnoho lidí zaskočili, mně se však i přes horší playlist jejich set líbil. Kdyby se z novinky hrálo více, byl bych přeci jen radši, ale i tak dobrý.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi v jednom starém reportu prohlásil, že VARG mě sice nebaví z desky, ale naživo si je vždy rád poslechnu. No a teď to vážení beru zpátky! VARG jsou už totiž stejně tragičtí i při koncertním vystoupení! Jejich žhavé želízko v diskografii s debilním názvem Guten Tag a ještě úchylnějším obalem ve stylu Caliban mě o marnosti těchto Němců přesvědčil. Takovým tím pomyslným hřebíkem do rakve byl i černě barvenou patkou ozdobený emo basák, doplňující monotónní řev pana zpěváka. Doufám, že ale špatně neslyším, když řeknu, že jsem místy z jeho úst zaslechl i jakési pokusy o čistý zpěv. Tahle kapela na rozdíl od všech ostatních nepoužívá žádné folkové nástroje, ani samply, a tak si stylově říká pagan metal. Zvuk je konečně v pořádku, ale kdyby se to v případě takového kolovrátku nepovedlo, už by to bylo vážně na pováženou! Pokud to ale vezmu do důsledků, ani kytarově nemají vlci co nabídnout a ze všeho nejhorší je, že od celkem slušného debutu ubývá kytarových sól na úkor warpaintu v obličejích. Skladby jsou na jedno brdo a sám frontman je tak zoufalý, že musí neustále nutit fanoušky, aby skandovali s ním či utvořili circle-pit. Vlastně nechápu, proč jsou u nás tak populární, ale pak jsem na to přišel. Jejich jednoduchou hudbu totiž vyhledávají hlavně jednodušeji zaměření posluchači, tvořící i jádro prvního z nadcházejících headlinerů.

Korpiklaani © Tereza TicháčkováKORPIKLAANI jsou už tak provaření, že snad ani nemá smysl je více přibližovat. Jejich poslední deska Manala jen potvrzuje dávné zvěsti, že kapela je už až nápadně vyčpělá a nemá co nabídnout. Jejich set byl opravdu dlouhý a velmi ubíjející! Chápu, že nápady došly, ale že by došla i šťáva? Levá část muzikantů (basa a harmonika) na mě působí tak mdle a vyhasle, až jsem ze začátku tomu sám téměř odmítal věřit. Že by únava po nekonečném koncertování? A jak plyne čas, i sám dredatý Jonne se vybíjí. Zákon akce a reakce je tedy jasný. Pokud nehraje na kytaru, musí se více hýbat, aby to nějak vypadalo, ale už na to po chvíli také nemá. Koncert z povinnosti. Ruku na srdce, kolikrát je viděl běžný fanoušek u nás? Aspoň šestkrát? Víckrát? Já, ač je nevyhledávám, zjistil jsem, že to je moje třetí setkání s touto kapelou a zdaleka nejhorší. Čekání na chlastací hity jako Vodka či Beer Beer mě však po chvíli přestává bavit a jdu radši pozdravit pár známých, abych ze sebe setřásl ten úděsný pocit bolavých zad.

Když se pódium začalo připravovat na poslední štaci večera, začínal jsem si zoufat, zda-li vůbec stálo za to sem vůbec jet. Téměř celá předchozí podívaná byla spíše zklamáním. Nicméně na WINTERSUN jsem se těšil. Po osmi letech jim konečně vyšlo dlouho očekávané nové album Time I, které se sice od debutu více soustředí na symfonické pasáže namísto údernosti a ještě je navíc rozděleno na dvě části, ale i tak jsem z něj unešený. Po zkoušce světel padla tma a spustilo se z novinky intro When Time Fades Away. S příchodem kapely se rozsvěcí majestátní osvětlení a křik v sále dostává na síle, i když se zdálo, že moc lidí už nezůstalo, začali stále přicházet další a další posluchači. Pak Wintersun přesně jak na desce navazují prvním trackem Sons of Winter and Stars. A jaká to byla úžasná změna, když konečně vše bylo nádherně slyšet! Skoro jsem nevěřil vlastním uším. Kytary živě o něco více než na studiové nahrávce, což je dle mě jen a jen dobře. Vokál se výborně mísí se sbory ostatních členů, bicí mají skvělý zvuk a pohánějí muziku rázně kupředu. Připadal jsem si, jako bych byl najednou prodělal osm hodin spánku. Tak krásně svěží a plný energie! Co však WINTERSUN silně distancuje od všech předchozích kapel, je úžasné nasazení a radost z hraní! Je na nich prostě vidět, jak si to užívají. Navíc jsou to výborní instrumentalisté, v jejich hudbě je skryto spousty krásných motivů, sól a doprovodných zpěvů. Přiznávám, že jsem měl děsný strach Wintersun © Tereza Ticháčkováz čistých vokálů, kterých je na novém albu docela dost, ale když Jari spustil, opět mi spadla čelist. Nechápal jsem. Tak perfektně zvládnutý čistý vokál jsem už léta neslyšel. Výborné jsou přechody i mezi harshem s následným vpádem do zpívaných, vysokých poloh. Pak Jari s přehledem navazuje další skladbou Land of Snow and Sorrow. Vůbec mi nevadilo, že většina smyček a symfonických pasáží byla hrána ze samplů, jelikož zněla mnohem lépe, než když kapelu doprovází ještě hráč na klávesy. Ze stařičkého debutu pak frontman vytahuje flák Winter Madness a vynikající baladu Death and the Healing, při které mi vlhnou oči, když si vzpomenu, kolik let jsem čekal na tenhle okamžik. WINTERSUN sice zpívají o mrazivém kosmu, sněhu a věčně zamrzlých krajinách, ale já jsem z nich cítil spíše sálající teplo. Něco takového se mi už dlouho nestalo. A nic na mých pocitech nemění ani delší nájezd ústřední Time. Připomíná mi, jak je vše na světě pomíjivé a jak pomalu a jistě se blíží konec vystoupení. Tak rychle to uteklo…

Fotky © Tereza Ticháčková

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze