Články

přeposlat článek tisknout
Foo Fighters

FOO FIGHTERS

  • kdy: 15.8.2012
  • kde: Praha, O2 Arena

Byli tu naposled v roce 1995, kdy měli jen 12 songů. Teď jich mají minimálně o stovku víc a konečně zamířili i do méně významných evropských metropolí. Foo Fighters přijeli konečně do Prahy a vyprodali O2 Arénu.

Foo Fighters 2012

Na cestě do O2 Areny potkávám desítky lidí v tričku koncertující kapely, jsou různého věku i různých národností. Samozřejmě se najde i několik jedinců, kteří textilem vyjadřují stesk po Nirvaně. Aby ne, koncert Foo Fighters v pětičlenné sestavě byl jedinečnou příležitostí vidět dva členy pozdní sestavy Nirvany, víc už se nejspíš nikdy nikomu nepoštěstí. A hlavně ani parta Davea Grohla k nám příliš často nejezdí.

Dave Grohl má takové postavení, že předskokana mu může dělat jeden z jeho muzikantských idolů. Bohužel, Boba Moulda známe málokdo. Sice jsme slyšeli o Hüsker Dü a poslouchali Bobův hlas v Dear Rosemary, ale jeho songy prostě nikdo neznáme. Podle toho také vypadá naplněnost haly a její ohlas při jeho setu. Pak se půl hodinky zvučí a v devět na svůj „chodníček“ mezi diváky vybíhá Dave Grohl. Hlavní a vlastně jediná hvězda večera. Co si budeme povídat, Foo Fighters jsou kapela s jasným rozdělením rolí při skládání, ve studiu i na pódiu. Podaří-li se odtrhnout oči od neunavitelného, zábavného, běhajícího, tančícího, komunikujícího frontmana, člověka poněkud zarazí, že ostatní členové si jedou to svoje na místě bez většího pohybu a výraznějších emocí. Dave s nimi začne komunikovat s výjimkou bubeníka Taylora Hawkinse až v druhé polovině setu, mezi sebou muzikanti nekomunikují prakticky vůbec. Hawkins má jako Grohlův nejlepší přítel přece jen lepší postavení, zazpívá si dva songy, ačkoli nedopřejí s Grohlem vyprodané aréně to, aby se prohodili u nástrojů a mikrofonu...přece jen, kdo by nechtěl vidět Grohla za bicími?! Jenže buď jak buď, Dave Grohl je pan frontman. Pod tímto označením by se ocitl v rock'n'rollových učebnicích, kdyby nějaké byly.

Akustika O2 Arény je jak známo všelijaká. Sedím na druhém konci haly skoro u země a set Boba Moulda mi téměř trhá uši...a děsím se toho, že FF mají v sestavě tři kytary! Zvukař naštěstí trochu ubere. Nicméně ve starších skladbách (kromě třeba Monkey Wrench, u které je zvuk vlastně šumák), které nebyly složeny pro tři kytary, zabíjí elektrický val zpěv (ku příkladu v New Way Home) a já lituju, že mě nenapadlo vzít si do O2 Arény na sezení špunty. Ve skladbách z posledních dvou alb je to znatelně lepší, ale třeba These Days zase vůbec nekope. Nicméně FF nejsou o dokonalých výkonech nebo zvuku. Jsou o energii, zábavě (Grohl je bavič i na pódiu, nejen v klipech) a radosti z hudby.

Dave Grohl

Čeho se však dočkáte na málokterém rockovém koncertu, to jsou děti muzikantů s megasluchátky na uších. FF si na krátké evropské turné přivezli i rodiny, v O2 Aréně si objednali dětský koutek a ačkoli je to samotné zjevně překvapuje, děti se začínají na podium trousit už při Learn to Fly, bedňáci je občas odnesou (při Monkey Wrench si Dave poklepal na imaginární hodinky, že je čas jít na kutě), ale celý koncert se děti vracejí a bivakují kolem Hawkinsových bicích. Přístup kapely budiž shrnut citací: „I know what you're thinking: 'Are you a fucking rock star?!' I'm a fucking dad!“ Taťka si maličko odpočinul při My Hero, kterou za něj částečně odzpívala hala, a při závěru základního setu v podobě Best of You už by nemusel zpívat vůbec.

Návštěva koncertu Foo Fighters rozhodně stála za to. Pánové předvedli dvě a čtvrt hodinu dlouhou show, ve které vybalancovali skladby z posledního alba Wasting Light se staršími hity a zatraceně starými kusy (Winnebago je 20 let stará). Nešlo o dokonalý výkon, dokonalý zvuk nebo image. Slovy klasika: Je to jen rock'n'roll, ale mně se to líbí! Na konci večera byla z celé party, ale především jejího šéfa, cítit vděčnost za možnost hrát před vyprodanými halami. Málokoho asi jeho práce baví tolik jako Davea Grohla. A jeho příjmy nejsou na jeho koncertním výkonu absolutně znát. Ať mu to ještě dlouho vydrží.

Setlist:

  1. White Limo
  2. All My Life
  3. Rope
  4. The Pretender
  5. My Hero
  6. Learn To Fly
  7. Arlandria
  8. Generator
  9. Walk
  10. Cold Day in The Sun
  11. New Way Home
  12. These Days
  13. Monkey Wrench
  14. Hey, Johnny Park
  15. This Is A Call
  16. In The Flesh
  17. Bridge Burning
  18. Best of you
     
  19. Times Like These
  20. Dear Rosemary (feat. Bob Mould)
  21. Winnebago
  22. Everlong

Jiné názory

Musím souhlasit s Baarou!

Když nastoupil Bob Mould a drnknul poprvé do kytary, hned jsem se začal proklínat stejně jako Baara, že jsem si nevzal špunty do uší! Zvuk byl naprosto děsivej, bolestivě bzučicí kytara a změť čehosi, co mělo připomínat bicí a basu. A jelikož Bob rád zkreslený zvuk, "znělo to", jak kdyby hráli jednu skladbu stále dokola. Jedinej zpěv občas trošku prokouknul a dal tomu punc hodně špinavýho Billyho Idola. Vzhledem k tomu, že jsem se bál o místo, trpěl jsem celou HODINU hned vedle zvukaře a nechápu, že mu netekla krev z uší tak jako mě. Hustá sprcha, snad to na Foo Fighters bude lepší ...

Foo FightersKolem deváté začíná houstnout atmosféra, přičemž si klasicky pár bedňáků, pokládaných za někoho z kapely, vysluhuje jekot již nedočkavé O2 arény. Zanedlouho již vybíhá Dave Grohl a jeho ansámbl rozjíždí koncert nejdivočejším songem z posledního alba White Limo. Žádné ohňostroje ani gigantická show, vše je o hudbě a pěti, místy šesti, pánech. Člověk by řekl, že dokonalý zvuk bude u jedné z nejlepších rockových kapel současnosti jistotou... bohužel. Naopak je dost průměrný, nekonkrétní a hlavně zpěv nečitelný. Zejména v Davevových jemnějších polohách je téměř neslyšitelný, což je vzhledem ke zpěvákovým dispozicím velká škoda a to nemluvě o dvojhlasech, které jsem téměř za celý koncert nebyl schopen postřehnout! Zklamání trochu kompenzuje celkem obstojná reakce fanouškovské masy, jejíž zpěv v mnoha místech pomáhá s orientací v samotných skladbách. Dave lítá po pódiu a můstku, hází máničkou a stále se snaží fanoušky ještě více rozohnit, což se mu často daří, ale několikrát reakce publika působí poněkud nesměle. Vkusné jsou koncertní úpravy skladeb, díky kterým kapela občas napíná na jednom riffu nebo mají fanoušci možnost zařvat si známější refrény a capella. Songy občas navazují skvělými přechody Taylora Hawkinse, který oprávněně patří mezi světovou bubenickou špičku, a je mu dopřáno i krátké avšak pestré sólo. Prázdný prostor mezi skladbami vyplňuje mluveným slovem jak jinak než Dave, který působí skromně srdečně a dodává kapele nezaměnitelné charisma. Vtipkuje s publikem, posléze i kapelou a jejich "školkou" na pódiu, a netradičně si vyslouží bukot O2 arény za myšlenku "Hráli jsme tady naposledy před sedmnácti lety!" načež s úsměvem neviňátka dodá omluvné "Sorry," a rázem je jemu i celé kapele odpuštěno.

V druhé polovině koncertu se zvuk mírně lepší, ale nikterak zásadně. Vnímám především energii, která z FF doslova prýští a užívám si společně s davem starší songy jako Monkey WrenchHey, Johnny Park a pak přichází něco, co jsem opravdu nečekal... In the Flesh? Z toho proklatého riffu mě mrazí v zádech, zpěv v podání Hawkinse parádní, pro mě rozhodně jeden z nejintenzivnějších okamžiků celého vystoupení FF! Na Best of You a posléze přídavky Times Like TheseDear Rosemary už jsem pěkně vyřvanej, stejně je na tom i Dave, taky aby ne téměř po dvou a půl hodinovém výkonu.

Technické nedostatky, kam by se rozhodně dala příčíst i chybějící velkoplošná obrazovka, která by určitě přišla vhod zejména pro zadní část haly, vtipně glosuje jeden internetový portál: "Ale co, pořadatelský tým si nejspíš řekl, že bude stačit, když jim na plátno promítneme název kapely, kdyby náhodou zapomněli, na co přišli."

Tak doufejme, že příští návštěva Foo Fighters se uskuteční dříve než za sedmnáct let a to již s dokonalým zvukem a hlavně pořádnou megaobrazovkou! ;)


Přispěj do diskuze

Poslední NIN tam byli v pohodě zvukově..

hele,nevim...cetla jsem reporty,kdy byli lidi se zvukem spokojeny...ale z myho mista uplne ne-e.jsou lidi,co rikaji,ze akustika fajn,ostatni,ze moc nefunguje.takze asi zalezitost zkusenosti.kdyz jsem na uplne druhy strane haly a trha mi to usi,tak to proste neni v poradku.

Moc pekny report Baaro!

Na akci jsem nebyl, nemůže hodnotit, ale nadávat na akustiku v O2 je blbost. Zažil jsem tam pár skvěle nazvučených akcí, především Slayer. Je to o kapele, nesoudných zvukařích a dané aparatuře.

aktuálně

diskuze