Finská psychedelie II – Malátní bubáci z Lahti

Finská psychedelie II – Malátní bubáci z Lahti

Šestice příkladů, že ani v undergroundu to kvalitní hudba bez kvalitního marketingu tzv. nikam nedotáhne. Mörkö, Disorder of Deadeight, Order of the Living, Armon Kuilu, Jumalhämärä, Sink. Projekty buď vyloženě famózní, nebo aspoň nevšední.

Plánu na seriál o finské psychedelii se postavily do cesty klasické překážky. To by ovšem nemělo úplně zmařit dobrý záměr, a jelikož u nás bude po roce hrát další velice zajímavý finský projekt, je ideální čas jej vzkřísit.

První díl se věnoval kapelám, kterým se přece jen podařilo prorazit, i když jen v poměrně úzké skupině fandů. Tentokrát půjde o projekty, které se z temnoty undergroundu už nejspíš nikdy nevyhrabou. Tím zajímavější ovšem jsou. Ustavující blackmetalové principy se přelily do psychedelie, progu i daleko překvapivějších stylů, vždy ovšem zůstala silná melancholie spojená s decentní vyšinutostí.

MörköMörkö

Základ tohoto náhodně vybraného uskupení kapel můžeme spatřovat v téhle kapele pojmenované podle bubáka z Muminků. Mörkö začali ve druhé polovině 90. let jako lehce jetý black metal a postupem času se od standardu odchýlili mnohem výrazněji. Na přelomovém albu IV (2008) se žánrové postupy transformují do minimalistické hypnotické jízdy známé z krautrocku a psychedelického rocku. V tomhle kontextu dost dobře není možné si odpustit porovnání s dnes už dobře známými Oranssi Pazuzu, kteří debutovali o rok později a kterým se nikdy nepodařilo přijít s takovým transem jako Mörkö na této nahrávce. Srovnání snesou spíš ty nejstriktnější věci dalších Finů Circle, ovšem v BM podání. Následující a zatím poslední Itsensänimeävä (2013) znamená návrat k tradičnějším skladbám (promyšlenému progresivnímu/post blacku), výraznější roli tu však hraje atmosféra. Opiátová melancholie a lehká vyjetost může připomenout Angst Skvadron, Virus, či dokonce Blut aus Nord, ale konečný výraz je poměrně svébytný. 

JumälhämäräJumälhämärä

Historie a personální obsazení Jumälhämärä se od Mörkö moc neliší. Jejich lehce jetý black metal začal být zajímavější někdy kolem EP Slaughter the Messenger (2007) a vyvrcholil na Resignaatio (2010), kde Jumälhämärä prokazují fantastické porozumění možnostem black metalu. Jejich pojetí je přesné a inteligentní, ale ctí klasickou špinavost žánru. Black metal je opět chápán spíš jako hypnotický princip než jako přístup k písni, proti čisté hypnóze a minimalismu však v tomhle případě stojí špína na okrajích – kytarové štěky utopené v mixu, protirytmy, psychedelické rozklady. Opět můžeme mluvit o vzdálených ozvěnách geniálních Ved Buens Ende. Po téhle perle Jumälhämärä úplně opustili styl a vydali Resitaali (2013), které obsahuje pouze minimalistický drone hraný na harmonium – lehce folkově zabarvený, melancholický a krásný. A zatím poslední nahrávka, ambiciózní EP Songless Shores (2014) obsahující jeden dvacetiminutový song tyhle dvě polohy kombinuje a posouvá ještě dál. Takovýhle black metal je experimentální v pravém slova smyslu.

SinkSink – v Praze 21.4. 

Nepodařilo se mi zjistit, jestli jsou Sink z Lahti, a personálně jsou s ostatními kapelami propojení pouze přes jinak téměř všudypřítomného bubeníka Harriho Talvenmäkiho, ale neuvést je by bylo škoda. Sink totiž patří mezi naprosté minimum kapel, od nichž se vyplatí poslouchat všechno. Jejich vývoj prakticky nemá obdoby. Rané desky pohybující se v black/doom/sludge vodách fascinují svou hloubkou a ambientním chápáním zvuku (ve výsledku nejsou příliš vzdálení raným A Forest of Stars). V další tvorbě završené dvojalbem The Holy Testament (2013) je výraznější rituální rozměr pevně provázaný s black/doomovou mohutností. Určitá podobnost postupům Menace Ruine spíš poukazuje na obecnější paralelu s odvahou post-industrialu včetně Coil. Kdyby tohle nestačilo, vydávají se na aktuální Ark of Contempt and Anger (2016) směrem k post-punku a synťákům. Výsledek se dá připodobnit snad jen k William Blake’s Marriage of Heaven and Hell, oné fascinující a nedotažené desce, jediné, kde byli Ulver opravdu originální. Ovšem Sink jsou konzistentnější. A připravovaná nahrávka zřejmě zajde ještě dál do (taneční?) psychedelie.

Disorder of DeadeightDisorder of Deadeight

Zpět na začátek. Disorder of Deadeight fungovali vlastně jako nemetalové alter ego Mörkö soustředěné kolem skladatele Jari-Mattiho Nurminena a domovskou kapelu velice rychle přerostli. Poslouchat se dá opět všechno. Starší nahrávky pracují přece jen v klasičtějších psych rockových teritoriích, ovšem jsou špinavější, melancholičtější a nefungují podle šablon. Vrcholem tvorby jsou poslední dvě nahrávky. Depthsounder (2012) se posunuje blíže progu či přímo RIO, pointilistická kytara funguje v kontrapunktech a i díky malátné, cizí atmosféře jde o fascinující unikát. Závěrečné EP Surface (2013) jde ještě mnohem dál, vše se podřizuje hypnóze a začíná dominovat elektronika. Techno a krautrock se tady spájejí zcela přirozeně. Disorder of Deadeight tu v mnohém překonali jak omezení projektů typu Zombi, tak psych/kraut žánru obecně a přišli s jednou z nejlepších desek posledních let.

Order of the LivingOrder of the Living 

Nástupnický Nurminenův projekt směřuje zase trochu jinam a je podobně jedinečný. Kontrapunkty (kytarové a synťákové) dominují natolik, že Heartwards (2016) připomene osmdesátky King Crimson, a spolu se zpěvem značí odklon od hypnózy ke kompozici. Melancholie je méně černá, ovšem podivný retrofuturistický až new age nádech je opět zcela svérázný. Jednou z nejúžasnějších věcí je ambicióznost projektu. Order of the Living se samozřejmě pohybují v hlubokém undergroundu, který nikdo nesponzoruje a nikdo nekupuje, ale na debutu se nachází nejen řada (v rockovém kontextu) méně obvyklých, zejména dechových nástrojů, ale také sbor. Přitom tu je celá široká škála vlivů a nástrojů uspořádaná zcela přirozeně a nepřeplácaně.

Armon KuiluArmon Kuilu

Jako bonus přihodím ještě projekt, o kterém se neví vlastně nic. Armon Kuilu vydali dvě bezejmenné nahrávky (2008, 2015) na labelu Totuuden Sarvi Levyt, kde vyšlo i jedno album Disorder of Deadeight a za nímž zřejmě stojí Mikko Aspa. Opět se jedná o hudbu na totální underground překvapivě ambiciózní. Armon Kuilu hrají chamber rock/RIO, který nejvíce připomene temné drama Art Zoyd, ale opět obohacené o severskou folkovou melancholii. Skladatelskými nápady a osobitostí Armon Kuilu výrazně vynikají nad standard subžánrů.

aktuálně

diskuze